Jen málo zámků v povodí Loiry se svým původem vymyká téměř všudypřítomnému schématu vývoje od středověkého hradu k renesančnímu zámku s pozdějšími úpravami. Jedním z nich, slohově jednoznačným, je barokní lovecký zámek Cheverny asi 15 km jihovýchodně od Blois…
Lovecký zámek Cheverny Číst více »
Na středním toku Loiry, zhruba 30 km východně od Orléansu, kde většina turistů zahajuje obvyklou „zámeckou sérii“, leží vesnička Germigny-des-Prés. Má pouhých sedm stovek obyvatel a nestojí v ní žádný zámek, přesto si zaslouží pozornost milovníků staré architektury i těch, kteří si rádi lámou hlavu nad různými záhadami. Důvodem je zdejší farní kostel Nejsvětější Trojice…
Záhadná podkova v Germigny-des-Prés Číst více »
Anglické slovo „frontier“ se obvykle překládá jako hranice, jeho význam je však mnohem širší. Velmi často se jím označuje území, které leží na pomezí výběžků civilizace a neprobádaných oblastí, území, kde lidé občas musí bojovat s věcmi, o nichž pohodlní obyvatelé rozvinutých částí země nemají ani ponětí. Proto je mnohem výstižnější překládat oficiální přezdívku největšího amerického státu The Last Frontier jako Poslední divočina. Přesně taková totiž Aljaška doopravdy je…
Aljaška – poslední divočina Číst více »
Z ohromujícího množství objektů, které bychom mohli zahrnout pod označení „zámky na Loiře“, bylo velmi těžké vybrat několik nejdůležitějších, ať už podle role, kterou hrály ve francouzských dějinách, nebo podle jejich kulturněhistorického významu. V předchozích článcích jsme se pokusili přiblížit čtenářům trochu podrobněji osm z nich a s nimi také dva středověké hrady, které budování zámků předcházely. Připomeňme na závěr alespoň ve stručném, byť stále velmi neúplném výčtu ještě další hrady a zámky, na které lze při toulkách kolem Loiry narazit…
Dlouhý severský den začal už před několika hodinami, ale slunce ještě nevykouklo nad okolní hory. Městečko Seward a jeho přístav se pomalu probouzejí do každodenního života. Po přístavním můstku se trousí skupinky turistů nabalených ve větrovkách. U hladiny zátoky se sice drží noční chlad, ale tam, kam směřujeme, bude mnohem chladněji. Kapitán a současně průvodce speciální výletní lodi Aialik Voyager nás vítá na palubě a po nezbytném bezpečnostním poučení odvazuje posádka lana. Vyplouváme a naším cílem jsou hluboké fjordy, strmé skály a mohutné ledovce. Tak by možná mohl znít stručný popis národního parku Kenai Fjords. Ale popsat krásy tohoto kousku světa se pokoušeli už objevitelé v minulých stoletích – a i oni jen těžko hledali slova…
Od hotelu v osadě Healy vyrážíme brzo ráno. Je to nezbytné, protože tam, kam směřujeme, je nejlepší jet právě takto časně. Před týdnem jsme měli štěstí, když se nám podařilo zarezervovat úplně první autobus dnešního dne a musíme ještě stihnout potvrdit svoje místa v předepsané době před odjezdem. Stará poučka ze safari říká, že co člověk nespatří do deseti hodin ráno, to už neuvidí. V rozlehlé divočině národního parku Denali to platí dvojnásob…
Po útoku na Pearl Harbor si Američané i Kanaďané uvědomili zranitelnost Aljašky. Existoval sice už projekt silnice, která by Aljašku spojila s „dolními 48“ přes území Kanady, ale v době míru se nebral, zvláště z kanadské strany, až příliš vážně. Druhá světová válka vše podstatně urychlila a ve chvíli, kdy se japonské jednotky vylodily na dvou aleutských ostrovech, začalo být jasné, že se hraje o rychlost…
Když byla na konci 60. let 20. stol. objevena ropa na zamrzlých svazích severního pobřeží Aljašky, žádná obdoba „zlaté horečky“ se nespustila. Těžba v extrémních podmínkách by byla nerentabilní, při ceně tři dolary za barel by se nevyplatila. Všechno začalo až ropnou krizí v roce 1973. Spojené státy si uvědomily, jak vysoce jsou závislé na zemích společenství OPEC, a začaly se ohlížet po vlastních zdrojích. Problém byl, že ropa se nacházela u pobřeží Severního ledového oceánu a těžaři ji potřebovali dostat do nějakého nezamrzajícího přístavu na jižním pobřeží. Tak se zrodil projekt, který přilákal tisíce lidí, stejně jako v dobách zlaté horečky. Města jako Fairbanks či Valdez začala prudce růst a ve zdejších barech jen málokdy zazněla věta, která by neobsahovala slovo „pipeline“ – ropovod…
Alaska Pipeline – roura, kterou tečou miliony Číst více »
Údolí Matanuska-Susitna leží asi půl hodiny jízdy od největšího aljašského města Anchorage a patří do jeho metropolitní oblasti. Jde o jedinou významnější zemědělskou oblast na Aljašce. Ve městě Palmer probíhá každoročně Alaska State Fair – veletrh, kde se místní pěstitelé chlubí svými výpěstky. Může to znít překvapivě, ale rozměry zdejší zeleniny patří k rekordním i v rámci celých Spojených států a občas i světa. Není tu nouze o hlávky zelí vážící několik desítek kilogramů či dýně, jejichž váha se počítá v metrácích. Město Palmer má ale ještě jednu zajímavost. Je zde farma, kde lze spatřit zvířata, u kterých nechybělo mnoho, aby navždy zmizela z povrchu naší planety…
Pižmoni – dobře oblečení krasavci Číst více »
Slovní spojení „zlatá horečka na Aljašce“ zná snad každý, ale jen málokdo, včetně čtenářů Jacka Londona, si uvědomí, že naleziště, která ji vyvolala, se nenacházela jen na území 49. státu USA, ale hlavně východně od 141. poledníku tvořícího hranici mezi USA a Kanadou. Řeka Klondike, potoky Bonanza a Eldorádo i další známé lokality ležely na území kanadského teritoria Yukon…
Losos se v posledních letech stal i v naší konzervativní kuchyni vysloveně módní záležitostí. Výrazy jako „omega-3 nenasycené mastné kyseliny“ se stávají zaklínadlem, aniž by se často braly v úvahu rozdíly v jejich obsahu mezi různými druhy lososů a mezi rybami z faremních chovů a z volné přírody. Mnozí odborníci doporučují dávat přednost těm druhým, ale třeba takový atlantský losos obecný se z volného moře na evropské trhy prakticky nedodává. Většina lososů z přírody, jež se objevují na českých pultech, pochází z Pacifiku a nese různá exoticky znějící jména, která zákazníky často matou. A tak se chvilku věnujme tomu, co každý indiánský kluk z Aljašky zná lépe než malou násobilku…
Velká pětka pacifických lososů Číst více »
Saně se psím spřežením jsou součástí historie i tradice Aljašky. V Arktidě je tento způsob dopravy starý až 9000 let. Během té doby se vyšlechtilo několik psích plemen, která jsou dokonale přizpůsobena k práci v extrémních podmínkách dalekého Severu. Největší rozmach psích spřežení znamenalo období zlaté horečky a následné osídlování Aljašky. V době, kdy povodí Yukonu sevřel mráz a yukonská paroplavba se odebrala na zimní odpočinek, byly jediným spojením odlehlých osad s civilizací saně, tým zdatných psů a zkušený musher…
S blizardem o závod Číst více »
Méně znalí turisté se tu prý na ulicích občas ptají, kde že je ta vyhlášená pevnost? Přece tady, všude kolem vás, jste v ní, zní odpověď. Celé město je tou pevností. Nevěříte? Zajeďte si do Josefova. V seznamu obcí ho najdete pod Jaroměří, jejíž součástí je od roku 1948…
Na nejvyšším návrší v Chlumci nad Cidlinou stojí zámek, který se nedá přehlédnout nejen kvůli své poloze, ale také vzhledu. Jedna z nejzajímavějších barokních staveb u nás dostala jméno Karlova Koruna…
Máte rádi vlaky? Okouzluje vás stará technika, ze které dýchá atmosféra časů dávno minulých? Pokud ano, pak je místem pro vás jako stvořeným železniční muzeum Výtopna Jaroměř…
Výtopna Jaroměř – místo, kde pára žije Číst více »
Když lékař, novinář a spisovatel Otakar Jedlička označil v roce 1878 poprvé údolí, v té době známé jako Ratibořické, údolím Babiččiným, aby ve vlasteneckém zápalu připomněl jeho svázanost s nejslavnějším dílem Boženy Němcové, těžko mohl tušit, že se nové jméno ujme natolik, až se stane posléze názvem oficiálním. Podrobná znalost Babičky ale pro návštěvu jejího údolí nutná není…
Jméno vesnice Žireč, dnešní součásti Dvora Králové nad Labem, už opakovaně zaznělo v článcích o Kuksu. Tady sídlili jezuité, s nimiž byl dlouhá léta ve sporech jejich soused, hrabě František Antonín Špork. Dnes je právě někdejší jezuitský areál zajímavým turistickým cílem, kterým lze doplnit třeba zrovna návštěvu Kuksu. A i na toho Šporka tu dojde…
Do Žirče nejen za bicykly Číst více »
Kuks a Braun. Místo a jeho umělec. Tohle spojení napadne snad každého. Málokdo však ví, že hrabě Špork přivedl do Kuksu ještě jednoho umělce ve svém oboru stejně výjimečného jako Matyáš Bernard Braun v sochařství. Jmenoval se Michael Heinrich Rentz a byl Šporkovým dvorním rytcem…
Rytec Michael Heinrich Rentz – mistr téměř neznámý Číst více »
„Ubývá míst, kam chodívala pro vodu, voda si na to vzpomíná, voda má… voda má rozpuštěné vlasy…“ Melodie písně od moravského Hradišťanu mi zní v mysli pokaždé při vzpomínkách na Pantanal. Královna vod rozpustila své bohaté zvlněné vlasy ozdobené tisíci květinami na pořádný kus světa, na území, jehož rozlohu udávají různé prameny v rozmezí od 140 do více než 200 tisíc km2 a jež se rozkládá asi ze dvou třetin v brazilském státě Mato Grosso do Sul, z jedné třetiny pak ve státě Mato Grosso a v sousedních zemích Bolívii a Paraguayi…
Pantanal – království vod Číst více »
