Hanza
Představa korábů brázdících Baltské a Severní moře pod vlajkami svobodných měst není jen výplodem klukovských snů, ale částečně odpovídá realitě evropského středověku – v daném případě nejméně třem staletím v dějinách střední a severní Evropy.
Ty vlajky byly sice rozmanité, ozdobené symboly domovských přístavů, ale většinou provedené v bílé a červené barvě a zřetelně hlásající: To jsme my, všemocná liga německých hanzovních měst, Hansa Teutonica, s níž není radno si zahrávat. A dlužno podotknout, že po trpkých zkušenostech několika německých nebo dánských vladařů se jen výjimečně někdo pokoušel o něco takového, ledaže se hanza sama zaplétala do různých konfliktů mezi severskými zeměmi. Nicméně hanze šlo vždy hlavně o její obchodní zájmy a žádná teritoria. A pak tu byli piráti, samozřejmě, ovšem těch bylo vždycky dost.
Střední a západní Evropa byla ve středověku rozdrobena do množství drobných států a státečků, nejen různých království a vévodství s proměnlivými hranicemi, ale též bezpočtu hrabství, církevních držav a sebevědomých měst; to vše sice pod formální autoritou císařství anebo papežského stolce, ovšem ve velice proměnlivých spojeneckých či nepřátelských vztazích a v neustálých válkách „každého s každým“. Pro ilustraci dodejme, že útvar, z našeho pohledu známý jako Německo, ještě před dvěma staletími sestával z 250 až 270 relativně samostatných států s vlastními zájmy a dědickými nároky… a s natolik odlišnými dialekty němčiny, že až do národně obrozeneckých snah 19. stol. si venkované ze vzájemně vzdálených končin Německa většinou nerozuměli. Nebylo proto divu, že s příchodem nového milénia začala na významu nabývat společenství založená spíše na zcela praktických podnikatelských zájmech než na respektu k feudální vrchnosti. A to nejen v ekonomicky zdatném Středomoří v čele s Pisou a Benátkami nebo v Portugalsku či Nizozemí při Atlantiku (hovoříme-li hlavně o námořním obchodu), ale právě na Baltu.
Počátek hanzy spadá k polovině 12. stol. Tehdy se obchodníci z přístavu Visby na ostrově Gotland, pravlasti legendárních Gótů, dostali do střetu s konkurenty z Lübecku, nově založeného hrabaty ze Schauenburgu roku 1143 poblíže osady vypálené za války mezi místními slovanskými kmeny. Jednání s Lübeckem skončilo dohodou vedoucí nejen k urovnání vzájemných sporů, ale též ke vzniku jakési obchodní unie, formálně posvěcené i zmíněnými hrabaty. Přesný letopočet dohody, snad rok 1161, je předmětem dohadů, ale je nesporné, že ke strategicky výhodné unii se začala připojovat další města jako Kolín nad Rýnem a Hamburk, po nichž následovaly Brémy, Wismar, Rostock, Stralsund, Greifswald a další. V mnoha dalších místech měla hanza svá početně obsazená zastoupení, tzv. kontory. Počet jejích členů včetně měst, kde měla zastoupení, nakonec čítal skoro tři stovky – včetně míst od Baltu dosti odlehlých (Londýn, Bruggy, Amsterdam nebo naopak na opačné straně ruský Pskov či Novgorod – dnešní Veliký Novgorod) nebo měst v oblastech ovládaných řádem německých rytířů (Gdaňsk, Riga, Tallin).
Většina obchodu se odehrávala v přístavních městech, ale relativně malé, bachraté lodě zvané kogy se odvažovaly po větších řekách daleko do vnitrozemí. Proto nás ve výčtu hanzovních měst nepřekvapuje ani Kolín nad Rýnem, Vratislav nebo Krakov. A třeba do Magdeburku, ležícího na pokojně tekoucím Labi, by kogy s plochým dnem bez problémů dojely i v moderní době. Zanedbatelný nízký jez nad Hamburkem u Geesthachtu vznikl teprve v roce 1960 a na první skutečnou překážku by teď lodi narazily až pod Střekovem…
Zmíněné kogy vycházely po konstrukční stránce ze zkušeností severských mořeplavců, o kterých existují zmínky už z dob antického Říma. Na rozdíl od rychlých vikingských drakkarů, vhodných pro válečné výpravy, ale s omezenou nosností, pojaly až neuvěřitelných 200 t nákladu, zato však měly příliš vysoké boky a byly příliš těžké, než aby mohly být poháněny vesly jako dříve, takže se ke slovu dostaly časem především plachty. Jediným veslem pak bylo už jen to kormidlové na zádi, které bylo zhruba ve 12. stol. nahrazeno dnešním kormidlem. Kogy měly jeden stěžeň se čtvercovou plachtou na otočném ráhnu (kvůli manévrování ve větru ji bylo možno natočit na obě strany až o 90°) a obvyklým strážním košem. Na přídi i na zádi byly nástavby se stanovištěm kormidelníka a obytnými prostorami pro kapitána a významnější osoby, které se účastnily plavby, zatímco posádce bylo určeno podpalubí. Náklad byl uložen také v podpalubí, případně připevněn na palubě uprostřed lodi.
Od konce 13. stol. se pak na kogách objevily obranné prvky, kastely, které z nich činily malé plovoucí pevnůstky. Nástavby na přídi i na zádi byly tehdy zvýšeny o dřevěná cimbuří a opevněný býval i strážní koš, sloužící v případě nebezpečí jako stanoviště lučištníků. Děla zatím známa nebyla a ve střetech převládal boj muže proti muži přímo na palubě. Teprve od sklonku 14. stol. se na Baltu začaly uplatňovat i jiné typy plavidel, s daleko větší nosností, a také ve stavbě kog přicházely ke slovu různé novoty, mj. v počtu stěžňů a tvaru plachet.
Obchodovalo se s přírodními produkty jako s obilím z východního Pobaltí, s kožešinami z řídce osídlených dálav dnešního Ruska, s medem, ale také s voskem, dřevem a pryskyřicí potřebnými pro stavbu lodí. Typickým artiklem byly do soli nakládané ryby, což samozřejmě vedlo k posílení obchodu s kvalitní solí ze středoevropských ložisek nebo ze Severního moře (pro nasolení pěti sudů slanečků bylo zapotřebí až jednoho sudu soli). Nasolovalo se i máslo nebo sýry, jenže odpařování vody z Baltu s menším obsahem soli bylo nerentabilní. Ze západu se dovážely hotové výrobky jako pivo, sukno, kovové předměty a kupodivu též stavební kámen (občas i jako nutný balast pro prázdné a vratké plachetnice), ze Skandinávie železo a měď, z jihu pak sušené ovoce, víno a různé luxusní komodity. Přes západoevropské přístavy zprostředkovaně přicházelo i vzácné zboží z Orientu, mezi něž patřily zejména drahé textilie a koření. Občas šlo i o dodávky nezbytné pro holou existenci – obyvatelé norského pobřeží by sotva přežili bez dovozu východopruského nebo livonského obilí a například kvalitní stavební dřevo se dopravovalo z východního Pobaltí až na Island! Hlídala se i kvalita – už tehdy existovala jakási obchodní inspekce, trestající tvrdě prohřešky proti kvalitě, případně šizení v mírách či na váze, například přidávání kamení do sudů se slanečky apod.
Jakýmsi hlavním městem hanzy byl Lübeck, kde se konala zasedání představitelů nejvýznamnějších měst. Rozhodující slovo tu měli němečtí obchodníci, což při tehdejší podobnosti severoněmeckého dialektu se skandinávskými jazyky nepředstavovalo žádný problém. Záhy si hanza vytvořila monopol nade vším obchodem na Baltu, který si bedlivě chránila, ať už proti nizozemské konkurenci nebo proti svévoli feudálů vládnoucích na pevnině, stejně jako proti pirátům a banditům. A těch v končinách, kde „lišky dávaly dobrou noc“, jistě nebylo málo.
Lodi se většinou plavily po dvou či po třech, později dokonce mívaly ozbrojený doprovod přímo na palubě, ale ani to nedokázalo odradit útočníky, kteří mohli těžit i z rozporů mezi tehdejšími vladaři a svou vojenskou mocí samotné hanze zdatně konkurovali. Zejména slavní byli tzv. vitaliáni (Vitalienbrüder, případně Viktualienbrüder – z latinského výrazu victualia pro „potraviny“), původně nezávislí obchodníci, kteří se proslavili podloudným zásobováním Stockholmu za dánské blokády v roce 1392 a načas dokonce ovládli i města jako Rostock nebo Stralsund, jenže později sklouzli na úroveň obyčejných námořních lupičů. Jejich éra skončila popravou Klause Störtebekera v Hamburku roku 1401 a Gödekea Michelse o rok později. O obou ještě uslyšíme.
Ale ani regulérních válek nebyla hanza ušetřena. V roce 1358 se dostala do křížku s Flandry, které se jí podařilo srazit na kolena dvouletou námořní blokádou, ale v roce 1361 naopak dánský král Valdemar IV. přepadl Gotland a vyplenil Visby. Tím rozpoutal válku, která po obrovských ztrátách na obou stranách a vypálení Kodaně skončila až v roce 1370 vítězstvím hanzy a jejích spojenců (zejména Švédska a Meklenburského knížectví). Tzv. stralsundským mírem tehdy hanza získala kontrolu nad Dánskými úžinami a dokonce se měla napříště vyslovovat i k volbě dánského krále.
S uznáním o hanze hovořil z pozice císaře i Karel IV., když purkmistry v Lübecku jmenoval garanty pořádku proti „všem škůdcům, vrahům, žhářům, lupičům na zemi i na vodě a jiným zločincům“. A nebyl to jen on, kdo k hanze choval respekt, zvláště když šlo o peníze. Půjčovat si peníze, dokonce od soukromníků, se nestyděl například ani císař Zikmund, když potřeboval „založit“ (na půl roku vypůjčené peníze pak z něho dolovali celá léta), dánský král Kristián I. musel dát lübeckým radním do zástavy dokonce vlastní korunu, občas se hanza postavila svým protivníkům i s mečem v ruce. V letech 1426–1435 musela hanza čelit další válce s Dánskem a po ní konfliktům s Francií, Anglií i nizozemskými provinciemi, které opět ustála, ale její zlatá éra definitivně skončila na konci 15. stol. Kryštof Kolumbus v roce 1492 doplul do Karibiku a pouhých sedm let poté Vasco da Gama obeplul Afriku a dosáhl vysněné Indie. Pozornost světového obchodu se rázem obrátila jiným směrem, jeho většinu ovládli Portugalci s Nizozemci a hanza jim už nestačila konkurovat. Navíc se ohlásily i nemilosrdné přírodní procesy – některé přístavy na Baltu, ale třeba i Brémy se zanášely pískem. Změny nastaly i v geopolitickém uspořádání východní Evropy pod tlakem probouzejícího se Ruska. V roce 1494 byla ukončena činnost kontoru v Novgorodu a po něm následovaly další, i když hanza stále bojovala o přežití. Její poslední sněm v Lübecku se sešel v roce 1669.
A tak už z její slávy zbývá jen hrdá historická tradice, impozantní budovy skladišť (pokud přestály zkázu přístavů za 2. sv. války) a v Německu přídomek „Hansestadt“ v oficiálním jménu starých hanzovních měst. Včetně poznávacích značek aut s hrdým začátečním „H“: HB pro Brémy, HH pro Hamburk, HST pro Stralsund či HRO pro Rostock. Ba co více, města Brémy a Hamburk jsou dnes v rámci SRN dokonce samostatnými spolkovými zeměmi.