Mezi Severní a Jižní Amerikou leží tropická oblast Karibiku, která je na západě uzavřená pevninskou Střední Amerikou a na východě ji vyznačuje oblouk Malých a Velkých Antil vyklenutých daleko do Atlantského oceánu. Mezi těmito pevninami je jakoby uvězněno teplé Karibské moře.
Dominikánská republika s rozlohou necelých 49 tisíc km² leží na Hispaniole, druhém největším ostrově Velkých Antil, který od sousední Kuby odděluje asi 80 km široký Návětrný průliv a zhruba stejně široký průliv Mona ji dělí i od Portorika. O Hispaniolu se dělí Dominikánská republika se státem Haiti, jemuž patří západní třetina ostrova.
Poloha Hispanioly těsně pod obratníkem Raka ovlivňuje zásadním způsobem klimatickou charakteristiku ostrova. Leží totiž v koridoru severovýchodních pasátových větrů, a proto se zdejší teploty celoročně pohybují mezi 20–30 °C s menšími výchylkami v letních a zimních měsících. Nikdy však tady nevládnou zničující vedra, jaká známe například z oblasti kolem Středozemního moře.
Pasátové větry také přinášejí po celý rok hojnost srážek, což je důležité hlavně pro zdejší tropické zemědělství. Obecně však platí, že nejméně prší od ledna do konce dubna, zatímco květen bývá nejdeštivější z celého roku, i když další letní měsíce jsou také hodně mokré, a to až do října. To však neznamená, že by tady pršelo celé dny. Měsíční úhrny se pohybují mezi 100–200 mm. Deště také nepřicházejí na celé území ve stejnou dobu. Například Santo Domingo na jižním pobřeží má celé léto zpravidla hodně deštivé, zatímco východněji položená rekreační oblast La Romana bývá nejdeštivější v říjnu, poloostrov Samaná v únoru a březnu a vnitrozemní v květnu. Zdejší deště mají většinou povahu prudkých, ale krátkých tropických lijáků, po kterých se zase rychle vyjasní.
Pokud jde o srážky a teploty, můžeme říci, že jsou na ostrově téměř ideální. Poloha Hispanioly je však šťastná a nešťastná zároveň, protože se také ocitá v koridoru tropických bouří, které někdy přerůstají v zabijácké hurikány. Ty se rodí v Atlantiku, pár stupňů na sever od rovníku, vlivem otáčení země se posunují rychlostí několika desítek kilometrů za hodinu přes celý oceán a stáčejí se mírně k severozápadu. Podle klimatických podmínek nad oceánem buď zaniknou, nebo se v plné síle vrhnou na karibské ostrovy, které jim jako první pevniny stojí v cestě. Oficiální období hurikánů je od srpna do října, kdy jsou voda a vzduch nad oceánem nejteplejší, ale opozdilci mohou dorazit až v listopadu a dokonce i v prosinci.
Hurikány také nepřicházejí každý rok, ale pokud přijdou, znamenají pro zdejší obyvatele osudové mezníky, na které se nezapomíná. Dominikánci mají dodnes zlé vzpomínky na hurikán David z roku 1978, který zabil asi 1000 lidí. Zlý byl i Georges z léta 1998, který zbavil 340 000 lidí obydlí a několik desítek jich zabil. Následky posledních hurikánových let 2007 a 2008 jsou v Dominikánské republice patrné i po čtyřech letech. Nejstrašnější byl Noel z listopadu 2007, který zabil 160 lidí a zničil rozvodnou síť na třetině území. Tenkrát zůstali lidé i ve velkých městech několik měsíců bez elektřiny, bez pitné vody a mnohde nefungovala ani kanalizace. Byly zničeny silnice, strženy mosty. Právě záplavy a sesuvy půdy jako následky hurikánů jsou nejničivější. Toho roku přišel ještě v prosinci hurikán Olga, který dílo zkázy dokončil. V následujícím roce ještě nebyly všechny škody odstraněny a na ostrov se přihnala pustošivá trojice hurikánů Gustav, Hannah a Ike. S ničivými následky těchto občasných katastrof se zdejší příroda většinou dokáže vypořádat poměrně rychle, rozhodně rychleji než lidé.
Věčné léto ostrova necharakterizuje pouze příjemné a vlhké podnebí, ale i tropická vegetace. Původně tady rostly v nížinách vlhké a suché savany, na suchém jihozápadě se rozkládaly dokonce polopouště. Ve středních polohách vládly deštné pralesy a nad nimi v horách rostly smíšené a ještě výše borovicové lesy. Mořské pobřeží a ústí řek zarůstaly mangrovové houštiny. Za pět století, která uplynula od doby, kdy byl ostrov objeven a kolonizován, mnohé původní porosty zmizely a mnohé nové druhy, hlavně kulturních rostlin, přibyly. Fauna byla na ostrově tradičně chudá, zejména pokud jde o savce. Kromě nijak vzácných letounů (asi 13 druhů) jsou zde původní pouze dva endemiti – hutiovitý hlodavec zaguti obecná (další čtyři druhy zdejších hutií jsou považovány za vyhubené) a podivný hmyzožravec štětinatec haitský. Oba druhy jsou ohroženy vyhubením. Ptáků uvádějí odborné publikace kolem 270 druhů včetně dvou druhů papoušků (aratinga zelenokřídlý, amazoňan haitský) a endemického kolibříka haitského. Dominikánským národním ptákem je pěvec brkoslavec palmový s pozoruhodným rozmnožováním. Hnízdí ve skupinách, ptáci si stavějí nejčastěji v korunách palem až 2 m dlouhou konstrukci, v níž bývá až 30 jednotlivých oddělených hnízd.
Poslední zbytky původních porostů se uchovaly v odlehlých místech ostrova, zejména v horách, kde je chrání řada národních parků. Některé jsou velmi rozlehlé a není radno do nich vstupovat bez průvodce a s přehnanými očekáváními. Pokud přece jen některý vzácný druh objevíme, můžeme mluvit o štěstí. K nejkrásnějším parkům patří Los Haitises na severovýchodu a také Východní park (Parque Nacional del Este) v oblasti La Romana. Tady najdeme pralesní porosty hned u břehů krásné řeky Chavón, stejně jako mangrovové houštiny, kde se skrývají kapustňáci. Polosuché porosty mají domov na poloostrově Pedernales a pohádkový vodní svět leží v mělké vodě u korálových útesů. Kdo nemá na velké safari dostatek času, a přesto by rád poznal původní ostrovní rostliny a živočichy, může navštívit zoologickou a botanickou zahradu v Santo Domingu. Zejména botanická zahrada je velmi krásná a kromě ostrovních rostlin včetně celé kolekce místních orchidejí nabízí klid a odpočinek od velkoměsta uprostřed zeleně.
Pro rekreanty, kteří do Dominikánské republiky přijíždějí za věčným létem, zůstává symbolem tropů palma. Na ostrovech jich roste mnoho druhů, ale nejkrásnější je palma královská, která svou neobvyklou korunou zastíní všechny ostatní.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.