Čína 3

Ohromné horské masivy pokryté zářivě bílými ledovci, řídký, krystalicky čistý vzduch, ostrý vítr v průsmycích a neuvěřitelná viditelnost. Nejen to cestovatele ohromí při putování Tibetem. Jen málokoho v takových chvílích úžasu nad přírodními krásami „střechy světa“ napadne, že se právě prochází po bývalém mořském dně. Dech beroucí krajina Tibetu, drsná, ale krásná, prázdná, přesto plná vjemů, je jako stvořená pro náboženskou praxi a rozvíjení myšlenek o pomíjivosti a prázdnotě. I proto se v Tibetu vyvinula dvě ojedinělá náboženství, která jsou s tibetskou krajinou dodnes nerozlučně spjata…

V odlehlém a nehostinném západním Tibetu se nad ostatními vrcholy transhimálajského hřebene vypíná zářivě bílá špička Kailásu, nejposvátnější hory Asie. Díky legendám a dávným příběhům, které jsou s ní spojeny, je předmětem zbožné úcty milionů věřících hned několika náboženství. Její jedinečná krása a téměř magická přitažlivost jejího genia loci k sobě nicméně lákají i laické návštěvníky ze Západu, kteří se často již při prvním pohledu na horu přesvědčí, že výjimečnost Kailásu nespočívá pouze v mýtech a náboženských představách…

Na tuhle návštěvu se můžete připravovat sebepečlivěji, a jak chcete dlouho, ale stejně se na ni tak úplně nepřipravíte. Můžete se naučit jména a data, zapamatovat si báje, proniknout do panteonu tibetského buddhismu, přemýšlet o rozdílech mezi jeho hlavními školami… a pak tam najednou jste, chodíte, díváte se, snažíte se procítit každý okamžik, chvíli váháte, zda se poddat zdejšímu geniu loci, a pak kapitulujete bez výhrad, s hlubokým prozřením, že navzdory vypracovanému domácímu úkolu nevíte vlastně nic. A proč byste také měli? Tohle je totiž Lhasa, Místo bohů…

Do Tibetu lze cestovat od jara do podzimu. Horská panoramata jsou na pohled nejkrásnější v květnu a říjnu, zatímco příjemné teplé, nicméně vlhké počasí a okouzlující pestrobarevná krajina vás přivítají od června do září. Většina turistů na „střechu světa“ přiletí z některého čínského města, případně z nepálského Káthmándú. Od roku 2006 je však možné dostat se do Lhasy také po jedné z nejunikátnějších dopravních spojnic na světě, čching-chajsko-tibetské železnici, které Číňané přezdívají „cesta do nebes“. Pro svou cestu do Tibetu jsme zvolili právě ji s nástupem v Si-ningu, hlavním městě sousední provincie Čching-chaj…

Tibeťané se dělí do několika sociálních skupin. Stejně jako jinde na světě, i v Tibetu je výrazný rozdíl ve způsobu života mezi obyvateli měst a vesnic. Pro turisty nejzajímavějšími skupinami, které jasně charakterizují a jednoznačně odlišují obyvatelstvo Tibetu od jiných regionů, jsou poměrně početné skupiny mnichů a nomádů…

Turistický Peking, to je hlavně Zakázané město, oltář Nebes, náměstí Nebeského klidu a Letní palác. Čínské hlavní město však nabízí zajímavých míst a památek daleko víc. A to, že jsou trochu stranou turistického zájmu, je pro návštěvníka spíše výhodou…

Z fádních plání centrální Číny se z věčné mlhy náhle vynořuje překrásný žulový masiv hory Chua-šan. Její téměř nadpozemská krása i nedostupnost způsobily, že byla již v dávných dobách považována za sídlo božstev oplývajících magickými silami. Po staletí zde nacházeli útočiště poustevníci toužící po nesmrtelnosti. Každý, kdo zde pobýval, odtud odcházel očištěn a požehnán. Věřilo se, že křišťálová voda ze zdejších pramenů má uzdravující a očistnou moc. Zdejší byliny, houby, minerály a části těl některých zvířat jsou dodnes vysoce ceněny v tradiční čínské medicíně. Taoistickou minulost připomíná už jen pár obnovených svatyněk a pousteven. Hlavním důvodem, proč se na toto kouzelné místo vypravit, zůstává zážitek z unikátní přírodní scenerie. Vítejte na Chua-šanu…

Řekne-li se v souvislosti s Čínou „čtyři jídla a polévka“, každého samozřejmě automaticky napadne, že se bude mluvit o jídle. Když se k tomu přidá ještě slovo „hosté“, je už nepochybné, že to bude mít souvislost také s pověstnou čínskou pohostinností. Tentokrát však bude překvapivě řeč o jedinečné architektuře a o lidech, kteří se o ni zasloužili…

Na východě poušť Gobi, na západě Tarimská pánev a ještě obávanější poušť Taklamakan a mezi nimi oáza Tun-chuang. Legendární Hedvábná stezka se tu kdysi dělila na západní a jižní větev. Díky ní tu vznikla jedna z nejvýznamnějších buddhistických památek na světě – jeskynní chrámy Mo-kao neboli Jeskyně tisíce Buddhů…

Šestimilionové hlavní město provincie Če-ťiang dnes patří k hospodářsky nejrozvinutějším a nejcivilizovanějším městům v Číně. Vedle toho si ovšem udržuje své tradiční postavení významné jihočínské kulturní metropole – ve městě se nachází jedna z nejprestižnějších čínských univerzit, jedno z nejlepších provinčních muzeí, největší muzeum hedvábnictví na světě atd. V Chang-čou působilo v minulosti mnoho vynikajících osobností čínského kulturního života – vzdělanci, politikové, filozofové, básníci, malíři a kaligrafové, zkrátka elita s vytříbeným vkusem, která si potrpěla na luxusní zboží a dokázala ocenit jeho prvotřídní kvalitu. Mezi proslulé místní produkty, jež se dovážely na císařský dvůr a zároveň po obchodních stezkách putovaly napříč celou Asií až do Evropy, patřil vedle nejjemnějšího hedvábí a překrásných vějířů také čaj…

„Rozsypaný čaj. Klikyháky! Chaotická změť čar! To se přece nedá naučit! Proč, proboha, Číňané nezruší ty zmatené obrázky a nepřejdou na latinku?“ Takové názory na čínské znakové písmo slyším často. Pochyby o znakovém písmu ale nenapadají jen lidi věci neznalé. Již více než sto let se jimi trápí i čínští akademikové a politici. Znakové písmo je skutečně zdrojem mnoha problémů. Názor, že by mělo být nahrazeno hláskovou abecedou, má mezi čínskými odborníky své zastánce. Zároveň existuje mnoho důvodů, proč od psaní znaků nelze jen tak upustit…

Když jsme se ve škole učili o čínském veletoku Jang-c-ťiangu, známém též jako Dlouhá řeka neboli Čchang-ťiang, musím přiznat, že mě to moc nezajímalo. Dnes bych paní profesorku poslouchal s větším zájmem. Přišel jsem totiž na to, že cesty po světě v člověku zájem o geografii probudí. Jak rád bych znal všechny zajímavosti, které se mi tak těžce (a bohužel často neúspěšně) snažila profesorka vtlouci do hlavy. Dnes bych jí mohl říci: Tudy jsem se plavil…