Farní dvory v Bretani
Jaká by byla Bretaň bez svých četných kapliček uprostřed krajiny, na pobřeží nebo za nejbližším ohybem silnice? Odedávna okouzlují krásou, která se skrývá za jejich zdmi.
V Bieuzy, na břehu nevelké řeky Blavet, která se vlévá do zátoky Lorient na jižním pobřeží Bretaně, stojí kaple Saint-Gildas. Byla postavena pod impozantní skálou u vchodu do jeskyně, kde v 6. stol. žili sv. Gildas a sv. Bieuzy. O něco severněji v Neulliacu, rovněž v departementu Morbihan, mají kapli Notre Dame de Carmès s působivě vymalovanou klenbou z 15.–18. stol. a střešními trámy zdobenými dřevořezbami. U kaple je pramen, jehož vodu znali díky jejím léčivým účinkům již Keltové. Ke kuriozitám jistě patří Panna Marie v kapli Notre Dame du Yaudet v obci Ploulec’h poblíž Lannionu v departementu Côtes-dʼArmor. Leží tři metry nad oltářem – v posteli. Yaudet je jednou ze tří bretaňských kaplí, které mají v posteli sochu Panny.
Jednou z nejstarších a nejpozoruhodnějších je ale trojlodní kaple Kermaria an Iskuit v městečku Plouha na severním pobřeží, severozápadně od Saint-Brieuc. Její základy položil v roce 1240 Henri I. dʼAvaugour, hrabě z Goëlo, který chtěl takto poděkovat Panně za to, že se vrátil bezpečně a zdráv z křižácké výpravy do Palestiny. V prosperujícím 15. stol. byla kaple rozšířena o verandu, jednu z nejkrásnějších v Bretani, a dělicí zdi byly vyzdobeny 47 fascinujícími freskami tance smrti (danse macabre), které kapli proslavily. Papež, císař, kardinál, rytíři a další postavy, chudáci i boháči, osoby církevní a světské, všichni se drží za ruce a tančí se smrtkou, která jim připomíná krátkost života i to, že před smrtí si jsou všichni rovni.
Před kaplí Kermaria stojí na mohutném čtverhranném podstavci vysoký žulový kříž, obrostlý lišejníkem a zvětralý časem… V Bretani mají tyto kříže zvláštní tradici. Ve středověku neexistovaly individuální náhrobky, na hřbitově se stavěl kříž jako pomník pro všechny, kdo tam byli pohřbeni. S kříži vznikaly kalvárie (calvaire) a také ohrazené farní dvory (enclos paroissiaux) – stavební komplexy s nápadnou vstupní branou, které zahrnovaly kostelík, hřbitov, kostnici a před vstupem do kostela monumentální, bohatě dekorovanou kalvárii. Jejich autoři jsou bezejmenní. Inspirací jim byly v 15. stol. populární scény ukřižování Ježíše Krista (pašijové hry) a mystéria. Nejčastěji zde bývají zobrazováni Panna Marie a apoštolové, ale často také místní světci. Bretaň je charakteristická množstvím svatých, které byste ale v oficiálních seznamech světců marně hledali. Není divu, že se některý z nich občas zatoulal i na kalvárii. Na reliéfech najdete postavy z místních legend a mýtů, které spojují pohanské legendy s naivní zbožností. Například v Guimiliau v srdci západní Bretaně, kde mají jednu z nejhezčích kalvárií vůbec, spatříte jistou satanem svedenou krasavici, již mučí malí čertíci. V minulosti bývaly kalvárie jakousi kamennou biblí či katechismem pro písma neznalý lid. Vroucností výrazu těchto kamenných postav se stává utrpení Krista hmatatelným. Na jevištích velkých kalvárii v Plougastel-Daoulasu, Plougonvenu, Pleybenu nebo již zmíněném Guimiliau najdeme až 250 kamenných postav předvádějících 10, 20, ale třeba v Guimiliau dokonce 37 biblických scén.
Nejhezčí ohrazené farní dvory čekají na turisty v departementu Finistère kolem řeky Élorn – La Martyre, Sizun, Landivisiau, Lampaul-Guimiliau stojí všechny určitě za víc než kratičkou zastávku. Na jihu Finistère, v Saint-Jean-Trolimon, najdeme nejstarší dochovanou kalvárii z let 1450–1460. Stojí na mohutném podstavci, jehož stěny zdobí reliéfy se scénami Poslední večeře a utrpení Krista. Ohrazené farní dvory jsou projevem lidového umění vznikajícího daleko od velkých městských center a hluboce zakořeněného v místní kultuře. Zlatý věk farních dvorů vrcholí v 17. stol. a spadá do doby obchodní a námořní prosperity Bretaně. Kalvárie nebyly jenom výrazem zbožnosti, ale také rivality jednotlivých obcí. Především výzdoba kamenných podstavců se stala otázkou prestiže. A protože koncem 16. stol. různé obce ve Finistére zbohatly na pěstování lnu, konopí a výrobě plátna na plachty, které se vyváželo do Anglie, Portugalska a dokonce i do Jižní Ameriky, měly dostatek prostředků na stavbu mnoha kostelů a farních dvorů. Jednotlivé vesnice mezi sebou soupeřily o to, čí farní dvůr bude nejkrásnější. Evidentní je tato „farní pýcha“ např. mezi obcemi Guimiliau a Lampaul-Guimiliau, které jsou od sebe vzdáleny jen několik kilometrů.
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Bretaň