Jeruzalém

Jeruzalém
Hebrejsky Jerušalajim, arabsky al-Kuds, posvátné město tří monoteistických náboženství a odedávna vysněný cíl poutníků…

V následujících článcích se budeme věnovat památkám, za nimiž sem dnes proudí každoročně miliony návštěvníků. Všechny jsou spojeny s příběhy, které utvářely dějiny města v rozpětí tří tisíc let, od doby, kdy polokočovné židovské kmeny od východu překročily Jordán a vybojovaly si území v Judsku západně od Mrtvého moře. Kdo by neznal populární příběh o filištínském borci Goliášovi a kurážném židovském chlapci Davidovi?

V roce 1004 př. n. l. byl hrdina pomazán na krále Izraele a sedm let nato dobyl opevněné město Jebús na malé výšině v údolí Kidrónského potoka mezi skalnatými horami Judské pouště a učinil je svým sídlem. V článku o pahorku Moria, památné Chrámové hoře, se dočteme o založení první svatyně a o osudech chrámů, které pak následovaly, a bude to zároveň osová linie příběhu celého města, které se v průběhu staletí přesunulo do její blízkosti, zatímco původní osídlení, dobyté Davidem na Jebúsejcích, bylo víceméně opuštěno a na jeho zbytcích pak vzniklo nové předměstí, nazývané dnes Davidovým městem.

Novému městu se dostalo jména Jerušalajim, snad ze spojení ir a šalom, tedy „město míru“, ale žádnou oázou míru nebylo. Doléhaly sem důsledky četných válek sužujících tehdy celou zemi. S Egypťany, s Asyřany a nakonec s Chaldejci, kteří na počátku 7. stol. př. n. l. ovládli Mezopotámii s Babylonem a vytvořili tam novobabylonskou říši. Ti zejména se zapsali do dějin Jeruzaléma, když jejich král Nabukadnesar opakovaně město dobyl a podruhé, v roce 586 př. n. l., s ním jednou provždy zúčtoval: včetně Šalomounova chrámu je dal srovnat se zemí a většinu obyvatelstva odvlekl do zajetí.

Po roce 540 př. n. l., po návratu Židů z „babylonského zajetí“ do vlasti, mohl být Jeruzalém obnoven a život se vrátil do normálních kolejí, ale ne nadlouho. Byla to doba dramatických změn na celém Blízkém východě, který nakonec, po podmanění vojsky Alexandra Velikého, přijal řecký životní styl i duchovní hodnoty. Ty prosazovali jeho následovníci, ale pro monoteistický judaismus byly naprosto nepřijatelné. V článku o osudech Chrámové hory se dotkneme i přímé perzekuce Židů za dynastie Seleukovců a situace se příliš nezměnila ani poté, co se Palestiny v roce 63 př. n. l. zmocnili Římané. Jimi dosazenému židovskému králi Herodovi , smutně proslulému jako paranoik, který dal v Betlémě povraždit novorozence, lze připsat k dobrému alespoň snahu o obnovu zanedbaného města.

Do římského období, přesněji do časů vlády císaře Tiberia, spadá působení Ježíše Krista ve 20. letech 1. stol., ale to se na životě města zatím neprojevilo. Jeruzalém, s obnoveným Chrámem a novými hradbami, tehdy načas dosáhl svého zenitu. Jenže pak už šlo všechno jenom špatně. Porážka protiřímského odporu Titovým vojskem a srovnání města se zemí v roce 70, nezdar Bar Kochbova povstání v letech 132–135 a opět krutá perzekuce a vyhánění Židů ze země, které postihly celou Palestinu… Je zbytečné připomínat všechny pohromy, které se na obyvatele Jeruzaléma valily v dalších staletích a pro něž nelze najít jiná slova než stagnace a zmar.

Nezměnil na tom mnoho ani uměnímilovný císař Hadrián, který se Titem zničené město po roce 130 pokusil obnovit jako římskou kolonii Aelia Capitolina, ale jehož politika, necitlivá vůči židovským tradicím, vedla ke zmíněnému Bar Kochbovu povstání a strašnému krveprolití. Císař Konstantin přál křesťanům, jimž zaručil svobodné vyznávání víry, ale Hadriánem vyhnaní Židé se do Palestiny vrátit nesměli a Jeruzalém se jen těžko vzpamatovával z pohrom minulých staletí. Začalo se sice s budováním chrámu Božího hrobu, který se v budoucnu měl stát středobodem zájmu Evropanů o Blízký východ, ale sám Jeruzalém zůstával už jen provinčním městem, nyní pod byzantskou svrchovaností.

Té učinil konec rok 638, kdy město dobyli Arabové. Bylo to pouhých šest let po Muhammadově smrti (chalífa Umar ibn al-Chattáb, dobyvatel Jeruzaléma, byl jeho blízkým přítelem) a nutno uznat, že i Arabové zde měli své legitimní nároky: Šlo přece o jedno z míst Prorokova působení a skála na Chrámové hoře patřila ke třem jejich nejposvátnějším místům. I o tom a o péči, již Arabové městu věnovali, se dočteme v článku o Chrámové hoře. A kdo vlastně tehdy v Jeruzalémě žil? Potomci těch, kdo přišli za Seleukovců a za římské správy, křesťané nejrůznějšího etnického původu, Arabové, ale žádní Židé, tedy alespoň nikdo, kdo by se hlásil k jejich víře.

V roce 1099 dobyli Jeruzalém křižáci. Jejich stoletá vláda ve Svaté zemi by v běhu staletí mohla znamenat jen krátkou epizodu, jen malé intermezzo v půldruhém tisíciletí vlády islámu, ale do osudu Jeruzaléma se zapsala velmi výrazně. Tím spíš, že nositelé rytířských ctností začali velmi špatně: všechno obyvatelstvo města, včetně křesťanů, hned zkraje povraždili. Ustavili zde tzv. Jeruzalémské království, v jehož čele jako „ochránce Božího hrobu“ stanul Godefroi z Bouillonu, ale jeho nástupci počínaje Balduinem I. byli pak už korunováni „jeruzalémskými králi“. K jejich největším starostem samozřejmě patřila stavba pevností (dodnes se Blízký východ honosí desítkami křižáckých hradů), ale dbali také o svatá místa.

Po Saladinově (Saláhuddínově) vítězství u Hattínu v roce 1187 se Jeruzalém vrátil pod muslimskou svrchovanost. Podstatné bylo, že se směli vrátit Židé, muslimové je tolerovali, ale celý Jeruzalém tehdy čítal jen asi 4000 obyvatel.

V roce 1517 se Svaté země zmocnil turecký sultán Süleymân I. zvaný Nádherný, náš „dobrý známý“ od Moháče, a zahájil další období jeruzalémské historie, trvající 400 let. Byl to nejen schopný vojevůdce, ale též moudrý vládce nad obrovskou říší a zvláštní pozornost věnoval zvelebení Jeruzaléma, který mj. opatřil dodnes existujícími hradbami. S ním Jeruzalém prožil další období rozkvětu, ale pak už následoval jen pozvolný úpadek, odrážející obecný úpadek Osmanské říše. Stále většího vlivu se domáhali kmenoví náčelníci a vládcové jednotlivých provincií, do jejichž sporů se s chutí vměšovali Egypťané, Britové i další mocnosti. Země se pomalu modernizovala a také se měnilo demografické složení obyvatelstva – nejsilnější skupinou v Jeruzalémě byli pojednou Židé a po nich muslimové, následováni skoro stejným množstvím křesťanů. A počet Židů se rychle zvyšoval, zejména kvůli těm, kteří prchali před pogromy v Rusku.

Po porážce Turecka v 1. sv. válce byla Palestina svěřena do správy Velké Británie a vstoupila do dalšího pohnutého období svých dějin, plného sporů a vzájemných násilností ze strany Arabů i Židů a obecně též proti britským úřadům. Pokud bychom hledali svědka oněch pohnutých časů přímo v Jeruzalémě, pak se nám nabízí hned naproti Jaffské bráně. Luxusní hotel King David, tehdy sídlo britských úřadů a velitelství armády, v létě 1946 vyhodilo do povětří komando pod vedením Menachema Begina, pozdějšího izraelského premiéra. Výbuch přinesl 91 obětí na životech a Židé se poté hájili, že Brity telefonicky včas varovali a že jen vinou jejich lajdáctví zpráva nedorazila.

Ale to už vstupujeme do dramatických událostí 2. pol. 20. a počátku 21. stol., jež často defilují v nejrůznějších médiích a rozsahem i charakterem daleko přesahují rámec našeho časopisu.

Jeruzalém