Asi 15 km severozápadně od Paříže bývalo kdysi malé návrší s větrnými mlýny, gotickou vískou a páchnoucími močály kolem. Dnes tu stojí impozantní zámek s pohádkovým parkem, prvotřídní zahradou a prosperujícím městem. Způsobila to vášeň Ludvíka XIV. obklopovat se krásnými věcmi a jeho touha po absolutní moci. „Stát, to jsem já,“ říkával…
Chrám Matky Boží v Paříži… Kdo by neznal proslulou katedrálu, koho by nedojímal tragický příběh znetvořeného zvoníka Quasimoda a krásné Esmeraldy, ať už se s ním seznámil v knize či v některém z řady filmových zpracování. Romantismus objevil lásku k minulosti a obdiv k historickým památkám a Victor Hugo ve svém díle tyto pocity a představy detailně zachytil. Jeho příběh je fiktivní, popis chrámu odpovídá více nadneseným představám o dávné minulosti než skutečné realitě. Jaká tedy byla a je skutečná podoba pařížské katedrály…
Katedrála v proměnách věků Číst více »
Kouzelná, frivolní, svůdná, za mlhy nad řekou dokonce tajuplná – tyto i jiné příměry jsme zvyklí slýchat ve spojení s Paříží. Ač neleží v samém středu Francie, jejím centrem je po všech stránkách – politicky, administrativně, dopravně i kulturně. Po staletí byla dokonce kulturní metropolí celé Evropy. Nejprve udávala tón v architektuře a módě, nějaký čas i ve vědě, a nakonec zcela jednoznačně v umění…
Život a tvorba umělců úzce souvisely se životem Paříže samé, a ten se překotně měnil. Vkrátku se zdvojnásobil počet obyvatel (z milionu v roce 1850 na dva miliony o 20 let později), stará páchnoucí zástavba v centru ustoupila širokým, hvězdicově orientovaným bulvárům, lemovaným výstavnými domy-paláci a oživeným bezpočtem kaváren, lákajících k posezení i umělecké tvorbě…
700 schodů vede do prvního patra Eiffelovy věže, symbolu světové výstavy Expo 1889 a později celé Paříže. Výtah ovšem za vhodných povětrnostních podmínek jezdí až do třetího patra. Původní rozhledna, která tolik popudila světáka Guy de Maupassanta i architekta pařížské Opery Charlese Garniera (o většině veřejnosti ani nemluvě), byla vysoká 300 m…
Victor Marie Hugo (1802-1885) se narodil v Besanćonu a už jako patnáctiletý dostal od Francouzské akademie vyznamenání za své verše. Ve dvaceti byl vydávaným básníkem, později spoluzakládal literární časopisy i hnutí romantismu. Psal také divadelní hry, do nichž oproti běžnému úzu vnášel nepřikrášlenou realitu. Jeho veršované drama „Cromwell“ však spatřilo světlo světa až dlouho po autorově smrti: teprve roku 1956 mělo slavnou premiéru na čestném dvoře Louvru…
Victor Hugo, literát i politik Číst více »
Dnes tu jsou jen dva, Moulin Rouge a Moulin de la Galette. Na Montmartru jich však stávalo daleko více. Montmartre býval tehdy venkovem, zcela stranou pařížského dění. Po jeho cestách hnali pastevci krávy a děti si hrály mezi vinicemi a na zarostlých loukách. Vítr se opíral do lopat starých mlýnů, v nichž se mlelo obilí, lisovalo víno a drtilo kdeco. O svátcích sem přijížděli Pařížané s piknikovými košíky a trávili tu líná odpoledne…
Mlýny na Montmartru Číst více »
Pařížské čtvrtě jsou jako malá města živená svou vlastní historií a žijící svým vlastním životem. Od ostatních „měst“ je neoddělují lány lesů a polí, nýbrž ulice, parky a vody Seiny. Jedny jsou tiché, důstojné a staromódní, jiné rychlé, hlučné a moderní. Stojí za to poznat všechny, ale nakonec si člověk najde to své „město“, ten svůj kousek Paříže…
Čtvrtě staré Paříže Číst více »
Jméno nejznámějšího pařížského paláce, v podstatě zámku, umějí většinou správně vyslovit i ti, kteří se s francouzštinou jinak nikdy nepotkali. Mají na tom zásluhu do češtiny dabované velkofilmy s historickou tematikou, ať už jde o slavné Tři mušketýry, tajuplného Muže se železnou maskou anebo třeba svůdnou Angeliku…
Královský palác Louvre Číst více »
Město a řeka, Paříž a Seina. Jedno bez druhého by ztratilo svou tvář. Během celého toku nedokáže Seina přitáhnout tolik obdivných zraků jako na onom krátkém úseku, kdy si razí cestu srdcem Paříže. Její proud rozděluje město vedví a obyvatele na ty z Levého a Pravého břehu, „la Rive gauche“ a „la Rive droite“. A také mosty, jež spojují oba břehy jako stehy sečnou ránu. Pod jejich oblouky se korzuje, bydlí, běhá, jezdí na kole a kolečkových bruslích…
Za Porte Maillot a noblesním předměstím Neuilly začíná svět budoucnosti, středisko francouzského hospodářství, první obchodní adresa v zemi a vývěsní štít moderní architektury. V roce 1954 usoudila městská správa, že Paříži je jako soli třeba nového obchodního centra. Jelikož většina města byla památkově chráněna a nebylo kde stavět, obrátili se stavitelé na západ, za řeku…
La Défense – futuristická Metropolis ze skla, betonu a oceli Číst více »
„Proč Andorra? Tam se dá tak leda nakoupit a v zimě zalyžovat,“ zaslechla jsem nesčetněkrát. Co říci na podobné výroky? Snad že Andorra není jen „výkladní skříň Evropy“ či „Pyrenejský Hongkong“ a že se jí dá říkat i hezčími jmény…
Andorrské anomálie Číst více »
Název španělského městečka La Línea je velmi příznačný: stojí na hranici. Dostal jsem na ní do pasu razítko, které se liší od všech ostatních, stroze úředních. Nad stylizovanými písmeny GIB vychází sluníčko a obrázek doprovází nápis Vítejte…
Poslední kolonie v Evropě Číst více »
Snad každý z malých evropských státečků má ve své historii nebo aspoň v lidové tradici nějakou kuriózní příhodu spojenou s jeho nevelkou rozlohou. Lichtenštejnské knížectví má ve svých dějinách hned několik podivuhodných vojenských událostí. Psal se rok 1866 a rakousko – pruské rozpory o nadvládu ve střední Evropě spěly k velkému konfliktu. Válečným polem se měly stát východní Čechy…
O Vánocích roku 1297, za větrné, deštivé noci, nesměle zaklepal na vrata monacké pevnosti potulný františkánský mnich. Strážný vyhlédl zamřížovaným okénkem, a když uviděl osamělého nahrbeného muže v mnišské kutně, odsunul ze vrat železnou závoru, aby jej pustil dovnitř. Byly přece svátky lásky a dobré vůle. Sotva se však dubová, železem pobitá vrata pootevřela, pokorný mnich se změnil v drzého útočníka…
Je těžké vymyslet jiný trefný titulek pro povídání o malém souostroví ve Středozemním moři, ležícím 95 kilometrů od italské Sicílie a 293 kilometrů od severního pobřeží Afriky. Všechny tři zalidněné ostrovy – Malta, Gozo a Comino – měří dohromady s pustým ostrůvkem Filfla něco přes 300 km2 a žije na nich 385 000 obyvatel, kteří mluví svým vlastním jazykem. Maličký stát hrdých, duchem velkých lidí, je republikou teprve od roku 1974…
Malá země s velkými lidmi Číst více »
Pestrobarevné korálové rybky, sépie měnící barvy, fantastické korály a žraloci v obřím akváriu jsou lákadla, jimž nelze odolat. Návštěvník, který se za nimi vydá, do Oceánografického muzea v Monaku, nestačí žasnout. Úchvatný pohled do tajemného světa mořských živočichů zde nabízí více něž 90 akvárií. Tuto scenérii přichází ročně obdivovat téměř jeden milion lidí…
San Marino se často přirovnává k “ostrovu na souši“. Vděčí za to impozantnímu masivu hory Monte Titano, která vystupuje z mírných vln italského “moře” jako ostrov se skalnatými útesy. Tato nedobytná pevnost po staletí pomáhala svým obyvatelům odolávat příboji sousedních pánů a mocností a dodnes vzbuzuje obdiv a úctu…
“Ostrov” San Marino Číst více »
Mnohé zvyky a slavnosti spojené s úmrtím a zvolením nového papeže se v průběhu věků měnily, přesto stále ještě jsou zachovávány prastaré obřady, představující dodnes pozoruhodnou tradici…
Ačkoliv dnešní městský stát Vatikán je jen nepatrným zbytkem církevního státu, který v době svého největšího rozmachu zaujímal téměř třetinu území současné Itálie, je nepochybně tím, co přitahuje pozornost každého, kdo navštíví Řím…
