Madeira

Hlavní město Madeiry Funchal dostalo své jméno podle divokého fenyklu (funcho), který hojně porůstal v době jeho založení tuto část jižního pobřeží ostrova. Není sice na Madeiře nejstarší, ale záhy se stalo nejvýznamnějším, už v 16. stol. se mu začalo přezdívat „malý Lisabon“ a dnes v něm žije skoro polovina všech Madeiřanů…

O treku mezi Pico Ruivo a Pico do Arieiro, tedy mezi nejvyšším a třetím nejvyšším vrcholem Madeiry, se tvrdí, že je nejkrásnějším ze všech, jaké může člověk na ostrově podniknout. Ovšem jen za předpokladu, že přeje počasí, což bývá docela loterie. Když ráno po probuzení kouknu z okna a vidím nad Funchalem „plechové“ nebe, říkám si, že dneska bych to v té loterii snad mohl tre t. Snídani zhltnu, sednu do auta a ještě před začátkem ranní dopravní špičky se stihnu rychle promotat klubkem funchalských ulic na silnici číslo 103. Ta kličkuje vzhůru přes Monte do zalesněného průsmyku Poiso (1412 m n. m.), odkud klesá do Faialu na severním pobřeží…

O Madeiře se často píše jako o „ostrově věčného jara“, případně „perle Atlantiku“. Hlavní zásluhu na těchto přídomcích má zdejší óra – jak původní „divoká“, tak dovezená ze všech koutů světa. Madeira leží v subtropickém pásmu a má v principu středomořské klima výrazně ovlivňované nadmořskou výškou. V nejnižších polohách na jižní straně se daří i tropickým druhům, o subtropických nemluvě, v nejvyšších partiích vnitrozemí má óra vysokohorský charakter, na suchých lokalitách, jako je poloostrov Ponta de São Lourenço, se objevuje xerotermní vegetace – a takhle můžeme pokračovat dál a dál…

Na podzim 1981 de nitivně skončilo velrybářství na Madeiře. Jen čtyři a půl roku poté vyhlásil madeirský parlament, že ve vodách kolem ostrova až po hranici výlučné ekonomické zóny (200 námořních mil od pobřeží) jsou všichni mořští savci chráněni. Území o velikosti více než 450 000 km2 se z dříve životu nebezpečné oblasti změnilo v ráj – nejen pro nejčastěji lovené vorvaně, ale i pro dalších více než 20 druhů kytovců a také pro mimořádně vzácné tuleně středomořské…

Velkou chloubou Madeiry je systém zavlažovacích kanálů, tzv. levád (levadas), který začal být budován již před polovinou 15. stol., nedlouho potom, co se na jižním pobřeží usadily první skupiny portugalských kolonistů. Pro ně voda zpočátku představovala velký problém – na ostrově jí sice byl dostatek, jenomže jako naschvál ne tam, kde byly nejpříhodnější podmínky k osídlení i k rozvoji zemědělství…

Madeiřané milují turisty. Někdy máte skoro pocit, že jsou snad všichni průvodci. Kdykoliv vypadáte jako bezradní návštěvníci ostrova, zaručeně se vás někdo ujme, pomůže, ukáže cestu, poradí. Jsou hrdí, že žijí na „Perle Atlantiku“. Podobají se Portugalcům na kontinentě, nicméně, jak sami o sobě tvrdí, jsou ještě přívětivější a otevřenější, než ti na Pyrenejském poloostrově…

Nabízí se to samo. Když člověk jede na Madeiru, zákonitě by měl ochutnat tamní slavné víno pojmenované jednoduše podle ostrova. Ale tak jednoduché to zase není. Milovník ušlechtilých kapek, jakož i lahodných pokrmů, má na Madeiře tolik lákadel, že mu na ně pobyt v běžné délce prostě nestačí…

Monte znamená portugalsky „hora“. Městečko tohoto jména ležící ve svahu nad Funchalem ve výšce kolem 550 m n. m. je mezi turisty nejznámější díky proutěným saním „carro de cesto“. Dvojice „carreiros“, oblečených v bílém a se slamáky na hlavách, je v nich vozí asi dva kilometry z kopce dolů po asfaltových silnicích na okraj Funchalu. Monte toho ale nabízí mnohem víc…

Už při zběžném pohledu do mapy nám neunikne, že kompaktní půdorys Madeiry s vcelku rovnou pobřežní linií narušuje na východní straně úzký protáhlý poloostrov, jenž má naopak pobřeží hodně členité a který je ještě zdánlivě prodloužen dvojicí neméně členitých ostrovů, v tandemu těsně přimknutých k jeho špici. Trochu to vypadá, jako by ani nebyl organickou součástí Madeiry, snad jako by se k ní dostal nějakou shodou okolností. Tak tomu sice není, ale mapa přesto naznačuje, že São Lourenço, jak se tenhle nízký kus země nazývá, bude ve srovnání se zbytkem Madeiry nutně vykazovat řadu odlišností…

Porovnávat význam a věhlas osobností z různých časů je vždycky ošidné. Z Madeiry například pocházel João Fernandes Vieira, svými současníky opěvovaný po vzoru albánského turkobijce Jiřího Kastriotiho-Skanderbega jako „lusitánský Kastrioti“, který v polovině 17. stol. vyhnal Nizozemce z portugalských držav v dnešní Brazílii a o pár let později se stal guvernérem Angoly. Na ostrůvku Porto Santo se snad (místo ani rok nejsou stoprocentně jisté) narodil syn Kryštofa Kolumba Diego, pozdější admirál a guvernér Indií. Současníci ale mají jasno – nejslavnějším rodákem je přece CR7!

Městečko São Vicente, vtěsnané na severním pobřeží do hluboce zaříznutého ústí stejnojmenné řeky, má ve svém katastru geologickou pozoruhodnost, jakou jinde na Madeiře běžně neuvidíte. Zanechala ji zde událost datovaná do doby před 890 tisíci lety, kdy probíhala jedna z posledních fází ostrovního vulkanismu…

Madeira není na koupání, ale na koukání! Tahle hláška, která u nás zlidověla, je hodně výstižná, i když opomíjí pláž v Calhetě s dovezeným saharským pískem, bazény s mořskou vodou v Porto Moniz a několik dalších malých pláží. Nedá se ale říci, že by Madeira svým návštěvníkům nedokázala pořádnou mořskou koupel dopřát. Od toho je tu její souputník Porto Santo se svou devět kilometrů dlouhou pláží zlatavě žlutého písku zvolna se nořícího do průzračného tyrkysu moře. Každé ráno vyjíždí z Funchalu trajekt zkrášlený obří stylizovanou malůvkou tuleně středomořského na bocích, který o dvě a půl hodiny později zakotví v Porto de Abrigo, v přístavu u největší obce Vila Baleira. Tady vypustí dav pasažérů lačných pláže a potom čeká do večera, aby je uspokojené vrátil zpátky na Madeiru…

I když je dnes hlavní ekonomickou silou Madeiry cestovní ruch a služby s ním spojené, pořád se lze na ostrově setkat i s některými tradičními řemesly, jejichž výrobky jsou vítanými suvenýry…