Drážďany

Snad každý Čech zná Drážďany a má na saskou metropoli své vzpomínky. Často jsou zahaleny oparem několika desetiletí. Platí ještě vůbec? A opravdu tohle město na Labi známe tak dobře, jak si myslíme?

V podvečerním slunci září světlý pískovec kostela Panny Marie neboli Frauenkirche jako zlatý maják nad již temnou hladinou dlažby. Vyhlídkové kočáry se rozjíždějí do stájí. Na náměstí Neumarkt zvolna končí další den pod hrdými pohledy dvou reformátorů – Martin Luther reformoval církev, král Fridrich August II. zase saské království. Jen proud lidí toužících si prohlédnout interiér chrámu neslábne, jednou stranou tam, druhou ven, jinak by to nešlo. Frauenkirche totiž není jen kostel, ale také symbol. Symbol usmíření…

Nad levým nábřežím Labe probíhá asi v půlkilometrové délce mezi mosty Augustusbrücke a Carolabrücke terasa, jež bývala součástí drážďanského opevnění. Když pomalu ztrácela svůj vojenský význam, získal ji v roce 1739 všemocný ministerský předseda kurfiřta Fridricha Augusta II., hrabě Heinrich von Brühl. Nechal ji zastavět několika soukromými budovami a zkrášlit několika zahradami, jimž se souhrnně říkalo „Brühlovy skvosty“. Zásadním způsobem se tak změnilo severní panorama starého města. Krásu této promenády vychvaloval počátkem 19. století i Johann Wolfgang von Goethe, který ji neváhal označit za „balkon Evropy“. Termín se ujal a stal se téměř neodmyslitelným doplňkem oficiálního jména „Brühlova terasa“…

Sled okázalých historizujících budov na východním konci Brühlovy terasy uzavírá Albertinum; v sousedství sebevědomé Kunstakademie, Akademie výtvarných umění s mohutnými sloupy a skleněnou kupolí přezdívanou lis na citrony, působí poněkud skromně – a přece je domovem druhé nejvýznamnější umělecké sbírky v Sasku…

Množství architektonicky cenných staveb i uměleckých pokladů v četných sbírkách inspirovalo básníka a filozofa Johanna Gottfrieda von Herder, aby v jednom ze svých pozdních děl přirovnal v roce 1802 Drážďany k metropoli Toskánska. Označení saského hlavního města jako „Florencie na Labi“ či „Florencie severu“ je dodnes výtečnou obchodní značkou, která ho propaguje na turistickém trhu…

V 60. až 80. letech minulého století byla drážďanská obrazárna pro naše milovníky výtvarného umění nejsnáze dostupnou zahraniční galerií světové úrovně. Její popularita dokonce vedla v mnoha myslích k nepřesnému spojení „obrazárna = Zwinger“. Sbírka se jmenuje Obrazárna starých mistrů a umístěna je pouze v Semperově křídle dostavěném k Zwingeru až v polovině 19. století. Na jejím významu to ale nic nemění…

Skoro dva kilometry dlouhý a kilometr široký park nepříliš vzdálený od starého města představuje nejen příslovečné „zelené plíce“ Drážďan, ale soustřeďuje také zajímavé turistické atrakce, jejichž výčet sahá od supermoderní automobilky po zoologickou zahradu…

Kdo se rozhodne navštívit Zelenou klenbu, stojí před nelehkou volbou – co si prohlédnout nejdříve a kolik času zvolit. Exponátů v rozlehlých sálech jsou tři tisíce a sbírka se prezentuje ve dvou částech, s rozdílným charakterem…

Do čtvrti Neustadt – Nové město – už dávno nechodí turisté jen kvůli údajně nejkrásnější mlékárně světa bratří Pfundových. Láká je sem pestrobarevná, multikulturní alternativa k saskému baroku. Kreativní dílny, malé obchůdky, malebná zákoutí, rozmanitá světová kuchyně, nespočet kaváren, klubů a hospůdek všeho druhu, ale i tržnice. Na pravém břehu Labe plyne život jinak, o poznání bezstarostněji a bujařeji…

Je synonymem Drážďan stejně jako Zwinger, porcelán či Frauenkirche. Drážďanská vánoční štola. Voňavá slaďoučká kalorická bomba obalená v moučkovém cukru, bez které si mnoho domácností, a to nejen v Německu, vůbec nedovede představit nejkrásnější svátky roku…

Daleko od slavných a rozlehlých vinařských regionů na Rýnu, Mosele, Mohuči a Neckaru leží v malebném labském údolí mezi Pirnou a Diesbar-Seußlitz malý klenot. Saské vinice – 432 hektarů, středozemní šarm, líbezná krajina, srdeční hostitelé, přívětivé klima, asi 1570 slunečních hodin v roce…

Turisté se obvykle při toulkách městem snaží vystoupit na nějakou věž, odkud se jim naskytne rozhled po okolí. Neméně atraktivní variantou, jak se pokochat panoramatem města a okolní krajinou, je v Drážďanech pohled z paluby výletního parníku. V pohodlí a poklidu, který občas naruší jen jemné šplouchání řeky či přátelské zahoukání lodní sirény, se můžete při plavbě do Pillnitzu nechat unášet siluetou města a krásami řeky lemované místy strmými svahy posetými zámečky a vinicemi…

Potácím se prostorem, zradil mě sluch, rozostřeně vnímám kolem sebe torza lidských těl, nohy mi těžknou… Ne, to není výjev z laciného hororového snímku – i takhle může vypadat jedno z mnoha interaktivních stanovišť drážďanského Muzea hygieny…

„Pij Pfundovo mléko,“ vyzývá k utišení žízně a přísunu vápníku stařičký reklamní plakát z počátku 20. století s černovlasým děvčátkem s hrníčkem a lahví mléka. V té době už byla drážďanská mlékárna bratří Pfundových na vrcholu své slávy. Cesta k ní začala jedním velkým snem…

Je to záležitost převážně klučičí, ale odolat se jí dá jen stěží. Kdo by nechtěl navštívit Muzeum Karla Maye?

V Drážďanech byl vyroben první evropský porcelán, zdejší hospodyně Melitta Bentzová vynalezla filtr na kávu, zrodilo se tu první víčko na pivní korbel, místní slečna Christine Hardtová přihlásila k patentování první nastavitelnou podprsenku v Německu, Paul Pfund přišel jako první Němec s kondenzovaným mlékem, Karl August Lingner zase s první ústní vodou…