Kréta

Kréta
Uprostřed třpytného moře se Kréta rozkládá, země
krásná, oblita vodou, a úrodná. Nesčetné množství
lidí bydlí v té zemi a měst je tam na devadesát.
Každý tam kmen má jinačí řeč v té směsici: jsou tam
Achajci, Kydónové a Prakréti chrabrého ducha,
Dórové o třech kmenech i otčina Pelasgů slavných.
Knósos, veliké město je tam, v němž slovutný Mínós,
důvěrník velkého Dia, vždy po devět roků byl králem…

            (Odysseia, 19, 172–179, překlad Rudolf Mertlík)

Tak popisoval své údajné rodiště Homérův hrdina Odysseus, když se po letech bloudění Středozemním mořem konečně vrátil na rodnou Ithaku a svoji pravou totožnost prozatím tajil i před svou věrnou Penelopou. Slova, jež Homér do Odysseových úst vložil, kupodivu víceméně odpovídala pravdě. A to i přesto, že Odysseus sám, proslulý simulant a odpírač vojenské služby na počátku trójského tažení, vynalézavý mystifikátor, neúnavný svůdce žen a obratný manipulátor s fakty, příliš důvěrným zdrojem informací nikdy nebyl – vždyť i to, že měl být urozeným synem krétského hrdiny Deukalióna (a vnukem samotného krále Mínóa), jak tu své choti tvrdil, byl jen další z mnoha výplodů jeho fantazie.

Pokud však popisoval Krétu jako „krásnou a úrodnou“, můžeme s ním souhlasit. Největší řecký a pátý největší ostrov Středozemního moře, zhruba 260 km dlouhý a 12–60 km široký, leží v klimaticky příjemné oblasti mezi Egejským mořem a severoafrickým pobřežím a po většinu roku je vystaven slunci a příjemnému vánku. Jsou zde vysoká, víceméně pustá či nízkými křovinami pokrytá pohoří, dosahující nadmořské výšky až 2456 m (pohoří Psilorítis s vrcholem Ída), nádherné lesíky i svěží údolí s upravenými políčky a větrnými mlýny (např. Lasíthi nebo Omalós), stejně jako bystřiny zurčící hlubokými soutěskami. Jedna z nich, soutěska Samaria, sevřená 300 m vysokými stěnami a široká místy jen 3 m, je se svou délkou 18 km držitelkou dalšího prvenství: Jde o nejdelší soutěsku v Evropě.

Díky poloze mezi Evropou a Afrikou představuje Kréta důležitou zastávku pro tažné ptáky a její rozmanitá krajina je trvalým domovem nejrůznějších živočichů a rostlin, včetně endemických druhů. Asi nejnápadnějším zástupcem fauny je kri-kri, krétská koza považovaná v minulosti za poddruh divoké kozy bezoárové. Molekulární analýza její DNA však prokázala, že jde o zdivočelé potomky kozy domácí, která byla na Krétu dovezena zřejmě v mínójském období. Dnes se však tato forma vyskytuje pouze na Krétě a několika maličkých ostrůvcích u jejího pobřeží, a tak ji můžeme plným právem označit za krétský endemit. Z více než 1700 druhů a poddruhů rostlin, jež rostou na Krétě, je endemická skoro desetina. K nejkrásnějším patří keřovitý růžojetel krétský s jasně fialovými kvítky či terestrická orchidej tořič krétský. Celý ostrov lemují desítky kilometrů krásných pláží, z velké části ještě nedotčených turistickým ruchem. Samozřejmě je zde i mnoho kulturních a historických památek, které jsou pro většinu návštěvníků stejným magnetem jako přírodní krásy. Většina míst je snadno dostupná, z vyhledávaných přímořských letovisek takřka na dosah ruky. Jezdí zde linkové autobusy, taxíky jsou cenově únosnější než u nás a ani autostop není bez šance. Jen železniční koleje zde nenajdeme.

S počtem měst Odysseus samozřejmě přeháněl, ale výčet kmenů dávných obyvatel, který tu jeho slovy Homér podává, celkem souhlasí s poznatky historiků. Kréta byla na prahu dějin skutečně obydlena směsicí původních obyvatel a potomků dobyvatelů včetně Achájců, i když Dórové, uvádění Homérem společně s nimi, sem pronikli až zhruba 200 let po nich, tj. až po trójské válce a událostech, jichž se účastnil Odysseus.

Archeologický průzkum prokázal osídlení ostrova zhruba od 6. tisíciletí př. n. l.  V době bronzové, ve 3. a 2. tisíciletí, zde žila už poměrně vyspělá, hospodářsky i mocensky organizovaná společnost. Právě ona a její osudy nalezly odraz v řeckých bájích o králi Mínóovi a jeho legendárním paláci v městě Knóssu, stejně jako o nešťastných osudech, které vladaře provázely. Mínós byl obdařen nevlastním synkem Mínótaurem, kterého mu opatřila jeho sexuálně náročná choť; její cizoložný poklesek by možná unikl pozornosti, kdyby si k oné troše radosti nevybrala namísto nějakého muže rovnou býka. A narozený chlapeček podle toho vypadal. Zoufalý král se nevěrné choti zbavil (nechal ji zašít do kravské kůže a v horách předhodit šelmám), ale novorozenci s dětským tělíčkem a býčí hlavou ublížit nedokázal. Raději mu dal postavit velkolepý úkryt v podobě labyrinthu – paláce s nádhernými zahradami, několika nádvořími a desítkami komnat spojenými tak dokonalým bludištěm chodeb a schodišť, že se v něm nikdo nemohl vyznat.

Vedle Mínóa se v báji objevuje ještě jedno jméno, neméně významné. Mínóův „dvorní umělec a architekt“ Daidalos patří k nejstarším známým, byť bájným, postavám historie umění. A to i přesto, že v čele seznamu jeho zakázek figuruje delikátní a nepříliš ušlechtilý úkol, kterým ho pověřila záletná královna: protože výše zmíněný býk nejevil nadšení pro její nápady, musel jí Daidalos vyrobit dřevěnou krávu, do níž si vlezla… Zato hlavní Daidalovo dílo, bájný palácový komplex v Knóssu, se měl zapsat do všech učebnic architektury.

Jako „nositel státního tajemství“ měl Daidalos nelehký život plný omezení a zákazů, které nakonec vyřešil obvyklým způsobem, totiž útěkem za hranice: spolu se synem Ikarem z Kréty uletěl na křídlech slepených z ptačích perutí a vosku. Tragický osud Ikarův i pokračování Daidalova příběhu na Sicílii už ale náležejí do jiného příběhu.

Není divu, že největšímu zájmu mezi turisty se těší rozvaliny Mínóova paláce v Knóssu, ležící pár kilometrů jižně od Irákleia, ale též zbytky paláců v Málii, Faistu a u nedaleké vsi Agía Triada, stavby v Amenospílii, Gúrnii a na řadě dalších míst, vesměs pozůstatky mínójské kultury prožívající svůj největší rozkvět v průběhu 2. tisíciletí př. n. l., dávno před tím, než se na cestu svého velkého kulturního rozmachu vydalo samotné Řecko. Proto se Knóssu a mínójské kultuře věnujeme v samostatném článku.

Po zániku mínójské civilizace byla Kréta kolonizována přistěhovalci z Řecka a na dlouhá staletí se ocitla mimo hlavní dění antického světa. Ničím mimořádným ji nepoznamenalo ani klasické období řecké kultury a významnější památky po sobě zanechalo až pět století římského panství. Římané na Krétu přicházeli už v době republiky a jejich vliv zesílil zejména po ovládnutí pevninského Řecka v roce 146 př. n. l. Roku 67 př. n. l. pak prohlásili Krétu společně se severoafrickou Kyrenaikou provincií, jejímž hlavním městem se stala Gortýna (Gortys). Kamkoli přišli, stavěli Římané podle svých osvědčených zvyklostí a urbanistických představ. Takže i na Krétě se dochovaly rozsáhlé zbytky jejich paláců a venkovských vil s nádhernými mozaikami i pozůstatky celých měst na pravidelném půdorysu, vybavených fóry s vládními budovami a chrámy, tržišti na způsob dnešních nákupních středisek, lázněmi s důmyslným vodovodním a kanalizačním systémem, velkolepými divadly a kolosálními arénami. Svou proslulostí sice zůstávají ve stínu slávy mínójských památek, ale i tak stojí za návštěvu – například právě starověká Gortýna s jejím přístavem Mátala (asi 20 km jihozápadně od Gortýny) na jižním pobřeží ostrova. Tamní jeskyně obývané poustevníky byly další položkou v dějinách ostrova a dnes jsou velkou turistickou atrakcí, ale to už od bájí přecházíme k historii ostrova v rámci byzantské říše a ortodoxního křesťanství.

Kréta