Budapešť

Paříž východu, takovou měla Budapešť přezdívku už před sto lety, ale pro nás, žijící později v těsné sovětské náruči, však Budapešť znamenala spíše jakési okno na Západ, plné kaváren, módních butiků i pestrobarevných zeleninových trhů. Duchem staré dobré monarchie evokovala blízkou, a přece nedostupnou Vídeň, jen místo valčíků tu zněl čardáš, případně rock. Velmi mnoho společného však má i s Prahou.

Hradní vrch s rozlehlým královským palácem, Matyášovým chrámem i malebnými uličkami připomíná naše Hradčany. Shlíží přes Dunaj trochu s nadhledem na pompézní parlament o 60 m níže, za nímž lze tušit široké bulváry s výstavnými paláci, divadly a obchody. Tento architektonický soubor ostatně ocenilo už roku 1987 UNESCO, když jej zařadilo na seznam Světového dědictví.

Budapešť je obří hlavou na drobném těle země škrtem pera notně zmenšené. Má 1,7 mil. obyvatel, celá aglomerace 2,5 mil. Je osmým největším městem v EU a bydlí v ní každý pátý Maďar. Leží v nádherné poloze na přechodu mezi Velkou uherskou nížinou a Zadunajským středohořím, jehož Budínské vrchy dosahují na území města Janovým vrchem do výše 527 m n. m. V relativně suché Panonii je voda obzvláštním dobrodiním a zdejší metropole jí dostala do vínku požehnaně – jednak v podobě mohutného Dunaje, jednak víc než stovkou minerálních pramenů vyvěrajících na zdejším tektonickém zlomu, které Budapešť řadí k největším lázeňským centrům světa.

Dunaj protéká Budapeští v délce 28 km, je široký 300–400 m a hluboký 3–4 m. Jeho ramena svírají četné ostrovy, hlavně ale dělí město na dvě základní části: rovinatou Pešť na levém břehu a starší, o polovinu menší, zato kopcovitou Budu na pravém břehu, včetně její severní části Óbuda („ó“ není žádný výkřik, nýbrž maďarský výraz pro „starý“). Že to zní trochu jako bouda? Ale ano, slovanská bouda opravdu městu dala jeho jméno. V češtině se vžil název Budín. Pešť byl zase údajně slovanský výraz pro pec.

Římské Aquincum
U pramenů na úpatí Gellértova vrchu se už ve 3. stol. př. n. l. usadil keltský kmen Eravisků a založil tu oppidum Ak-Ink, „bohaté na vodu“. Na přelomu letopočtu sem dorazili Římané, a jak bývalo jejich zvykem, původní obyvatele si porobili, ale nelikvidovali. Eraviskové za nich dokonce razili vlastní mince.

Římané vybudovali při Dunaji vojenský tábor a severně od něj postupně vyrostlo město Aquincum, které se stalo metropolí nově vzniklé provincie Panonie. Později obdrželo status kolonie a dosáhlo 20 000 obyvatel. Ve městě nechyběly lázně, chrámy, dva amfiteátry, nemocnice, špýchar, dílny, vily s mozaikami a nástěnnými malbami a na ostrově v řece všemu dominoval palác místodržícího, jímž byl určitou dobu i pozdější císař Hadrián. Se stěhováním národů vzala římská kultura zasvé. Římané město opustili roku 430 a nechali je na pospas hordám středoasijských Hunů v čele s legendárním Attilou. Později je vystřídali Ostrogóti, Langobardi, Avaři a Slované.

Středověký Budín a jeho vládci
Na přelomu 9. a 10. stol. přišli od Uralu ugrofinští Maďaři vedení knížetem-sjednotitelem Arpádem a náčelníkem Kurszánem. Arpád si za své sídlo zvolil dunajský ostrov Csepel, jehož severní špička tvoří dnes 21. obvod Budapešti, a založil dynastii Arpádovců, kteří vládli v Uhrách přes 400 let a vymřeli po meči roku 1301.

Král Béla IV. se musel roku 1241 vypořádat s invazí Mongolů. Čingischánův vnuk Bátúchán vyplenil Budín a zahnal krále až k Jadranu. Když odtáhl zakládat Zlatou hordu, zanechal zemi zcela vypleněnou a s polovinou obyvatel. K budování dolů, hrazených měst a kamenných hradů zval proto Béla francouzské a německé kolonisty, z kočovných Kumánů zase vytvořil skvělé vojsko. Roku 1244 udělil nově založenému Budínu městská práva (Aquincum dostalo jméno Óbuda) a nad Dunajem dal postavit první hrad. Pro nás je zajímavé, že Béla dlouho bojoval s Přemyslem Otakarem II. o dědictví Babenberků, až nakonec právě v Budíně byla sjednána mírová smlouva. Po dalším střetu o Štýrsko nakonec došlo k propojení obou dynastií, když se Přemysl Otakar II. oženil s Bélovou vnučkou Kunhutou. Ze strachu před vlastním věrolomným synem Béla před smrtí dokonce svěřil svou rodinu a své věrné do Přemyslovy ochrany.(Jeho dcera Anna, Kunhutina matka, přinesla do Prahy část uherského pokladu včetně svatoštěpánského meče, který je součástí svatovítského pokladu. Jednou z dcer Bély IV. byla také sv. Markéta, jejíž jméno dnes nese nejznámější budapešťský ostrov.

V květnu 1353 uzavřel v Budíně Karel IV. sňatek se svou třetí manželkou Annou Svídnickou, která byla vychovávána u svého strýce, uherského krále Ludvíka Velikého z rodu Anjou. Zatímco jejího syna Václava předurčil Karel IV. pro český trůn, mladšího Zikmunda ze čtvrtého manželství s Alžbětou Pomořanskou už jako dítě zasnoubil s Ludvíkovou dcerou Marií. Zikmund Lucemburský však později musel o Uhry a jemu zaslíbenou princeznu svést tuhý boj. Pro uherskou metropoli byl nicméně požehnáním. Od mládí město znal, a když si znepřátelil husitské Čechy a z finančních důvodů musel přenechat své Braniborsko Hohenzollernům, staly se Uhry jeho základnou. Roku 1395 založil v Óbudě univerzitu a Bélův budínský hrad nechal rozšířit v největší světskou gotickou stavbu široko daleko. Ve velkolepé renesanční sídlo ho pak o pár desítek let později přebudoval král Matyáš I. Korvín, který také opevnil město proti Turkům. Kromě toho povýšil roku 1470 na město Pešť a založil tam tiskárnu.

Turci a Habsburci
Po vítězné bitvě u Moháče, kde padl tehdejší uherský i český král Ludvík Jagellonský, vtrhli v září 1526 Turci do Pešti a částečně vyplenili i Budín, který definitivně obsadili o 15 let později. Hlavním městem Uher se na tři století stala Bratislava, na Budíně panoval téměř 150 let paša, sultánův místodržitel. Matyášův chrám proměnili Turci v mešitu, porobenému a vylidňujícímu se městu dali pouze lázně, zesílené opevnění a spoustu přistěhovalců – Řeků, Arménů a hlavně Srbů. Habsburkům se podařilo vytlačit Turky teprve roku 1686. Pro Budín to znamenalo jen další vládu cizinců a enormní daně, Pešť byla v té době takřka vylidněná. Ztracená městská práva se oběma navrátila až roku 1703.

Velkou pohromu pro Pešť znamenala povodeň v roce 1838: vyžádala si 70 000 obětí. Přes Dunaj vedla cesta pouze v létě, kdy byla k sobě svázána řada lodí. Tento „řetězový most“ se pak objevil i v názvu první pevné konstrukce, o kterou se zasloužil hrabě István Széchenyi poté, co cestou na pohřeb svého otce musel čekat týden na obnovení přívozu. Most se stavěl v letech 1839–1849 a dnes nese jméno svého stavebníka.

Rok 1848 byl v Budapešti stejně revoluční jako u nás, Habsburkové však vzpouru s ruskou pomocí krvavě potlačili. Přesto nakonec vedla k rakousko-uherskému vyrovnání a federalizaci říše v roce 1867. Císař František Josef pak přijížděl na několik týdnů v roce, aby symbolicky v uherské uniformě a maďarsky jednal s ministry a zemským sněmem. Jeho manželka Alžběta zvaná Sissi si Uhry velmi oblíbila.

V roce 1873 konečně došlo i k dlouho plánovanému sjednocení Budy, Óbudy a Pešti v Budapešť. V 80. letech mělo spojené město už i tramvaje a telefonní síť. Na počest tisíciletého výročí příchodu Uhrů k Dunaji byla v Budapešti uspořádána velká výstava, vybudováno náměstí Hrdinů s 36 m vysokým sloupem a především postavena první linka nejstarší podzemní dráhy na evropské pevnině. Počet obyvatel Budapešti se již tehdy pohyboval kolem 800 000.

Byla to doba secese, které zde vdechl duši především architekt Ödön Lechner. Pešť získala po vzoru Vídně či Paříže reprezentativní okružní třídy, bulváry a paláce inspirované Orientem i transylvánskými dřevěnými stavbami. Budovy zadávané církví se vracely k baroknímu slohu.

Dvacáté století
Když Uhry po první světové válce přišly o dvě třetiny svého území, ustavila se nakrátko komunistická Maďarská republika rad. Zlikvidoval ji Trojdohodou řízený vpád Rumunska a v Maďarsku byla obnovena monarchie v čele s regentem Miklósem Horthym, který později úzce spolupracoval s Hitlerem. Když však ministerský předseda Pál Teleki na protest proti vpádu do Jugoslávie spáchal roku 1941 sebevraždu, kooperace ochabla. V březnu 1944 Němci obsadili Budapešť a začali ji „čistit“ od Židů. Přestože Horthy jejich transporty v létě zastavil, stačili nacisté deportovat 437 000 osob, z nichž většina zahynula. Na 100 000 Židů zachránil švédský diplomat Raoul Wallenberg. Samotnému Horthymu gestapo uneslo syna a donutilo ho k abdikaci. Právě kvůli intervenci ve prospěch Židů a snaze vystoupit z války nebyl Horthy po válce souzen, ale odešel do exilu v Portugalsku, kde ještě zažil maďarskou revoluci roku 1956. Dobroděj Wallenberg dopadl podstatně hůř; jeho stopa končí kdesi v sibiřském gulagu.

Budapešť válkou nesmírně utrpěla. Němci si z ní udělali pevnost, spojenci ji bombardovali a poslední ránu znamenalo dlouhé a pustošivé obléhání osvoboditelskou Rudou armádou v únoru 1945. Byly zničeny dvě třetiny domů a ustupující Němci vyhodili do povětří všechny mosty. Po válce město čekala nejen dlouhá obnova, ale i tuhý komunistický režim. Vzpouru proti němu v roce 1956 utopily v krvi sovětské tanky, vůdce Imre Nagy byl popraven. Šéf komunistů János Kádár později režim značně liberalizoval a dvoumilionová Budapešť se stala výkladní skříní východní Evropy, která udivovala pestrou paletou zboží i skvělými koncerty západních či u nás zakázaných umělců. Tento „gulášový socialismus“ však zemi notně zadlužil a přechod ke kapitalismu po roce 1989 se zdá velmi obtížný. Na opravy domů i silnic chybí peníze a obchodní globalizace Budapešť v mnohém o její někdejší pestrost připravila. Navíc mnoho lidí žije na hranici chudoby, což je živnou půdou pro populisty a nacionalisty nejrůznějšího ražení. Turisté si však do krásného města nad Dunajem cestu vždycky najdou.

Budapešť