Izrael

Před 60 lety, 14. května 1948, byl vyhlášen nezávislý Stát Izrael. David Ben Gurion, premiér a ministr obrany prozatímní vlády, v pět hodin odpoledne slavnostně v telavivském muzeu přečetl a podepsal Prohlášení nezávislosti Izraele. Před pár dny, při západu slunce 29. září, začal svátkem Roš ha-šana nový židovský rok – pětitisící sedmistý šedesátý devátý od tradičně udávaného stvoření světa. Podrobností o tomto starším aktu se nedostává, víme jen, že prý trval šest dnů a byl tak namáhavý, že sedmý den musel stvořitel odpočívat. Šedesát a pět tisíc sedm set šedesát osm let – dvě historie, navzdory nesouměřitelné délce vzájemně propletené, vrůstají do sebe, omotávají jedna druhou jako liána kmen stromu, škrtí se a vzápětí hned podpírají. Přidejte k tomu ještě dvě další – jednu, která začala skromným mesiášem před dvěma tisíciletími, a druhou odvíjející se od obchodníka a proroka z Mekky o šest set mladšího – a dostanete mysteriózní, leč třaskavou směs…

Mýty se zabývají dobami nezřetelnými, ději a skutky neověřitelnými, postavami symbolickými. Tak trochu pohádka, trochu mravoličné ponaučení – s tím se dokáže mysl člověka vyrovnat. Jenže co si počít ve chvíli, kdy se mýtem stane reálně existující město? Kudy k němu vede cesta, kde hledat klíč k bráně jeho duše? Právě před takové otázky je postaven každý, kdo navštíví Jeruzalém a nespokojí se s panoramatickým pohledem z Olivové hory a tradiční poutí po Via Dolorosa…

Může umírat něco, co je mrtvé? V případě Mrtvého moře by se mohlo zdát, že k tomu opravdu dochází, tedy alespoň podle zpráv, které o něm v posledních letech slýcháme stále častěji. Jenže jak už bývá v médiích skoro pravidlem, i tady má nadnesená metafora přednost před střízlivým popisem skutečnosti. Vysychání prostě není umírání, byť některé jeho důsledky mohou být v budoucnu pro tento největší div izraelské přírody fatální. Případné umírání by se v Mrtvém moři mohlo týkat jen několika druhů mikroorganismů, protože jinak pro jeho silně slanou vodu platí ono klasické „kde nic není, ani smrt nebere“…

Na východě se ta hora zvedá z podivně zvrásněné roviny, jež bývala v prehistorické době dnem nedalekého Mrtvého moře. Na západě ji oddělují hluboké strže od kopců stejně bizarního vzhledu. Strom nebo keř najde v téhle měsíční krajině Judské pouště jen pečlivý pozorovatel, zato sluneční žár tu nabývá téměř hmatatelné podoby. Pevnost na plochém vrcholu hory nese jednoduché, ale o to výstižnější jméno Masada – „skalní pevnost“…

Rozmanitost Izraele je vzhledem k velikosti či spíše nepatrnosti jeho území až neuvěřitelná a je vcelku jedno, zda bereme na zřetel poměry přírodní, politické, náboženské anebo jiné. Značnou měrou se na tom podílí i Tel Aviv, který současně dokládá i složitost izraelských poměrů. Třeba už jen tím, že je i není hlavním městem země.

Na hladině se třpytí slunce, ale nad jezerem se vznáší řiďoučký mlhavý opar, který mění protilehlý břeh v nezřetelnou konturu, z níž vystupuje oblina hory Tábor. Při pohledu z Vyhlídky míru na Golanských výšinách je docela snadné představit si rybáře na dřevěných člunech při jejich každodenní práci a přenést se v tom zvláštním světle dva tisíce let zpátky, do doby, kdy na mnoha místech v okolí učil, kázal a konal zázraky Ježíš…

Náš dvoudenní výlet do Negevské pouště začíná stylově, jestli se ovšem dá mluvit o stylu v případě dnes už běžné turistické atrakce. Po půlhodince jízdy z Berševy na jih totiž odbočíme k malému kempu, kde nás naši izraelští známí hned svěřují mladému beduínovi. Ledabyle nám pokyne, abychom ho následovali k ohradě, z níž po chvíli vyvádí dva koráby pouště exkluzivní značky Camelus dromedarius …

Je krásná, provedená v jemných barevných tónech, mírně, ale o to záhadněji se usmívá, ať se pohnete kamkoli, sleduje vás vědoucím pohledem. Jistě – Mona Lisa. Jenže tahle nevisí v Louvru. Je jí skoro 1800 let a posledních dvacet opět hledí vzhůru z podlahy triclinia tzv. Dionýsova domu v Seforidě…

Kdyby se někdy soutěžilo o nejsvětštější místo ve Svaté zemi, myslím, že by s přehledem vyhrál Ejlat, dokonce i nad Tel Avivem s jeho nočním životem a klubovou scénou. Pouhých 13 km pobřeží Rudého moře na severním konci Akabského zálivu, které patří Izraeli a jemuž Ejlat dominuje, je moderní turistickou zónou se vším dobrým i špatným, co k ní na počátku 21. století patří…

…byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret

(Lukáš 1, 26)

Izraelské středozemní pobřeží je nevídaně rovné, do moře se zanořuje pozvolna a z pevninské strany je téměř v celé své délce provázeno buď nízkými útesy nebo písečnými dunami. K mořeplavbě tudíž není moc vstřícné, vyjma Haifského zálivu na severu země, který jako jediný tuto rovinnou hegemonii narušuje. Hlavně jeho severní cíp byl odnepaměti vyhledáván kvůli příhodnému přírodnímu kotvišti, od nějž se rozebíhalo do vnitrozemí několik frekventovaných stezek. Přístavní město Akko, které tady vyrostlo, se proto na dlouhý čas stalo hlavní vstupní branou do Palestiny…

Žádný milovník antiky nemůže v Izraeli vynechat návštěvu národního parku Caesarea, který chrání nejvýznamnější římské památky v zemi. Místo je zajímavé i pro křesťanské poutníky, vždyť právě tady přijali jejich víru vůbec první „pohané“ nežidovského původu a město je několikrát zmiňováno v novozákonních Skutcích apoštolů…

Na území dnešního Izraele se réva vinná pěstovala od pradávna, a jak dokládá i Starý zákon, odpradávna byla jejímu pěstování věnována velká péče. Jakých kvalit dosahovala starověká vína, nevíme, ale snad nemáme důvod o nich pochybovat, už proto, s jakou úctou se bible o víně na mnoha místech zmiňuje. Ostatně víno bývalo součástí každodenní oběti v jeruzalémském chrámu, což samo o sobě také o něčem vypovídá…