Řím

Říkává se mu různě. Třeba caput mundi, hlavní město světa, doslova „hlava světa“ – někdy to byla pravda, jindy zrovna moc ne. Nebo věčné město – přijmeme-li toto přízvisko, známe hned odpověď na zapeklitou fyzikální otázku. Věčnost je letos dlouhá přesně 2768 let. Ale taky nám mohou stačit pouhá tři písmena bez dalších dovětků – Řím. Možná je to tak nejlepší. Přívlastků si může každý návštěvník doplnit sám, kolik je mu libo…

Připravte se, že budete potřebovat spoustu fantazie a taky trochu času. Forum Romanum, hlavní centrum především republikánského Říma, a Palatin, nejvznešenější ze sedmi pahorků římských, obtěžkaný legendární zodpovědností místa, kde všechno začalo, a posetý zbytky císařských paláců. Kdysi dvě slavná místa antického Říma, dnes jeden propojený archeologický areál, který z itineráře návštěvy věčného města vynechat prostě nemůžete…

Někdo říká, že je to nejkrásnější barokní náměstí v Římě. Jinému to nestačí a trumfuje tvrzením, že je to nejkrásnější římské náměstí vůbec. A třetí doplňuje, jako kdyby to ještě nestačilo, že je to jedno z nejkrásnějších náměstí v celé Itálii. To už se zdá být hodně odvážné, což však nevylučuje, že je to zároveň pravdivé. Piazza Navona…

Pod souhrnným názvem Musei Capitolini neboli Kapitolská muzea si obvykle představíme dvě protilehlé, téměř symetricky shodné budovy na náměstí Campidoglio nad západním koncem Fora Romana, ale skutečnost je poněkud složitější. A nadto si občas nejsme docela jisti ani co do obsahu sbírek a jejich uspořádání…

Řím je úžasné město. Získá si vás i přes všechen svůj chaos a nepořádek. Neměli jste při jeho návštěvě pocit, že tam patříte? Že ty pobořené zdi staré dva a půl tisíce let jsou stejně jako velkolepost barokního města plného uměleckých pokladů, které utvářely naše hodnoty a cítění, tak trochu i vaše? Dnešní Římané ten pocit rozhodně znají. Považují se vesměs za dědice Julia Caesara. Římská politika se sice značně podobá poslední zkorumpované fázi antického impéria, ale ve skutečnosti mají dnešní Římané k současníkům římských císařů stejně daleko, jako obtloustlí pánové v kostýmu retiaria či secutora, dožadující se u Kolosea spropitného za fotografování, ke gladiátorům…

Nikoho asi nepřekvapí, že v hlavním světovém městě katolického křesťanství je hodně kostelů. Kdyby šel člověk každý den do jednoho, vystačily by mu skoro na tři roky…

Nekonečný hluk velkoměsta proniká i do jednoho z největších římských parků. Vzrostlé stromy ho tlumí do podoby jakéhosi vzdáleného šumění, které už neruší, spíše uklidňuje. Zároveň ale tušíte, že jste stále v metropoli, byť na jejím severním okraji…

Římským sochařům pozdně republikánského a císařského období se často vyčítá, že nepřicházeli s ničím novým, vycházeli z formální tradice řecké a helénistické a ve velké míře produkovali kopie či předělávky starších děl pocházejících z řeckého kulturního okruhu. Samo o sobě na tom ale není nic špatného, zvláště když si uvědomíme, že mnohá řecká díla známe dnes jen z římských kopií, neboť originály jsou nenávratně ztraceny…

Dodnes si vybavuji, jak stojím v noci úplně sama před fontánou Trevi a chce se mi z té krásy brečet. To ale bylo před tím, než Fellini natočil Sladký život, a já byla v Římě poprvé coby tlumočnice. Dnes se mi chce brečet, když se skoro nemůžu protlačit mezi davem turistů a místní mládeže, abych hodila do fontány, proslavené koupelí Anity Ekberg a Marcella Mastroianniho, minci zaručující návrat…

Veřejné lázně zaujímaly v životě starověkých Římanů veledůležité místo. „Thermae“ postavené státem či místními úřady i „balneae“ vybudované a provozované soukromníky byly od rána do setmění zaplněny množstvím lidí všech tříd a sociálního postavení, kteří tam za drobný peníz trávili dlouhé hodiny nejen osobní hygienou a péčí o své tělo, ale často také různými obchodními jednáními a navazováním společenských kontaktů…

Už dlouhá staletí se lidé pídí po svatém grálu, poháru či jiné nádobě, z které Ježíš pil při poslední večeři a do které Josef Arimatejský nechal stéci krev z rány způsobené Ježíšovi na kříži kopím římského vojáka Longina…