Podél jižního pobřeží Brunswicku se převalují chuchvalce husté bílé mlhy. Domky v přístavu Blacks Harbor se jen zčásti vynořují z mléčného oparu. Navzdory momentální nepřízni počasí nacházíme brzy budovu označenou velkým otazníkem, neklamně signalizujícím informační středisko. Uvnitř je teplo a prázdno. Dívka za přepážkou nás ujišťuje, že ranní mlha se brzy rozplyne…
U rybářů na Grand Manan Číst více »
Trajekt vyplouvá ze splitského přístavu a věž Diokleciánova paláce se zmenšuje. Po necelých dvou hodinách plavby přistane v Supetaru. Jak dlouho asi taková cesta trvala římským otrokům, kteří na lodích poháněných vlastní silou přepravovali kdysi opačným směrem, z Brače na pevninu, bílý kámen na stavbu paláce? Křídový vápenec, jenž se tady od římských dob těží a zpracovává, proslavil ostrov mnohem dřív než jeho přírodní krásy a historické památky…
Původní obyvatelé Austrálie – Austrálci (anglicky nazývaní „Aborigines“) – přišli do své země pravděpodobně z jihovýchodní Asie před 50 až 60 tisíci lety. Jejich vztahy k ostatním skupinám – ať již kulturní, jazykové, nebo biologicko-genetické však zůstávají stále nejasné. Byli to (a vlastně stále ještě jsou) především sběrači a lovci, potulující se v malých skupinkách krajinou, která pro ně představovala stále se měnící prostřený stůl…
Malý zvonek na mém stolku zdobí nápisy FONDERIE DE CLOCHES a VILLEDIEU LES PO?LES. První označuje zvonařskou dílnu, druhý normandské městečko. Přeložit ho lze jako město pánviček. Jeho původ naznačuje kříž maltézských rytířů, patrný ve znaku města vyraženém uprostřed zvonku…
Jedna z oblastí původních tropických pralesů na mexickém území, Lakandonská džungle, za posledních 30 let zcela změnila svou tvář. Ještě nedávno bylo toto místo velice řídce obydleno a jeho obyvatelé jen minimálně zasahovali do svého prostředí. Po mnoha staletích je dnes Lakandonská džungle opět protkána horečnou lidskou aktivitou – staví se silnice, vesnice, hotely, lesy se mění na pole, probíhají práce na ropných vrtech. Před více než 1000 lety v těchto místech stavěli a budovali Mayové. Jaké dědictví tu zanechali svým potomkům, a kdo jsou lidé, kteří tu žijí dnes?
Proměny Lakandonské džungle Číst více »
Malé přístavní městečko Saint Ives v nejzápadnějším cípu Anglie, v hrabství Cornwall, již dávno není jen domovem rybářů vyrážejících každé brzké ráno za ne zcela jistým úlovkem. Od konce dvacátých let minulého století se stalo také “mekkou” britské výtvarné avantgardy. Dnes tu sice netvoří svá díla žádné celebrity, umělecká kolonie však žije v Saint Ives úspěšně dál…
Přístav rybářů a výtvarníků Číst více »
„Pohřběte mrtvé a nakrmte živé,“ odpověděl první ministr Sebastiao José de Carvalho e Mello, pozdější markýz Pombal, svému zoufalému králi, který bezradně obhlížel trosky Lisabonu zničeného zemětřesením. Udeřilo v Den svatých v roce 1755. Pobořilo kostely plné věřících, od planoucích svíček se šířily požáry. Lidé před nimi prchali k řece Tejo, její vzedmuté vlny však jen dokončily dílo zkázy. Město leželo v rozvalinách a oplakávalo tisíce obětí…
Městečko Baker leží v jižní Kalifornii uprostřed Mohavské pouště. Jeho poloha na křižovatce dálnice I 15 (spojující Los Angeles a Las Vegas) a silnice 127 (směřuje na sever do Údolí smrti) jej předurčila k tomu, aby se stal zastávkou na odpočinek při cestování monotónní pouští. Baker je především shlukem motelů, restaurací, rychlých občerstvení a benzinových pump.
Yukon! Jméno, které snad v každém vyvolává pocit dálek a dobrodružství. Pátý největší tok severoamerického kontinentu, na jehož plochu povodí by se vešlo Německo, Polsko i Česká republika dohromady. Opěvován už ve starých indiánských legendách, patří stále neodmyslitelně k představě Dalekého Severu. Název pochází z indiánského slova „yuchoo“, což znamená „velká řeka“. Na své pouti Kanadou a Aljaškou protéká většinou liduprázdnými prostorami, ale již pro původní obyvatele znamenal důležitou dopravní cestu…
Zlatý věk yukonské paroplavby Číst více »
Národní park Do?ana patří v Evropě mezi největší a nejvýznamnější. Leží na jihu Španělska v široké deltě řeky Guadalquivir a má úctyhodnou rozlohu 54 200 ha. Přístup návštěvníků do parku i jejich počet je omezen na 300 lidí denně, a proto je nutné zajistit si vstup předem. Individuální prohlídka je možná pouze na několika málo vyhrazených místech. Kdo chce vidět víc, musí se připojit ke skupině s průvodcem…
Národní park Doñana v deltě Guadalquiviru Číst více »
Ač na samém severu Německa, s Čechami má více společného, než by leckdo čekal. Jeho český ekvivalent Lubek se sice už moc nepoužívá, nicméně pravdou zůstává, že na počátku jeho historie nejsou – tak jako skoro všude jinde v Evropě – Římané, nýbrž Slované. Přesněji Vargové, větev kmene Obodritů, nebo také Bodrců. To druhé by ovšem dnešní Němci sotva dokázali vyslovit…
Město, kde se vdávala česká princezna Číst více »
Cesta do Bratislavy může v současnosti připravit těm, co si jí pamatují ještě z dob společného státu, velké překvapení. Ve slovenské metropoli, tak jako i v Praze a dalších velkých městech, se polistopadová éra kapitalismu podepsala nejen opravami a obnovou památek a historických budov, ale především výstavbou nových obchodních a kancelářských center, nákupních komplexů a jiných prostor určených pro komerční účely. O to více návštěvníka Bratislavy udiví existence ojedinělé umělecké a kulturní instituce, která v našich zeměpisných šířkách nemá obdoby, už i proto, že vycházíze ze soukromé iniciativy a ze soukromých prostředků, má však obohatit všechny a neslevuje z kvality ve prospěch tučného zisku…
Moderní umění na krásném modrém Dunaji Číst více »
„Na dně prohlubniny hemží se pracovníků jako v mraveništi. V povětří nad nimi visí spletená síť z provazů, jimiž se okovy, vykopanou hmotou naplněné, vytahují pomocí strojů rozestavených kolem kopanin. Vrzání a skřípání kol, bušení, hrabání, kopání, volání, zpěv, jásot, proklínání, nadávání a stereo jiných zvuků, pro něž ani jména není, mísí se v neladnou a ohlušující vřavu…“. Tak popisuje český dobrodruh a cestovatel Čeněk Paclt diamantový důl New Rush někdy v 70. letech 19. století…
Lesklé kamínky z Velké díry Číst více »
Tento pozoruhodný výtvor fantazie a podnikavosti nenechá lhostejným snad žádného z návštěvníků. Mnohým se líbí a rádi se sem vracejí, jiní ho odmítnou jako nevkus, který do Afriky nepatří. Nicméně jeho návštěva je pro většinu hostů nezapomenutelným zážitkem…
Podivuhodná oáza Sun City Číst více »
Každý návštěvník „subsaharské“ Afriky chce především vidět velká divoká zvířata v jejich přirozeném prostředí, většinou v pralesích a savanách. Jihoafrická republika má však díky své exkluzivní poloze na špici kontinentu také dlouhé oceánské pobřeží, kde lze často pozorovat i ta zvířata, která se rozhodla žít na hranici moře a souše. Tyto pozorovací „lovy beze zbraní“ patří k nejzajímavějším, protože samotné prostředí břehů oceánu je velmi dramatické a zvířata zde usídlená bývají aktivní po celý den…
Z moře na souš a zase zpátky Číst více »
Monotónní krajina je pokryta řídkým keřovitým porostem mezi kterým vyčnívají stavby termitů. Na obzoru se tyčí erodované kuželovité útesy a krajinu protíná silnice jako nekonečně dlouhá přímka. Odbočit na vedlejší silnici znamená cestovat i několik hodin aniž člověk potká nějaké auto. Rozlehlost krajiny vyvolává pocit nehostinnosti. Prší tu jen zřídka, v létě panují úmorná vedra a v zimě bodá ledový vítr. Jsme na Karoo, vyschlé náhorní plošině, která ve svém širším pojetí zabírá téměř jednu třetinu rozlohy Jihoafrické republiky…
Obdivuji tereje. Pro jejich elegantní let, ladné křivky těla, hladkost peří i ostrou kresbu hlavy. V Jihoafrické republice se mi několikrát naskytla příležitost tyto ptáky pozorovat a pokaždé jsem měl pocit hlubokého estetického zážitku. Když například terejové objeví v moři hejno ryb, většinou na ně zaútočí společně. Z výšky až třiceti metrů se střemhlav vrhají do vln a jako šípy prolétají vodou – hluboko, až pod hejna ryb, které pak chytají odspodu, při svém návratu k hladině…
O žádném jiném africkém etniku se v souvislosti s jeho lidovým uměním nenapsalo ve světě tolik jako o lidu Ndebele. Důvodem jsou hlavně vynalézavé umělecké projevy vznikající z bohatých tvůrčích schopností hlavně ndebelských žen…
Lid Ndebele a jeho folklor Číst více »
Kuchyně a stravovací návyky jsou vždy spjaty s vývojem země a náturou obyvatel. O Jižní Africe to platí dvojnásob Její spletité dějiny, během nichž se rodila dnešní „duhová“ jihoafrická kuchyně, se přičinily o mnohotvárné kulinární dědictví, vytvořené různými národy…
Jihoafrická kuchyně Číst více »
„Koukni, žirafy!“ Jak prosté zvolání. Z chvějícího se hlasu je ale zřejmý onen okouzlující pocit neskutečna, který zná každý, kdo se poprvé setká ve volné přírodě s velkými africkými zvířaty. Můžete tyto scény stokrát vidět v televizi, číst o nich v knihách nebo naslouchat vyprávění přátel. Můžete tato zvířata vidět v zoo, ale nic z toho nedokáže nahradit okamžik, kdy vás jen pár metrů odděluje od věžovité žirafy nebo obřího sloního těla a kolem dokola jen nekonečná savana a deštníkovité koruny akácií. To okouzlené vzrušení nelze popsat, to lze jen zažít…
Cennější než diamanty Číst více »
