Zámek ve Villandry by byl jen dalším z mnoha francouzských zámků obklopených nádhernými renesančními nebo barokními zahradami a parky, nebýt jedné zvláštnosti: většina oné krásy je tady určena k snědku…
Zahrady k snědku – Villandry Číst více »
Za rumunské národní jídlo se považuje mămăligă, kukuřičná kaše, u nás známá pod italským názvem polenta. Rumunsko má však z kulinářského hlediska blíže ke svým sousedům, ať už z Balkánu a Černomoří nebo ze střední a východní Evropy, kteří v Rumunsku tvoří četné národnostní menšiny (Maďaři, Němci aj.). Základními potravinami jsou tak vedle kukuřičné mouky (mălai) také cibule, česnek, dýně, zelí, rajčata, papriky a lilek…
Tři zlaté hrady s třemi zlatými heraldickými liliemi v rudém poli, to je znak osmitisícového městečka Chinon nad řekou Vienne, která se o 13 km níže vlévá do Loiry. A jak už to bývá, znak připomíná nejvýznamnější zdejší pozoruhodnost: rozlehlý hrad nad městem, kdysi oblíbenou rezidenci francouzských králů…
Královský hrad Chinon Číst více »
Hrad Loches neleží přímo u Loiry, nýbrž u jejího levostranného přítoku Indre, asi 35 km jihovýchodně od Toursu. Svým významem se ale řadí k památkám, které spoluutvářely prostředí tamního dvorského života ve vrcholném středověku. A sdílel s nimi, samozřejmě, podobné osudy…
Loches – hrad Černého hraběte Číst více »
Jestliže hrady Chinon a Loches byly pro nás jakousi vstupní branou do historie panských sídel podél Loiry, a to ve smyslu geografickém i chronologickém, pak jako další objekt hodný pozornosti se nám nabízí pozdně středověký hrad či zámek v Amboise…
Amboise – Labutí píseň středověku Číst více »
Nedaleko od zámku Amboise, vzdušnou čarou zhruba 500 m, stojí nevelká renesanční budova kombinující cihlové zdivo se stavebními prvky z bělostného vápence. Už podle skupinek turistů proudících sem ulicí od zámku poznáme, že jde o cosi výjimečného, a nemýlíme se: je to slavný zámeček Clos Lucé, v němž poslední tři roky svého života pobýval Leonardo da Vinci…
Leonardův zámeček Clos Lucé Číst více »
Jméno zámku v Blois vyslovujeme takřka jedním dechem se jménem Amboise, neboť jde o zámky téměř současné: Přesto však je mezi nimi slohový rozdíl, názorně ilustrující vítězství renesance nad pozdní gotikou…
Zámek v Blois – vítězství renesance Číst více »
Jen málo zámků v povodí Loiry se svým původem vymyká téměř všudypřítomnému schématu vývoje od středověkého hradu k renesančnímu zámku s pozdějšími úpravami. Jedním z nich, slohově jednoznačným, je barokní lovecký zámek Cheverny asi 15 km jihovýchodně od Blois…
Lovecký zámek Cheverny Číst více »
Na středním toku Loiry, zhruba 30 km východně od Orléansu, kde většina turistů zahajuje obvyklou „zámeckou sérii“, leží vesnička Germigny-des-Prés. Má pouhých sedm stovek obyvatel a nestojí v ní žádný zámek, přesto si zaslouží pozornost milovníků staré architektury i těch, kteří si rádi lámou hlavu nad různými záhadami. Důvodem je zdejší farní kostel Nejsvětější Trojice…
Záhadná podkova v Germigny-des-Prés Číst více »
Anglické slovo „frontier“ se obvykle překládá jako hranice, jeho význam je však mnohem širší. Velmi často se jím označuje území, které leží na pomezí výběžků civilizace a neprobádaných oblastí, území, kde lidé občas musí bojovat s věcmi, o nichž pohodlní obyvatelé rozvinutých částí země nemají ani ponětí. Proto je mnohem výstižnější překládat oficiální přezdívku největšího amerického státu The Last Frontier jako Poslední divočina. Přesně taková totiž Aljaška doopravdy je…
Aljaška – poslední divočina Číst více »
Z ohromujícího množství objektů, které bychom mohli zahrnout pod označení „zámky na Loiře“, bylo velmi těžké vybrat několik nejdůležitějších, ať už podle role, kterou hrály ve francouzských dějinách, nebo podle jejich kulturněhistorického významu. V předchozích článcích jsme se pokusili přiblížit čtenářům trochu podrobněji osm z nich a s nimi také dva středověké hrady, které budování zámků předcházely. Připomeňme na závěr alespoň ve stručném, byť stále velmi neúplném výčtu ještě další hrady a zámky, na které lze při toulkách kolem Loiry narazit…
Dlouhý severský den začal už před několika hodinami, ale slunce ještě nevykouklo nad okolní hory. Městečko Seward a jeho přístav se pomalu probouzejí do každodenního života. Po přístavním můstku se trousí skupinky turistů nabalených ve větrovkách. U hladiny zátoky se sice drží noční chlad, ale tam, kam směřujeme, bude mnohem chladněji. Kapitán a současně průvodce speciální výletní lodi Aialik Voyager nás vítá na palubě a po nezbytném bezpečnostním poučení odvazuje posádka lana. Vyplouváme a naším cílem jsou hluboké fjordy, strmé skály a mohutné ledovce. Tak by možná mohl znít stručný popis národního parku Kenai Fjords. Ale popsat krásy tohoto kousku světa se pokoušeli už objevitelé v minulých stoletích – a i oni jen těžko hledali slova…
Od hotelu v osadě Healy vyrážíme brzo ráno. Je to nezbytné, protože tam, kam směřujeme, je nejlepší jet právě takto časně. Před týdnem jsme měli štěstí, když se nám podařilo zarezervovat úplně první autobus dnešního dne a musíme ještě stihnout potvrdit svoje místa v předepsané době před odjezdem. Stará poučka ze safari říká, že co člověk nespatří do deseti hodin ráno, to už neuvidí. V rozlehlé divočině národního parku Denali to platí dvojnásob…
Po útoku na Pearl Harbor si Američané i Kanaďané uvědomili zranitelnost Aljašky. Existoval sice už projekt silnice, která by Aljašku spojila s „dolními 48“ přes území Kanady, ale v době míru se nebral, zvláště z kanadské strany, až příliš vážně. Druhá světová válka vše podstatně urychlila a ve chvíli, kdy se japonské jednotky vylodily na dvou aleutských ostrovech, začalo být jasné, že se hraje o rychlost…
Když byla na konci 60. let 20. stol. objevena ropa na zamrzlých svazích severního pobřeží Aljašky, žádná obdoba „zlaté horečky“ se nespustila. Těžba v extrémních podmínkách by byla nerentabilní, při ceně tři dolary za barel by se nevyplatila. Všechno začalo až ropnou krizí v roce 1973. Spojené státy si uvědomily, jak vysoce jsou závislé na zemích společenství OPEC, a začaly se ohlížet po vlastních zdrojích. Problém byl, že ropa se nacházela u pobřeží Severního ledového oceánu a těžaři ji potřebovali dostat do nějakého nezamrzajícího přístavu na jižním pobřeží. Tak se zrodil projekt, který přilákal tisíce lidí, stejně jako v dobách zlaté horečky. Města jako Fairbanks či Valdez začala prudce růst a ve zdejších barech jen málokdy zazněla věta, která by neobsahovala slovo „pipeline“ – ropovod…
Alaska Pipeline – roura, kterou tečou miliony Číst více »
Údolí Matanuska-Susitna leží asi půl hodiny jízdy od největšího aljašského města Anchorage a patří do jeho metropolitní oblasti. Jde o jedinou významnější zemědělskou oblast na Aljašce. Ve městě Palmer probíhá každoročně Alaska State Fair – veletrh, kde se místní pěstitelé chlubí svými výpěstky. Může to znít překvapivě, ale rozměry zdejší zeleniny patří k rekordním i v rámci celých Spojených států a občas i světa. Není tu nouze o hlávky zelí vážící několik desítek kilogramů či dýně, jejichž váha se počítá v metrácích. Město Palmer má ale ještě jednu zajímavost. Je zde farma, kde lze spatřit zvířata, u kterých nechybělo mnoho, aby navždy zmizela z povrchu naší planety…
Pižmoni – dobře oblečení krasavci Číst více »
Slovní spojení „zlatá horečka na Aljašce“ zná snad každý, ale jen málokdo, včetně čtenářů Jacka Londona, si uvědomí, že naleziště, která ji vyvolala, se nenacházela jen na území 49. státu USA, ale hlavně východně od 141. poledníku tvořícího hranici mezi USA a Kanadou. Řeka Klondike, potoky Bonanza a Eldorádo i další známé lokality ležely na území kanadského teritoria Yukon…
Losos se v posledních letech stal i v naší konzervativní kuchyni vysloveně módní záležitostí. Výrazy jako „omega-3 nenasycené mastné kyseliny“ se stávají zaklínadlem, aniž by se často braly v úvahu rozdíly v jejich obsahu mezi různými druhy lososů a mezi rybami z faremních chovů a z volné přírody. Mnozí odborníci doporučují dávat přednost těm druhým, ale třeba takový atlantský losos obecný se z volného moře na evropské trhy prakticky nedodává. Většina lososů z přírody, jež se objevují na českých pultech, pochází z Pacifiku a nese různá exoticky znějící jména, která zákazníky často matou. A tak se chvilku věnujme tomu, co každý indiánský kluk z Aljašky zná lépe než malou násobilku…
Velká pětka pacifických lososů Číst více »
Saně se psím spřežením jsou součástí historie i tradice Aljašky. V Arktidě je tento způsob dopravy starý až 9000 let. Během té doby se vyšlechtilo několik psích plemen, která jsou dokonale přizpůsobena k práci v extrémních podmínkách dalekého Severu. Největší rozmach psích spřežení znamenalo období zlaté horečky a následné osídlování Aljašky. V době, kdy povodí Yukonu sevřel mráz a yukonská paroplavba se odebrala na zimní odpočinek, byly jediným spojením odlehlých osad s civilizací saně, tým zdatných psů a zkušený musher…
S blizardem o závod Číst více »
