Do kopce a z kopce, občas po vrstevnici, k tomu nejrůznější viadukty, mosty a terasy, v Lausanne se při procházce městem turista rozhodně nenudí. Platí to tím spíš, že metropole kantonu Vaud nabízí k mimořádné poloze také spoustu zajímavostí.
Po Curychu, Ženevě a Basileji čtvrté největší švýcarské město se 146 000 obyvateli se malebně rozkládá na třech návrších jižních svahů Švýcarské plošiny nad Ženevským jezerem. Jako průměrná nadmořská výška Lausanne se udává 495 m, což je o více než 120 m výš než hladina jezera, a nejvyšší partie města při jeho severním okraji leží dokonce více než 900 m n. m. Tak vysoko při běžné návštěvě města není třeba šplhat, ale přinejmenším ke katedrále Notre-Dame uprostřed historické čtvrti Cité se vydat musíme. Nejen kvůli rozhledům na město, nejen kvůli výhledu na jezero, protilehlý francouzský břeh s městem Évian-les-Bains a pás Savojských Alp v pozadí, ale také kvůli katedrále samotné i jejímu okolí.
Ať už budeme na cestu vyrážet od jezera nebo třeba z hlavního nádraží, s úspěchem můžeme využít služeb lausannského metra. Ano, slyšíte dobře, Lausanne má metro. Nejen, že je jediným švýcarským městem s tímto typem dopravy, ale zároveň je to také nejmenší město na světě, které se metrem pyšní, a to hned dvěma linkami. Ta, kterou k cestě potřebujeme, má číslo 2. Od roku 2008 na ní jezdí dvouvozové soupravy bez řidiče a její téměř šestikilometrová trasa směřuje od jihu k severu. Především v jižním úseku překonává značné stoupání, takže ve většině stanic mají nástupiště nepřehlédnutelný sklon. Právě tato linka je metrem v pravém smyslu, asi 90 % trati vede pod zemí v tunelu. A patří jí ještě jeden světový primát – je to nejstrmější trasa metra na světě. Linka 1 vede ze stanice Lausanne-Flon, kde se mezi oběma linkami dá přestoupit, k západu a prochází kampusem, který sdílejí Lausannská univerzita a Federální polytechnická škola, takže představuje základní dopravní prostředek pro dobrých 25 000 studentů a několik tisíc zaměstnanců. Někdy se lince 1 říká také „lausannská tramvaj“ – soupravy s řidičem jsou napájeny z troleje nad kolejištěm, pod zemí vede pouze část ze skoro osmikilometrové trasy a linka odpovídá spíše typu dopravy, který se nejčastěji označuje jako rychlodráha či, doslovně z anglického pojmenování, lehká dráha.
Raně gotická katedrála Notre-Dame, Cathé, jak jí říkají jednoduše místní, se stavěla ve třech etapách zhruba od roku 1170 a v roce 1275 ji vysvětil osobně papež Řehoř X. za přítomnosti římskoněmeckého krále Rudolfa Habsburského, velkého rivala Přemysla Otakara II., kterého o tři roky později porazil na Moravském poli. Jižní věž v průčelí patří k neodmyslitelným prvkům městského panoramatu, severní nebyla nikdy dokončena a nepřevyšuje hlavní loď, zatímco 75 m vysoká věž nad křížením pochází ve své dnešní podobě až z roku 1876. Vřele doporučuji na jižní věž vystoupat, a to hned z několika důvodů, ostatně k hornímu patru se zvony je to jenom 224 schodů. Hned za vchodem do věže jsou vystaveny dochované zbytky nádherných vyřezávaných chórových lavic z 13. stol. Jde o dvě pětisedadlové sekce a jeden fragment z výzdoby bočního panelu vystavený v samostatné vitríně. Sedm zvonů je umístěno ve dvou patrech nad sebou, nejprve dva (jeden z nich je největší ze všech, váží 5,6 t) a pak pět. Ochozy v obou patrech slouží jako vyhlídkové a komu to nestačí, může se po úzkém schodišti vyšplhat ještě o kousek výš, až na úplný vrchol věže.
Ochoz kolem spodního patra se zvony je pozoruhodný ještě jinak. Při denní návštěvě věže nic nezaznamenáte, abyste si tuhle raritu mohli užít, musíte ke katedrále zamířit ještě jednou, pozdě večer. Chrám je samozřejmě zavřený, ale o to nejde. V Lausanne se totiž udržuje nepřetržitě od roku 1405 tradice nočních strážných. V minulosti bylo jejich hlavním úkolem pozorovat, zda někde ve spícím městě nevypukl požár nebo se k němu neblíží nepřítel, dnes zůstala, samozřejmě především jako turistická atrakce, jiná funkce. V každou celou hodinu od 22 do 2, 365 dní v roce, hlásí strážný, jímž je od roku 2002 Renato Häusler, z ochozu u spodních zvonů do všech čtyř světových stran čas. Cʼest le guet, il a sonné… – Tady je strážný, odbylo… a následuje časový údaj od deseti do dvou.
Hlavní portál katedrály v západním průčelí je sice nazýván Montfalconův podle biskupa, v jehož éře původně na počátku 16. stol. vznikl, ale jeho dnešní podoba z francouzského vápence (celá katedrála je jinak z místního pískovce) pochází až z přelomu 19. a 20. stol. Tehdy procházela celá stavba rozsáhlými opravami, které kompletně připravil slavný francouzský architekt Viollet-le-Duc, podepsaný pod restaurováním takových památek jako katedrála Notre-Dame nebo královská kaple Sainte-Chapelle v Paříži, pohřební bazilika francouzských králů Saint-Denis či hradby Carcassonu. Sochy v ostění tak mají podobu různých osob, jež se na rekonstrukci podílely. Violett-le-Duc několik let po zahájení prací zemřel a sochař Raphael Lungeon ho posléze zvěčnil na portálu coby krále Davida.
Umělecky daleko cennější je jižní portál zvaný Malovaný (prý už od roku 1318!) a chráněný uzavřenou předsíní, který byl ve středověku hlavním vchodem do katedrály. Bohatá sochařská výzdoba z 13. stol. byla původně polychromovaná, jenže po nástupu reformace, která do Lausanne přišla v roce 1536, byly barvy odstraněny. Nepatrnou představu, jak původně portál vypadal, získáme při pohledu na reliéf Nanebevzetí Panny Marie v pravé polovině překladu nade dveřmi, kde byla polychromie na dvou místech v křídlech andělů obnovena.
Katedrála je stále protestantská, a tak její interiér výzdobou nehýří. Nejcennější je rozeta v jižní příčné lodi, která pochází z roku 1235. Její vitráže předs…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Ženevské jezero