Austrálie
Austrálie, oficiálně Australské společenství (Commonwealth of Australia), má mezi všemi zeměmi světa zvláštní postavení, neboť je jediným státním útvarem, jenž zabírá celý kontinent. V pořadí největších států světa patří Austrálii šestá příčka, přičemž z celkové rozlohy 7 692 024 km2 připadá 98,7 % na australský kontinent a zbytek na více či méně vzdálené okolní ostrovy v čele s největší Tasmánií (64 519 km2).
Austrálie se jako kontinent etablovala ve starších třetihorách, před 53 miliony let, kdy došlo k jejímu oddělení od Antarktidy, čímž byl dovršen rozpad superkontinentu Gondwana. Poté se přesouvala od jihu do nižších zeměpisných šířek, do současné polohy na obratníku Kozoroha. Dnes se rozkládá mezi 11. a 39. stupněm jižní šířky, její nejsevernější bod, Yorský mys, dělí od nejjižnějšího Jihovýchodního mysu asi 3300 km. Znatelně větší – přibližně 4100 km – je vzdálenost mezi krajními body kontinentu na západě (Steep Point – Příkrý mys) a na východě (Byronův mys). Kdybychom prvně jmenovaný umístili do Prahy, druhý by ležel v Uzbekistánu poblíž Taškentu.
Politické hranice Austrálie ale sahají mnohem dál, na sever až do bezprostřední blízkosti pobřeží Papuy-Nové Guineje, kde se nejsevernější bod nachází na pustém ostrůvku Moimi v souostroví Talbot. Nejdále na východ leží ostrov Norfolk, zatímco nejjižnější částí státu jsou drobné ostrůvky při jižním pobřeží subantarktického ostrova Macquarie. Nejzápadnější australskou výspu pak představují rovněž subantarktické McDonaldovy ostrovy, jež spolu s Heardovým ostrovem tvoří souostroví zapadlé v jižní části Indického oceánu, v jednom z nejodlehlejších koutů Země. Australský kontinent je odtud vzdálen asi 4100 km, zhruba stejně jako jihoafrické pobřeží. Souostroví poutá pozornost hlavně tím, že se na něm zdvíhají jediné dva dosud činné australské vulkány, z nichž silně zaledněný Mawson Peak (2745 m n. m.) na Heardově ostrově je nejvyšší horou celé Austrálie.
Přestože australský kontinent vykazuje značnou různorodost přírodního prostředí, ve srovnání s ostatními kontinenty má zdaleka nejmenší energii reliéfu, jinak řečeno je z nich nejplošší. Převládají tu zarovnané povrchy, ležící většinou v rozmezí nadmořských výšek 250–350 m, a možná ještě výmluvněji zdejší situaci ilustruje to, že nad tisícimetrovou výškovou hranicí se nachází méně než 5 % území.
Geomorfologové člení povrch pevninské Austrálie do tří velkých celků, které na sebe navazují ve směru od západu k východu. Největším je Západoaustralská plošina, jež zabírá téměř dvě třetiny kontinentu. Její západní pobřeží lemuje tektonicky pokleslé úzké pásmo nížin, ve vnitrozemí se zdvíhá několik nízkých pohoří, vůdčím krajinným typem jsou však tady pouště s celkovou rozlohou téměř 1,3 mil. km2. Na nejsevernější kamenitou poušť Tanami navazují na jihozápadě Velká a Malá písečná poušť s mohutnými písečnými přesypy, často roztaženými do mnohakilometrové šíře. Překvapivá se může zdát přítomnost několika set bezodtokých solných jezírek a jezer, po většinu roku vyschlých, mezi nimiž vyniká Mackayovo jezero, s rozlohou okolo 3500 km2 čtvrté největší jezero Austrálie. Všechna tato jezera jsou napájena sezonními, nezřídka přívalovými srážkami, které ale spadnou v nejteplejším období od listopadu do března, kdy denní teplotní maxima překračují čtyřicítku, a kdy je tudíž největší výpar.
Převážně kamenitá Gibsonova poušť odděluje Velkou písečnou poušť od Velké Viktoriiny pouště, která je největší v Austrálii. Její rozloha se udává v rozmezí 350 000–400 000 km2, takže třeba naše republika by se do ní vešla skoro pětkrát. Povrch je značně různorodý, jsou zde partie písečné, ale i kamenité a hlinité s porosty suchomilné vegetace. Stává se, že když zaprší, poušť se doslova přes noc zazelená a rozkvete. Mezi Velkou Viktoriinou pouští a pobřežím Velkého australského zálivu se prostírá Nullarborská plošina, jejíž název odvozený z latiny znamená v doslovném překladu „žádný strom“. Jde o největší australskou krasovou oblast, jejíž významná část je v různém stupni chráněna (regionální rezervace, chráněná oblast a národní park). Napříč planinou prochází silnice i železniční trať, dvě hlavní komunikace spojující Perth s Adelaide. Jejich projektantům zdejší mimořádně plochý terén značně usnadnil práci. Jeden úsek silnice vede ve striktně přímém směru celých 147 km a úsek kolejí dokonce 478 km, což nemá nikde ve světě obdobu. Našince pak může těšit česká stopa, kterou v tomto prostoru, velice příhodném pro vyhledávání meteoritů, zanechává astronom Pavel Spurný. Z jeho iniciativy zde byla vybudována síť automatických tzv. bolidových kamer, které registrují prolétající jasné meteory – bolidy. Ze získaných dat lze určit parametry drah a fyzikální vlastnosti těchto těles pronikajících do atmosféry, a případně i odhadnout, kde by bylo možné nalézt jejich zbytky. Na těchto výzkumech se stále podílí oddělení meziplanetární hmoty Českého astronomického ústavu.
Pouštní oblasti mají hlavní podíl na tom, že Austrálie je kontinentem s nejmenší hustotou zalidnění. Pokud už v těchto pustinách stojí nějaké sídlo, pak je to nejčastěji vesnice původních obyvatel anebo osada či městečko těžařů. Západoaustralská plošina má velké bohatství nerostných surovin, zejména kovů, jejichž ložiska se vytvořila v horninách prahorního a prvohorního stáří, které tvoří fundament celého kontinentu.
Ze všech hornatin Západoaustralské plošiny si zvláštní pozornost zaslouží hlavně pohoří Bungle Bungle, které na severozápadě vystupuje z okraje náhorní plošiny Kimberley. Tvoří ho stovky skupin pískovcových a slepencových homolí, vypreparovaných erozí. Toto bizarní bludiště chráněné v národním parku Purnululu se zcela po zásluze dostalo na seznam Světového dědictví UNESCO, na němž pochopitelně nemůže chybět ani světoznámý Uluru (863 m n. m.), skalní útvar vyhlížející jako přelud, jemuž se věnujeme v samostatném článku.
Druhým velkým geomorfologickým celkem kontinentu jsou Středoaustralské pánve, pásmo převážně nížinného povrchu, táhnoucí se od pobřeží Carpentarského zálivu na jih až k nížině, kterou protéká největší australská řeka Murray. Ke Carpentarskému zálivu přiléhá tabule Barkly a s touto oblastí savan, využívaných hlavně k pastvě skotu, sousedí na jihu a východě Velká artéská pánev, která se rozkládá na ploše asi 1,7 mil. km2, tedy zhruba na pětině rozlohy celého kontinentu. Větší rezervoár artéské vody na světě nenajdeme. Jeho vodonosné vrstvy se sklánějí směrem od východu k západu, srážková voda do nich prosakuje po zlomech, které oddělují pánev od Velkého předělového pohoří. V současné době je v pánvi činných okolo 3000 artéských vrtů, z nichž některé zasahují až do dvoukilometrových hloubek. Z těch nejhlubších vyvěrá horká voda, která se musí chladit a kvůli silné mineralizaci také upravovat. Kromě toho je tu ještě na 20 000 vrtů subartéských, z nichž je nutné vodu čerpat, což se většinou děje pomocí tradičních větrných čerpadel.
Velkou část povrchu pánve pokrývají pouště, především dvě nejrozlehlejší, Strzeleckého a Simpsonova. Na jižním okraji té druhé vyplňuje nejnižší místo pánve, a zároveň i celého kontinentu, bezodtoké Eyrovo jezero, jehož dno leží 15 m pod úrovní mořské hladiny. S přibližnou rozlohou 9500 km2 je největším australským jezerem, a přestože má povodí srovnatelné s rozlohou Kolumbie (1,14 mil. km2), po většinu roku bývá vyschlou solnou plání. V povodí totiž neexistuje jediný větší stálý tok, koryta těch občasných (creeks) plní obvykle jen v letních měsících přívalové deště, které ale někdy mohou vyvolat i povodně. Ty nejsilnější pak dokážou jezerní bazén dočasně naplnit, jak se v největším rozsahu stalo naposledy v roce 1974. Pokud není jezero zcela vyschlé, stává se frekventovanou ptačí oblastí, kde mívají největší zastoupení plameňáci. Slétají se sem z celé Austrálie, živí se především drobnými korýši a rozsivkami, dosud se ale nepodařilo zjistit, jak se ptáci ze vzdálených krajů o příhodných podmínkách dozvědí.
Třetí velkou povrchovou jednotkou je Velké předělové pohoří, které probíhá po celém východním okraji kontinentu od Yorského poloostrova až k Melbourne a jehož pokračováním jsou horstva Tasmánie. Ve skutečnosti nejde o jeden horský celek, jak by se podle názvu mohlo zdát, ale o poměrně komplikovaný systém menších, na sebe navazujících horských skupin, které vykazují různé odlišnosti, například z hlediska horninového složení nebo vývoje ve značně odlišných klimatických podmínkách. Zatímco sever pohoří zasahuje do tropického pásma, jih leží v pásmu mírném. Společné je jim naopak to, že jejich horniny byly většinou vyvrásněny v mladších prvohorách, do svých dnešních výškových poloh se však dostávaly až při tektonických výzdvizích během mladších třetihor, které v některých oblastech provázela vulkanická činnost, hlavně výlevy čedičů. A s jistým zjednodušením se dá říci, že je jim společná i určitá asymetrie, rovněž podmíněná tektonikou. Většina horských hřebenů totiž spadá k východu, směrem k Tichému oceánu, mnohem strmějšími srázy a svahy než na stranu opačnou, ve směru do vnitrozemí.
Velké předělové pohoří kulminuje na jihu v Australských Alpách, konkrétně v jejich nejvyšší části zvané Sněžné hory. Několik vrcholů tady překračuje dvoutisícovou hranici, mezi nimi i nejvyšší hora pevninské Austrálie Mount Kosciuszko (2228 m n. m.). Toto neaustralsky znějící jméno jí dal polský cestovatel a geolog Pawel Strzelecki, jenž v roce 1840 uskutečnil první výstup na vrchol a pojmenováním vzdal hold památce polského vlastence a vojevůdce Tadeusze Kosciuszka. Pojmenování Sněžných hor nepostrádá výstižnost, neboť jsou jediným pohořím kontinentu, jež vykazuje stopy po pleistocenním zalednění a kde dodnes během tří či čtyř nejstudenějších zimních měsíců zůstává ležet sníh.
Pokud je řeč o základních typech přírodního prostředí Austrálie, nelze samozřejmě nezmínit Velký bariérový útes, největší korálový útes světa, který provází severovýchodní pobřeží kontinentu v délce 2000 km. Z hlediska biodiverzity podmořského života nemá tento útvar nikde jinde ve světovém oceánu obdobu.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.