České baroko

65 

Vydání: únor 2017

„Vono to baroko není špatný pro voko,“ zpívali Prach a Popel ústy Voskovce a Wericha v jejich romantické revue Golem už v roce 1931. Slůvko „už“ je na místě. Trvalo dlouho, než bylo baroko uznáno jako samostatná vývojová etapa stylová, ba ideová, jako sloh nejen umělecký, ale i životní. U nás ještě o něco déle než v některých jiných evropských zemích. A tak tohle zkratkovité ocenění byť lehce povrchního aspektu baroka jako celku patří v naší populární, tedy široké veřejnosti určené kultuře k vůbec prvním – jakkoli se třeba největší malířští mistři Škréta, Brandl či Reiner dočkali prvních výstav už o dvě desetiletí dříve…

České baroko
České baroko

„Vono to baroko není špatný pro voko,“ zpívali Prach a Popel ústy Voskovce a Wericha v jejich romantické revue Golem už v roce 1931. Slůvko „už“ je na místě. Trvalo dlouho, než bylo baroko uznáno jako samostatná vývojová etapa stylová, ba ideová, jako sloh nejen umělecký, ale i životní. U nás ještě o něco déle než v některých jiných evropských zemích. A tak tohle zkratkovité ocenění byť lehce povrchního aspektu baroka jako celku patří v naší populární, tedy široké veřejnosti určené kultuře k vůbec prvním – jakkoli se třeba největší malířští mistři Škréta, Brandl či Reiner dočkali prvních výstav už o dvě desetiletí dříve.

Tak schválně – co si vybavíme v souvislosti s pojmem baroko? Dobu temna, jezuitskou latinsko-germánskou knutu, hořící hranice s plameny živenými knihami a občas nějakou čarodějnicí? Není to až podezřele jednostranné? Přezdobené kudrlinky, baculaté andělíčky, bezbřehé plýtvání zlatem, obmyslné obliny a svévolná vzdutí namísto jasně srozumitelných linií? A co když to mohlo být i jinak? Co když „pohybující se vlny kamene v barokních architekturách … upozorňují na sílu, kterou znamená Bůh a která může hory přenášet, a to především ve smyslu duchovém“ a „zlato na oltářích není hříchem pýchy, ale jen výrazem touhy přiblížit se po tomto schodu věci stvořené Stvořiteli“, jak přemýšlí Zdeněk Kalista v jedné ze svých pozdních úvah shrnutých do knihy Tvář baroka? I když se chápání baroka v posledních zhruba sto letech výrazně proměnilo, některá schémata ani naši současnost neopouštějí. Termín „podnikatelské baroko“ jako označení nejhlubšího dna architektonického kýče v oblasti rodinného bydlení se užívá běžně. A fotbaloví fanoušci si jistě pamatují spojení „hrát baroko“, které trenérský bard Karel Brückner vzápětí vysvětlil coby „hru bez iniciativy, nápadu … prostě bezúčelnou“. Obrat se zdá být mimo realitu jen do chvíle, než si uvědomíme, že již osvícenci v 18. stol. používali výraz „barokní“ coby synonymum adjektiv „přepjatý“ nebo „směšný“.

A co teď s tím? Ideová a politická kritéria nadlouho zastínila jakákoli hodnocení estetická, byť už na přelomu 18. a 19. stol. se u nás začaly některým nejvýznačnějším tvůrčím osobnostem barokní epochy přiznávat umělecké kvality. Tenhle odsudek založený samozřejmě na reálných základech, ale sám přemrštěný stejně jako tolik kritizovaná exaltovanost barokní, je o to absurdnější, že umělecké projevy baroka nás obklopují skoro na každém kroku. Sochy na mostech, sloupy a kašny na náměstích, kostelní interiéry, kapličky a boží muka – baroko je ze všech uměleckých směrů od počátku naší historie až do 19. stol. zastoupeno nejpočetněji. Přesně to vystihl malíř, výtvarný kritik a literát Miloš Jiránek, když roku 1906 napsal: „Sám barok, tento v jádru tak theatralní a křiklavý styl, zdiskretněl časem a zapadl do celkové scenerie jakoby přírodní nutností, zahalily a otřely se výstřední nevkusy jeho architektury i skulptury, a jeho stavby i sochy plní dnes svůj dekorativní úkol stejně přirozeně jako krásný strom nebo balvan u cesty v lese – a jsou stejně málo všímány.“

Pojďme si proto všímat. Všímat uměleckých projevů, hmotných památek epochy, a skrze ně pronikat i k hůře uchopitelným prvkům nehmotným, k životu té doby, v němž vedle sebe měly místo okázalost, vypjatá citovost, rigidní zbožnost, víra v neměnnost světa i příprava na posmrtný život. Předmětem našeho zájmu budiž baroko jako způsob pojímání života. Navštivme zámky, zahrady, chrámy, statky, usedlosti a kláštery, procházejme se po náměstích, pohlížejme s obdivem na architekturu, obrazy, fresky, sochy či mobiliář, choďme krajinou barokem proměněnou a přemýšlejme o lidech, kteří se za tím vším skrývají. O tvůrcích políbených všemi múzami, o stavebnících a mecenáších, kteří tu krásu (či nevkus, jak se komu zdá) financovali, i o lidech, kteří v onom prostředí, ať už v době barokní nebo později, „jenom“ žili, svými činy ho přesto ovlivňovali a sami jím byli ovlivňováni. Jejich příběhy dodávají barokním památkám další rozměr.

České baroko dosáhlo některými svými díly, zejména ve vrcholné a pozdní fázi, evropských výšin tak, jako málokterý jiný sloh. Doplňme ale hned, že adjektivum „české“ je třeba v této souvislosti chápat nikoli nějakým způsobem národnostním, ale jako „v zemích Koruny české vytvořené“. Mezi význačnými tvůrci najdeme vedle rodilých Čechů také mnohé Němce, Italy, Rakušany i příslušníky dalších národností. Dnes již existují mnohasetstránkové publikace nabízející v tomto směru detailní poučení. Přesto alespoň pár jmen z oborů nejreprezentativnějších připomeňme.

Začít musíme nutně architekturou. Nejen, že v krajině je nejnepřehlédnutelnější, ale jsou to hlavně její díla, která se mohou směle měřit se zahraniční konkurencí. Tři jména vytanou na mysli jako první – Jan Blažej Santini-Aichel, Kryštof Dientzenhofer a Kilián Ignác Dientzenhofer. V tomto čísle je jim věnován zcela jistě menší prostor, než jejich význam zasluhuje. Důvod je prostý – podrobně ve více článcích jsme jejich životy i dílo představili poměrně nedávno v čísle o našich duchovních památkách (Země světa 3/2013). V odlesku jejich slávy by ale neměla zaniknout ani jména dalších tvůrců. V raném baroku to jsou přinejmenším tři Italové – Carlo Lurago, Francesco Caratti a Giovanni Domenico Orsi. V tom vrcholném je kromě Santiniho a otce Dientzenhofera třeba připomenout rovněž Jeana Baptista Matheye pocházejícího z Burgundska a ovlivněného především římskou architektonickou školou, jakož i další Italy, Marcantonia Canevalleho a Giovanniho Battistu Alliprandiho, a samozřejmě též Čecha Františka Maxmiliána Kaňku. V pozdním baroku velkolepě září syn Dientzenhofer, jímž poněkud zastíněni působí třeba Anselmo Lurago či František Ignác Prée. Zdůrazněme však, že jde o výběr velmi omezený, protože i architekti daleko méně proslulí stavěli u nás často pozoruhodná díla, o nichž se dlouho předpokládalo, že je museli provést tvůrci slavnější. Jako příklady mohou posloužit ploskovický Václav Špaček či kapucínský mnich Jan Vyškovský, tvůrce kaple sv. Anny v Mnichově Hradišti, o nichž se dočtete v tomto čísle.

Mezi barokními sochaři snad každého napadne jako první Matyáš Bernard Braun. K němu se druží jeho vrstevník Ferdinand Maxmilián Brokof, z umělců dřívějších Jan Jiří Bendl, z pozdějších třeba Ignác František Platzer, ale také mnozí další a další, často dokonce celé rodinné dílny působící po několik generací, ať to byli třeba Jelínkové z Kosmonos nebo Prachnerové v Praze.

A nakonec malířství. I zde jsou jména, jež vytanou na mysli okamžitě – Karel Škréta, Petr Brandl, Václav Vavřinec Reiner, Jan Kupecký. Posledně jmenovaný slavný portrétista výborně ilustruje potíž s národním chápáním baroka. Rádi si ho přivlastňujeme, říkáme o něm, že to byl „český malíř“. Ano, původem byl Čech, protože jeho rodiče byli Češi českobratrského vyznání z vlasti vyhnaní – syn se jim narodil na Slovensku (tehdy v Horních Uhrách) v Pezinku, studoval a dlouho pracoval v Itálii, pak ve Vídni, trochu na Moravě, trochu v Čechách, nakonec odešel do Norimberka, kde i zemřel. Své obrazy podepisoval zásadně Johannes Kupezky. A teď – byl to opravdu „český malíř“, tvůrce „českého baroka“? Stejně jako v předešlých uměních, i v malířství se setkáme s celou plejádou dalších tvůrců. Pro mnohé čtenáře bude určitě jistým překvapením méně známý Jan Lukáš Kracker, jehož obdivuhodné dílo nejen v malostranském chrámu sv. Mikuláše v Praze, ale zejména v premonstrátském klášteře v Nové Říši na západě Moravy kousek od Telče představujeme v tomto čísle.

A tak pojďme a všímejme si. A i kdyby nic jiného nám to nepřineslo, potěší nás to, protože ono to baroko…

Hmotnost 0.17 kg