Andalusie je zemí dvou moří a pro svou jedinečnou historii také zemí dvou kontinentů. Vzhledem k pestrosti svého reliéfu navíc představuje výjimečně bohatou krajinnou mozaiku.
Královnou největší španělské autonomní oblasti je římská Betis, kterou Arabové překřtili na al-Wadi al-Kabir, Velká řeka. Tedy Guadalquivir, pátá největší řeka Španělska. Protéká provinciemi Jaén, Córdoba a Sevilla, ale svým povodím zasahuje i na území zbylých pěti andaluských provincií – Almeríe, Granady, Málagy, Huelvy a Cádizu. Pramení v Jaénu, v místě zvaném Cañada de Agua Fría aneb Soutěska chladných vod. Stáčí se podél pohoří Cazorla, na severu vytyčuje hranice pohoří Morena a v mírném sklonu spěchá do Córdoby, aby cestou pomáhala zavlažovat zelinářské zahrady, olivové a ovocné sady i rozsáhlá kukuřičná, jahodová, bavlníková a rýžová pole. Na své 600 km dlouhé pouti sílí s každým přítokem, takže s Atlantským oceánem se setkává coby sedm kilometrů široká delta.
Andaluské podnebí je v zásadě středomořské, ovšem různorodý reliéf má na svědomí výrazné klimatické výkyvy. Ty se projevují například častými dešti v horách a dramatickým poklesem srážek v „zastíněných“ oblastech, zejména na východ od hlavních andaluských pohoří Segura, Cazorla a Sierra Nevada. Vlhkost v almeríjském přírodním parku Cabo de Gata se tak blíží saharským hodnotám, zatímco malažské pohoří Grazalema drží se svými průměrnými 2500 mm iberský rekord v ročních srážkách. Vedle typického středomořského porostu rostou v Andalusii i dubové, jedlové a borovicové lesy, horské pustiny ve vysokých polohách nemají daleko k arktickým tundrám, pouštní krajina na východě se osvědčila coby vhodná westernová kulisa a granadskému pobřeží se přezdívá Costa Tropical.
Právě velká přírodní rozmanitost přispěla k tomu, že téměř pětinu z celkové rozlohy Andalusie tvoří chráněná území. Zatímco například na území Německa bylo dosud identifikováno pět druhů endemických rostlin, ve Velké Británii 15 a ve Francii 103, Andalusie, s rozlohou jen o něco větší než ČR (87 268 km2), se pyšní číslem 152. Panenské enklávy velké ekologické hodnoty se nacházejí i na andaluském pobřeží, které je jinak značně zastavěné a turisticky využívané. Patří k nim např. i rezervace Doñana, nejstarší chráněné území v Andalusii a od roku 1969 také první španělský národní park.
Daleko více než svým přírodním bohatstvím je však Andalusie známa svou nevšední historií, kulturou a tradicemi. Naprostá většina obrazů a klišé, které běžnému smrtelníkovi naskočí při zmínce o Španělsku, jsou spojeny právě s touto oblastí. Maurské paláce, tóny flamenka, černooké tanečnice v kanýrových šatech, rudé sukno toreadorů…
Když se v rámci turistické kampaně na konci 40. let minulého století začalo propagovat heslo „Španělsko je jiné“, byla to právě Andalusie, která nejvíce splňovala očekávanou „jinakost“. A ještě dříve, v 19. stol., kdy evropské romantiky ubíjela průmyslová revoluce a oni hledali dobrodružství a exotiku v dalekých krajích, Andalusie byla cílem stejně plnohodnotným jako země severní Afriky. Ale vezměme to po pořádku.
Přeskočíme-li hluboký pravěk, zhruba před 3500 lety se v Andalusii usazují Iberové. Tak jako obyvatelé dalších středomořských oblastí, ani oni se postupně nevyhnou vlivu Féničanů, Řeků a Kartáginců. V letech 1000–500 př. n. l. se ale zároveň podél řeky Guadalquivir rozvíjí dosud jen málo známá kultura Tartéssos, značně odlišná od jiných nejen v Andalusii, ale ve Španělsku vůbec. O jejím bohatství a vyspělosti se zmiňuje bible i řada starověkých dějepisců, archeology však v tomto případě čeká ještě velký kus práce, než se jim podaří věrohodně oddělit mýtus od reality.
Roku 210 př. n. l. začínají Pyrenejský poloostrov dobývat Římané. Nově získané území zaznamenává značný stavitelský a urbanistický rozvoj, výrazně roste těžební činnost. Přibývá mostů, akvaduktů i dobrých cest, které mají usnadnit dopravu místních surovin do Říma. Invaze germánských kmenů na počátku 5. stol. přerušuje tento vývoj a podle jedné teorie získává Andalusie s novými pány i své jméno – Vandalicia, země Vandalů. Nelze to však nijak doložit, a protože po Vandalech přicházejí jako další Vizigóti, je tu i teorie vizigótská – Andalusie coby Landa-hlauts (losováním rozdělená země).
V současnosti se jako nejsprávnější vysvětlení jeví arabský výraz související podle jedné teorie s mýtem o Atlantidě – Jazirat al-Andalus, atlantský ostrov nebo poloostrov. K al-Andalusu zamíří roku 711 lodě berberského velitele Tárika. Vojsko složené z 20 000 arabských a berberských bojovníků vítězí nejprve nad vizigótským králem Rodrigem a během dalších tří let získává kontrolu nad většinou Pyrenejského poloostrova. Jejich triumf rozhodne o tom, že Španělsko bude „jiné“. Na drobné minci z roku 716, dnes střežené v Národním archeologickém muzeu, bude pojem al-Andalus poprvé doložen společně s iberolatinským Span (Spania) a pro pochopení španělské historie se stanou klíčové pojmy tak nerománské jako emirát, chalífát, taifas, Almorávidé, Almohadé, mozárabové, muladíové či mudéjarové.
Roku 756 se al-Andalus (souhrnné označení muslimského území na Pyrenejském poloostrově), zahrnující v té době většinu poloostrova, stává nezávislým emirátem s centrem v Córdobě. Založil jej Abdurrahmán I., Umajjovec prchající ze Sýrie po porážce své dynastie, a upevnil jeho následník Abdurrahmán II. Za něj také dochází k rychlé islamizaci poloostrova a vznikají nové společenské skupiny. Křesťané, kteří přijali islám, jsou označováni jako muladíové a ti, kteří setrvali u své víry, mozárabové. Mozárabové jsou sice tolerováni muslimskou společností, ale jejich práva jsou okleštěna. Navíc na rozdíl od muslimů musí platit daně. Nelze se proto divit, že většina původních křesťanů konvertovala.
Třetí umajjovský panovník Abdurrahmán III. se roku 929 prohlásil chalífou, a al-Andalus se tak definitivně odstřihuje od náboženských autorit v Damašku. Córdobský chalífát, který se udržel spolu s dynastií Umajjovců až do roku 1031, není pro svou vzdělanost a rozvinutost ničím menším než centrem západního světa. Rozvíjí se poezie, medicína, filozofie, věda i zemědělství a díla andaluských myslitelů jsou známa po celém Orientu.
V důsledku deset let trvající občanské války se ale roku 1031 tento státní útvar rozkládá do řady malých království zvaných taifas. Kulturním a ekonomickým tahounem se po Córdobě stává Sevilla a nám z tohoto období zůstaly stavby tak půvabné jako věže Giralda nebo Torre del Oro.
Roztříštěný al-Andalus se ale jen těžko brání postupujícím křesťanským bojovníkům a nyní jsou to muslimští panovníci, kteří musí platit vynucené dávky svému stále silnějšímu severnímu sousedovi. Po pádu Toleda roku 1085 se vládci taifas rozhodnou vyhledat pomoc u berberské dynastie Almorávidů. Ti neváhají překročit Gibraltar a vedle vítězství nad kastilsko-leónským panovníkem také postupně začlenit většinu taifas do své severoafrické říše. Jedná se o společnost založenou na autoritářských, nábožensky přísných principech, které nabourávají předchozí relativně poklidné a funkční soužití křesťanů, židů a muslimů. Když moc Almorávidů zeslabuje, jejich panství se znovu rozpadá na taifas. A protože postup křesťanů neustává, po pádu Lisabonu roku 1147 se celá situace opakuje. Pouze jsou tentokrát o pomoc požádáni Almohadé, kteří v severní Africe mezitím mocensky vystřídali Almorávidy.
Klíčovým datem pro historii současné Andalusie je rok 1212. Almohadské vojsko tehdy podlehlo v bitvě u Las Navas de Tolosa na severu provincie Jaén spojeným silám Kastilie, Aragonie a Navarry. Cesta do Andalusie je otevřena. Drtivou porážku následovaly vnitřní rozbroje a do třetice a naposledy se formují drobné státečky taifas. Jeden za druhým budou podléhat neúnavnému protivníkovi, i když bude trvat ještě 280 let, než nasrovský vládce Boabdil předá do rukou Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského Granadu – poslední výspu al-Andalusu. Tehdy se uzavře osm století islámské vlády na Pyrenejském poloostrově, během nichž se Andalusie dostala na svůj historický a kulturní vrchol. Dokonce i moriskové, na katolickou víru přestoupivší muslimové, budou přes počáteční sliby roku 1609 vyhoštěni.
Většina andaluských sídel byla založena v době arabské nadvlády, a proto v sobě nese rysy charakteristické pro severoafrická města. Úzké uličky ve městech jako Salobreña, Marbella či Córdoba vás zavedou zpět o stovky let, a pokud se tu budete procházet o teplých letních nocích, můžete si lehce představit barvitý a čilý ruch muslimských bazarů, zboží přetékající mezi kolemjdoucí, a místo kostelních zvonů hlas almuédana, muezzina svolávajícího k pravidelné modlitbě. Po dlouhých osm staletí tu vládlo islámské umění, které patří v řadě případů vůbec k tomu nejlepšímu. Nehledejte tu proto ukázky umění románského, ani autentická gotická díla.
Postupující dobyvatelé ze severu mění krok za krokem křehkou, dekorativní islámskou estetiku za křesťanskou strohost a mešity za kostely a katedrály. Maurské umění ale na sebe ještě nějakou dobu nenechá zapomenout prostřednictvím mudéjarského stylu. Ten spočívá v prolínání islámské, křesťanské, ale i židovské kultury a je typický zejména pro španělskou architekturu 12. až 16. stol. Jako mudéjarové byli označováni muslimové, kteří žili na křesťanském území a zachovávali si – za zvláštní poplatky – svou víru, jazyk a zvyky.
Rok 1492, kdy padla Granada, ale neznamená jen rozhodný moment v historii Andalusie a Španělska, ale také celého světa. Je objevena Amerika a Andalusané patří k prvním, kteří vyplouvají do Nového světa. Ze Sevilly se stává obchodní středisko světového významu a z Andalusie nejbohatší a nejkosmopolitnější region španělského království. To také přiláká i ty nejlepší umělce – tentokrát z Evropy. Přichází italská renesance, posléze získá proslulost sevillská barokní škola.
Bohatství plynoucí z amerických kolonií do Španělska se však v průběhu 17. stol. rozplývá ve špatném hospodaření a pokračující ekonomický úpadek v 18. stol. neodvrátily ani reformy Bourbonů. Ztráta kolonií a neúspěšná industrializace ve století devatenáctém završily postupný pád Andalusie ze světového výsluní na okraj národního dění. Už po desetiletí je tento region na poslední příčce v rámci národní ekonomiky a životní úroveň obyvatel, měřena v HDP na hlavu, patří k nejnižším v zemi. Nejvyšší je naopak nezaměstnanost, která se blíží 30 % – většina prací v cestovním ruchu a zemědělství, které patří k pilířům zdejší ekonomiky, má totiž sezonní charakter.
Tyto ukazatele však nedokážou postihnout jiné, neměřitelné faktory, které dělají z Andalusie tak jedinečné místo na Zemi. Patří k nim i charakter jejích obyvatel, jemuž – načrtnuto v hrubých rysech – dominuje „radost z bytí“ a schopnost soustředit silné emoce do pár nezapomenutelných okamžiků. Snad nejvíce hmatatelné jsou tyto rysy v uměleckém projevu, kterému vládne nezkrotné flamenco, a v hluboce zakořeněných tradicích a svátcích, které svou intenzitou nepřestávají návštěvníky ohromovat.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.