Jméno autora:Země světa

Po celém jihočeském kraji se o Jakubu Krčínovi z Jelčan vyprávělo, že je spřažen se samotným peklem. Když velký rybníkář ve svých 79 letech zemřel, přišel si prý pro něho čert. Jako trest za jeho krutost a hamižnost s ním pak oborával hráze všech rybníků, které za života postavil. Na hrázi rybníka Hrádeček u Třeboně se však čert zmýlil, protože ten nestavěl Krčín, ale Ruthart z Malešova, a tak se řetěz, kterým byl regent spoután, přetrhl. Z přetrženého článku řetězu pak vyrost prapodivný dub, jehož dolní část kmene je silně rozšířená. Dodnes roste na hrázi zaniklého rybníka a připomíná čertův omyl. Lidé mu odjakživa říkají Krčínův nebo též Čertův dub.

Jen pro jeho blaho a spokojenost po staletí otročily desetitisíce lidí na stavbách hrází. Nejlepší rybníkáři zasvětili jeho vodním světům všechnu svou tvůrčí fantazii. Nejbohatší šlechtické rody, kláštery a města vynakládaly na stavbu jeho mokrých dvorců obrovský majetek.

Rybníky jsou fenoménem jihočeské krajiny a trvalou součástí její přírody, historie i kultury. Osudy lidí a rybníků jsou často tak úzce propojeny a propleteny, že prosperita rybníků skoro vždy znamenala i prosperitu místních vesnic a měst, naopak úpadek společnosti se přenášel i na rybníky.

Jihočeské pánve leží vedle sebe jako dvě pootevřené dlaně – Českobudějovická menší, hlubší a více sevřená, Třeboňská velká, mělčí a více otevřená. Ze všech stran jsou obklopeny hornatým nebo alespoň kopcovitým reliéfem a uchovávají si řadu specifických znaků jak přírodních, tak kulturních. A obě jsou velice svérázným typem české krajiny, protože od svého vzniku v dávné geologické minulosti až po současnost, si uchovávají podobu vypuštěné jezerní prohlubně.

Chráněná krajinná oblast Třeboňsko byla vyhlášena v roce 1979, ale už o dva roky dříve bylo toto území zařazeno mezi biosférické rezervace UNESCO s plochou asi 700 km2. Ve srovnání s většinou chráněných území světa má Třeboňsko zcela odlišný charakter. Nereprezentuje původní, člověkem minimálně narušenou krajinu, ale naopak je krajinou z velké části přetvořenou. Na místě původních, více či méně vlhkých pralesů, močálů a rašelinišť vznikla během staletí unikátní mozaika rybníků, lesů, rašelinišť, vodních toků, luk i polních kultur a lidských sídel. Zakládáním rybníků na místě původních močálů nedošlo k vyhubení zde žijících druhů, protože okraje těchto vodních nádrží původní biotopy do jisté míry nahradily.

Uprostřed června je náměstí ve Stráži nad Nežárkou provoněné kvetoucími lípami. Jejich prořídlá alej, založená roku 1886, směřuje pohled k zámku a ke krásně tepané kovové bráně se zlatými iniciálami E D.. Okrouhlá hradní věž s podivným břitem obráceným k jihozápadu je nejen dominantou zámku a celé Stráže, ale také pamětnicí tohoto sídla, u jehož založení stáli příslušníci nejslavnějšího českého rodu Vítkovců a jehož poslední slavnou érou se stal pobyt nejznámější české pěvkyně Emy Destinnové.

Jedno z nejkrásnějších jihočeských měst leží uprostřed unikátní krajiny, chráněné jako světová biosférická rezervace UNESCO. Má však také statut lázeňského města se zdravotními areály Aurora a Bertiny lázně. Především však v sobě nese historické a kulturní poselství osmi staletí. Historická Třeboň je takové malé, půvabné městečko na dlani, s velice jednoduchou dispozicí ulic. Centrem města je ulicové hlavní (dnes Masarykovo) náměstí, z obou stran lemované třinácti měšťanskými domy, které tu vyrostly po velkém požáru v roce 1562. Okouzlují svými renesančními podloubími a parádními korunami štítů.

Krajina zamlklá a introvertní, zahleděná do sebe a do svých zrcadel, kde obloha se vidí dvakrát a dvakrát se zjevují aleje dubů i stará bašta porybného. A zlomený rapír puškvorce se osou souměrnosti promění v symbol věčné touhy. Krajino rybníků, kolik už bylo a kolik tě čeká těch jiter zachumlaných do mlh, které se táhnou z rákosí na blata a nechávají je dlouho spát. Těch horkých polední, kdy se slunce rozbije o hladinu na milion střepů, když vánek vzedme nekonečné řádkování mělkých vln. Kolik ještě bude těch tichých večerů, kdy zarudlý kotouč spadne z oblohy za ploty lesů a zapomene trochu purpuru na oblaku zavěšeném nad temnotou vod.

Je 16. července večer a ve vesničce La Carihuela na andaluském pobřeží Costa del Sol, podobně jako ve většině přímořských oblastí po celém Španělsku, se slaví svátek Panny Marie Karmelské, familiárně zvané Carmen, patronky všech rybářů a námořníků. Davem to vzrušeně zašumí a všechny oči se upírají na dveře kostelíka. V tom se rozezní kostelní zvon. Jeho neobvykle naléhavé, duté a pronikavé zvonění ohlušuje široké okolí. Matky berou děti do náručí a dav se rozestupuje.

O Floriade se často píše i hovoří jako o zahradnické olympiádě, což je dost udivující, protože tohle srovnání hodně kulhá – největší světová zahradnická výstava není žádným soubojem o branky, body, sekundy. Jejím hlavním účelem je ukázat, co nového a zajímavého se událo v zahradnických oborech za posledních deset let. Takže mnohem víc než olympiádu nám může připomenout EXPO.

Zajištění bezpečnosti Rotterdamu a jeho zázemí (tedy oblast s milionem obyvatel) protipovodňovou bariérou bylo jakousi závěrečnou tečkou nákladného projektu Delta, který schválil nizozemský parlament v roce 1957. Podle původní varianty projektu, jež počítala se zvýšením a zpevněním 300 km stávajících hrází, probíhaly zemní práce u vodních toků bez problémů až do 70. let.

Půvabný kostelík U Matky Boží stojí na začátku kaštanové aleje vedoucí k bráně hradu Veveří, který se zvedá nad Brněnskou přehradou. Založen byl kolem roku 1200 jako součást panského dvorce obklopeného vesnicí, která ale zanikla za husitských válek.

Stojím na nízkém, skalnatém výběžku, pár metrů od břehu. Moře se zklidnilo, bílé krajkoví čeřících se vln zmizelo. Sluneční koule se přibližuje k hladině. Tisíce očí sledují dennodenní divadlo a ticho je přímo magické. Fascinováni kýčovitým obrazem, sledujeme všichni sluneční pád a na krátký okamžik se noříme do šarlatové záře. V této chvíli si snad každý musí být vědom své nicotnosti. Slunce, opalizující všemi barvami, se právě dotklo horizontu. Propukl jásot a potlesk.