Londýnské parky
Může být pro obyvatele i návštěvníky kteréhokoli velkoměsta něco příjemnější, než možnost odpočinku v parcích? Třeba jen na chvíli, o polední přestávce, se projít po trávníku nebo si na něj sednout a sníst si sendvič. Právě parky a zahradami oplývá Londýn snad jako žádná jiná metropole. Bez zelených ploch by se ostatně auty přeplněné město udusilo. Oficiální údaje hovoří o tom, že zeleň tvoří třetinu Londýna, přičemž tisíce parků a náměstí s trávníky a stromy mají celkovou plochu 174 km2.
Za množství zeleně vděčí britská metropole do značné míry svým panovníkům, kteří již v dávné minulosti do svých parků, sloužících jako honitby, vpustili veřejnost. I dnes patří nejznámější londýnské parky Koruně: Hyde Park přecházející v Kensingtonské zahrady, Svatojakubský park, Green Park, Regentʼs Park spolu s Primrose Hill, Greenwich Park, Bushy Park a nejrozlehlejší Richmond Park.
Nejproslulejší z nich je patrně Hyde Park. Kdysi to byl pozemek patřící westminsterskému opatství, v době panování Jindřicha VIII. jelení obora, kterou roku 1637 zpřístupnil svým poddaným Karel I. V jižní části parku najdeme cestu zvanou Rotten Row, již na konci 17. stol. nechal zřídit Vilém III., jenž přestěhoval svůj dvůr do Kensingtonského paláce a chtěl mít odtud bezpečnou cestu do paláce Sv. Jakuba. Protože častými „návštěvníky“ parku byli tehdy lapkové, nařídil panovník kolem cesty rozvěsit 300 olejových lamp – představovaly první veřejné osvětlením v Británii! Říkalo se jí Route du Roi, Královská cesta, z čehož později zkomolením vznikla Rotten Row… Během svého londýnského pobytu ji obdivoval také Vincent van Gogh. „Jedno z nejlepších míst, které jsem zde viděl, je Rotten Row v Hyde Parku, což je dlouhá široká avenue, po níž jezdí stovky dam a gentlemanů na koních,“ napsal mj. v dopisu svému bratru Theovi 2. července 1873. Právě v 18. a 19. stol. se tato cesta stala módním místem vyšší společnosti. Dnes již na ní tolik jezdců a jezdkyň na koních nepotkáme a olejové lampy nahradily plynové. Je ale stále příjemnou spojnicí od Serpentine Gallery, jež leží nedaleko západního konce Rotten Row, s Hyde Park Corner na východě.
V Hyde Parku i v sousedních Kensingtonských zahradách je také několik jezírek, která jsou rájem vodního ptactva. Jeho chov je důkazem toho, jak mají Britové rádi zvířata. Můžeme se k nim přiblížit i na několik centimetrů, aniž by se labutě, kachny, divoké husy a další druhy opeřenců vyplašily. Vědí, že by jim nikdo neublížil.
Ještě větším množstvím vodních ptáků oplývá nejstarší královský park – Svatojakubský, ležící na místě vysušených slatin mezi Buckinghamským palácem a prostranstvím Horse Guards Parade. Na počátku 17. stol. tu měl Jakub I. svoji menažérii a jeho syn, Karel I., tudy kráčel na popraviště na Whitehallu. Je sice spolu s nedalekým Green Parkem nejmenším královským parkem, ale zřejmě nejkrásnějším. Jeho dnešní podobu mu dal v 19. stol. architekt John Nash. Je domovem více než 30 druhů ptáků, včetně několika pelikánů.
Zatímco královské parky v centru Londýna jsou doménou vodního ptactva, Richmond a Bushy Park na jihozápadních hranicích velkoměsta jsou zase domovem početných stád jelení zvěře. Člověk tu může mít pocit, že se nachází kdesi na venkově, nikoli stále ještě v britské metropoli. Stáda bílých jelenů nejsou oddělena žádnou ohradou, pohybují se po celém parku a návštěvníci, kterých jsou ročně až tři miliony, se k nim mohou přiblížit jen na pár kroků.
Přes svoji rozlehlost tvoří královské parky jen menší část londýnské zeleně. V Londýně je nejméně 30 dalších velkých parků a v každé z městských částí nespočetně menších parčíků.
K nejznámějším a nejnavštěvovanějším patří třeba Holland Park v severním Londýně nebo Battersea Park u jižního břehu Temže. Opomenout nesmíme ani botanickou zahradu Kew Gardens nedaleko Richmondu a zejména Epping Forest, s šesti tisíci akry vůbec největší zelenou plochu metropole, která leží na jejích hranicích s hrabstvím Essex.
K nejpříjemnější a zároveň nejdostupnějším zeleným plochám patří Hampstead Heath v severním Londýně. Z centra sem trvá cesta metrem na stanici Hampstead jen asi dvacet minut. Potom již stačí vystoupat křivolakými a strmými uličkami této čtvrti k rozlehlému parku. Během procházky by naší pozornosti neměl uniknout Admiralʼs House, jenž byl postaven někdy kolem roku 1700 a koncem 18. stol. ho koupil námořní důstojník Fountain North, který nechal upravit střechu jako palubu válečné lodi včetně kanonu… To ostatně inspirovalo autory jedinečného filmu Mary Poppins. V 19. stol. žil v Admiralʼs House také významný architekt sir George Gilbert Scott, jenž mj. navrhl budovu nádraží St. Pancras či památník prince Alberta, manžela královny Viktorie.
V té době byl Hampstead ještě „pouhou“ vesnicí u Londýna, považovanou za jakési přírodní lázně. Těmi je dnes do velké míry právě Hampstead Heath, oáza klidu nedaleko rušného centra velkoměsta. Právě zde také pramení řeka Fleet, jež dala jméno proslulé ulici, která byla v minulosti symbolem novinařiny. Tuto říčku ale v Londýně nehledejte – již staletí proudí ke svému ústí u mostu Blackfriars v podzemí…
Z kopcovitého parku je také jeden z nejkrásnějších výhledů na metropoli nad Temží. A právě zde ve 20. letech 19. stol. vytvořil John Constable, jeden z největších anglických krajinářů, řadu svých skic mračen. Malíř tu pozoroval a maloval přírodu za různého počasí a exaktně studoval proměny atmosféry. I dnes tu můžeme obdivovat jezírko, které ztvárnil na jednom ze svých pláten, a užívat si přírodu, aniž bychom si uvědomovali, že jsme v jednom z největších evropských velkoměst. Velký krajinář je pochován právě v Hampsteadu – jeho ostatky spočívají na místním farním hřbitově u kostela sv. Jana po boku milované ženy Marie.
Další krásný výhled na Londýn se nabízí z Alexandřina parku, kde také stojí stejnojmenný palác. Byl vybudován roku 1873 jako „odpověď“ severního Londýna na Crystal Palace, který byl po úspěšné Velké výstavě v roce 1851 přestěhován z Hyde Parku do jižní části města. V paláci, pojmenovaném po tehdejší princezně z Walesu, manželce pozdějšího krále Eduarda VII., se konaly koncerty, divadelní představení, výstavy. Během první světové války byl nejprve útočištěm belgických uprchlíků, později vězením pro německé válečné zajatce. V pondělí 2. listopadu 1936 z něj BBC začala jako první na světě vysílat pravidelný televizní program. V červenci roku 1980 velká část paláce lehla popelem, před ohněm se podařilo zachránit jen bývalá televizní studia. Budova ale byla zrekonstruována do původního stavu a od roku 1998 je opět místem konání nejrůznějších veletrhů a výstav, je tu rovněž jedno z mála umělých kluzišť. A také hospoda, která byla s notnou dávkou černého humoru nazvána Fénix. Za příznivého počasí je z terasy paláce vidět třeba až do Greenwiche nebo i na Crystal Palace. Přesněji řečeno na místo, kde stával, protože i tento palác zničil v roce 1936 oheň, ale na rozdíl od Alexandřina paláce nebyl rekonstruován. Dnes tam najdeme další z londýnských parků, kde je také řada sportovních hřišť.
Londýňané však ke sportování nepotřebují vyhrazené plochy. Proto můžeme každý den vidět v Hyde Parku či Regentʼs Parku hrát jen tak uprostřed trávníku kopanou, v Kensingtonských zahradách dokonce i volejbal a o víkendech v některých parcích tradiční kriket…
Další londýnské zelené plochy se pak „ukrývají“ pod označením náměstí, i když to jsou ve skutečnosti také parky. Za všechny uvedu jako příklad Russell Square nedaleko Britského muzea. Právě při pohledu na letecké snímky jedné z nejstarších muzejních institucí na světě si uvědomíme, kolik je i v centru Londýna stromů a trávníků.
Všechny uvedené parky můžeme neomezeně a zdarma navštěvovat po celý rok. V Londýně ale najdeme také nejméně stovku zelených ploch, kam se 363 dní v roce nedostaneme. Jsou to totiž soukromé parky uprostřed náměstí, Garden Square, o něž se starají – a také zde odpočívají – obyvatelé okolních domů. A jen ti tak mají přístup do prostor ohrazených plotem. Ostatní mohou k návštěvě využít jen pravidelného každoročního víkendu „otevřených dveří“. Nejstarší soukromý park najdeme na Kensington Square, které vzniklo v roce 1685. Stromy a tráva začaly růst uprostřed náměstí o pouhé tři roky později. A asi nejneobvyklejší soukromá zahrada je na střeše obchodního domu John Lewis na Oxford Street. Zřejmě málokdo z davu chodců proudících po této rušné obchodní tepně tuší, že nad jejich hlavami se rozprostírá příjemná zahrada s množstvím kvetoucích rostlin, o něž se starají zaměstnanci obchodního domu, jimž také slouží pro chvíle odpočinku. Ale i tato střešní zelená plocha bývá jednou za rok přístupná široké veřejnosti.