V horách u Cuzca leží Machu Picchu. Tajemné ruiny dávného inckého města, které jsou pro většinu návštěvníků Peru absolutním vrcholem jejich cesty, leží vysoko nad strmým údolím řeky Urubamba. Silnice v hornaté džungli neexistují. K posvátnému místu a snad nejokázalejšímu výhledu v celé Jižní Americe se lze dostat jenom pěšky nebo dobrodružnou železniční tratí vedoucí mlžným pralesem a divokou vysokohorskou krajinou.
„Čučo, dám ti ještě trošku polívčičky, nebo chceš radši kukuřičku?“ křičí kulatá indiánka s uhrančivýma očima na svého synka, schouleného na dřevěné lavici na opačné straně vagonu. Žena je zahalená do pestrobarevné pletené vesty, zpod filcového kloboučku jí vykukují copy havraních vlasů a v rukou třímá hrnec polévky. Pak už putuje hluboký plechový, po okraj naplněný talíř z ruky do ruky, až dopluje k chlapci. Atmosféra uvnitř je více než rodinná. Vagon se houpá a třese, vlak je nabitý. Indiánské ženy s batohy plnými zeleniny a bochníky chleba, kdákající slepice a kachny v proutěných koších, pod dřevěnou lavicí tu dokonce pochrochtává malé prasátko. Hned u nohou dvou světoběžníků převlečených do ponča a panamských klobouků.
První dvě hodiny na tvrdých dřevěných lavicích uběhly v příjemné společnosti navýsost přátelských potomků starých Inků jako voda. Pak se původní euforický pocit vytratil. Teď, když se všechno osazenstvo po strop nacpaného vlaku dalo do jídla, nám úsměv trochu zmrzl na rtech. Polévka mi kape za límec a rozdivočelý kohout začíná zobat do tkaniček od bot.
Zpytuji svědomí, zda jsem neměl uposlechnout rady mých včerejších amigos neboli známých z Inka-baru ve městě Cuzco: „Musíš si pořádně přivstat, chceš-li ulovit solidní místo ve vlaku,“ radili mi u první sklenky pisca. Jenomže u třetí skleničky jsem se zapletl do literární diskuse s místním znalcem Kafky, abych u páté raději přehodil téma na čiču – zdejší kukuřičné pivo. A kromě toho jsem si říkal, že bude určitě zajímavější cestovat s domorodci než s japonskými a německými turisty, přilepenými na okna luxusních vagonů. A v neposlední řadě se mi ráno po všem tom pisku v Cuzcu vůbec nechtělo vstávat.
Ve čtyři hodiny ráno znějí v Cuzcu první zvony ohlašující nový pracovní den a pak ještě jednou o půl páté. Vyzvánění budí také turisty. Ti však nepospíchají na ranní mši do jednoho z velkých kostelů na náměstí Plaza de Armas, které nechal postavit Pizarro na tehdejším ústředním náměstí lemovaném inckými paláci a slunečními chrámy. Jejich cesta vede k nádraží Santa Ana, odkud odjíždí vlak k bájnému Machu Picchu. Hodinu před odjezdem panuje na nádraží nepopsatelný chaos. Pouliční obchodníci křičí z plna hrdla a nabízejí proviant, kávu nebo mate de coca – osvěžující vývar z listů koky, který také pomáhá proti výškové nemoci. Chaos je tu i proto, že většina pasažérů neumí číst, pořád se stěhuje a vyptává po svých místech.
Konečně zvedá výpravčí plácačku, vlak s sebou opakovaně škubne a rozjíždí se krokem přes předměstí dosud zalitá tmou. Trvá to dlouho, než vlak zdolá strmý svah ohraničující obrovskou kotlinu s někdejší metropolí Inků. Stoupání do průsmyku v 3678 m n. m. mu usnadňují dvě úvratě, kterým se tu říká El Zig-Zag, a jedna asi 2 km dlouhá smyčka. Po krátké jízdě přes rozlehlou vysokohorskou rovinu pokračujeme opět úvratí, tentokrát z prudkého kopce dolů do kaňonu patřícího k horní časti velkého údolí Urubamba. Pak již následuje 100 km dlouhý sjezd do výšky 2000 m n. m. Vlak nadskakuje, houká, řítí se do zatáček a projíždí hlubokými údolími těsně kolem divokých proudů a hliněných chatrčí stojících hned vedle zbytků rafinovaně vystavěných inckých zdí z přesně na sebe přiléhajících kamenů. Chatrče jsou dnešní, zdi z obřích kamenů spojených neuvěřitelně přesně bez malty odolávají zemětřesením a dalším nástrahám času už více než půl tisíciletí.
Svaté údolí Inků
Ostrým sjezdem klesá vlak na plošinu Anta. Za městečkem Huarocondo se planina dramaticky zužuje a trať vstupuje do hlubokého kaňonu, kterým protéká divoká říčka. Klikatí se a razí si mezi skalami svoji cestu do Valle Sagrado de los Incas, Svatého údolí Inků, kde se setkává s Urubambou, největším tokem regionu. Vlak jako by se rychlým sjezdem zadýchal, zvolňuje rychlost, a to nám umožňuje detailnější výhled do okolí: skály podél kolejí jsou porostlé fuchsiemi, broméliemi a orchidejemi, nad kterými poletují kolibříci, občas lze zahlédnout osamoceně stojící vlnovec, mohutný strom, který je zdrojem vláken známých jako kapok. Údolí se postupně opět rozšiřuje, za okny se střídají kukuřičná pole, lány brambor a zelené louky s pasoucím se dobytkem. Před městečkem Ollantaytambo vidíme, jak rolníci s volským spřežením obdělávají půdu. Dělají to se stejnou trpělivostí a umem, jako jejich předkové zacházeli s obřími kameny, když je obrušovali pro svá obydlí, chrámy a paláce. Úrodné, vysoko a stranou hlavních center ležící Svaté údolí přitahovalo Inky i jejich potomky. Mnozí zde žili, než dorazili první španělští dobyvatelé do Cuzca, a další se zde…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Nejkrásnější turistické železnice Ameriky