Lago di Garda

Lago di Garda
Lago di Garda, to je sytě modrá vodní plocha v objetí nadobyčej rozmanité krajiny, v níž se jak v kaleidoskopu střídají táhlé horské hřbety s potrhanými skalními útesy, nízkými lesnatými pahorky, ale i se sady a vinicemi, a jejíž půvaby navíc ozvláštňuje nezaměnitelné fluidum jihu, které sem zanášejí palmy, cypřiše a olivovníky spolu s mnoha dalšími zástupci středomořské vegetace. Nechybí tu ani města s atraktivními historickými centry, osamělé zříceniny hradů, malebné vesnice se zahrádkami útulných kaváren a restaurací, pláže…  Ano, ohromnou devizou oblasti Gardského jezera je rozmanitost, kterou sice nepostrádají ani ostatní velká severoitalská jezera, ale tady je prostě ještě větší. Turistický ruch ji dokáže dokonale využít, a stejně tak některá sportovní odvětví. Jezero, hlavně jeho severní část, je pojmem pro surfaře i kite-surfaře, světoznámé jsou i zdejší mezinárodní závody plachetnic. Těchto tradičních regat se během roku koná hned několik, v různých částech jezera. Skalní terény v okolí města Arco zase zná v Evropě každý, koho zajímá horolezectví, každoročně se tu také pořádá za velkého zájmu veřejnosti jeden ze seriálu závodů Světového poháru ve sportovním lezení. Na své si tu rovněž přijdou milovníci ferrat, okolní hory pak uspokojí i náročné vysokohorské turisty, vyznavače paraglidingu a bikery. Všem poskytnou vedle sportovního vyžití i jedinečné výhledy, v čemž vyniká zejména masiv Monte Baldo. Pro cykloturisty nabízí okolí jezera prakticky nevyčerpatelný počet možností, jak kombinovat trasy různé náročnosti. V blízké budoucnosti se pro ně jistě stane velkou atrakcí nová cyklostezka, která v délce asi 150 km obkrouží celé jezero. Protože kvůli větší bezpečnosti bude oddělena od automobilové dopravy, některé úseky na strmém západním pobřeží bude muset překonávat po lávkách zavěšených na skále. Na výstavbě cyklostezky se podílejí všechny tři regiony, na jejichž území jezero zasahuje, tedy Benátsko, Lombardie i Tridentsko – Horní Adiže.

Kdysi dávno, pradávno, si mladý bůh oceánu Benacus řekl, že by měl také poznat svět lidí. Vzal tedy do ruky trojzubec a ze svého podmořského sídla se vydal na souš. Když potom procházel kouzelnými horami Monte Baldo, cesta ho zavedla k malému jezeru, v němž spatřil horskou vílu Engadinu, překrásnou bytost s dlouhými modrými vlasy. Nebylo zbytí — na první pohled se do ní zamiloval a podařilo se mu ji přesvědčit, aby s ním odešla do světa. Jenomže zanedlouho nastala komplikace. Víla začala chřadnout steskem po domově, po svém malebném jezeře zrcadlícím věnec horských štítů. Benacus proto navrhnul, že jestli s ním zůstane a stane se jeho ženou, věnuje jí jezero mnohem větší a hezčí. Když souhlasila, zarazil svůj trojzubec do skály, ta se rozestoupila a vzniklou obří prohlubeň vyplnilo jezero. Jeho vodám pak spokojená Engadina  předala barvu svých vlasů.

Takto vysvětluje vznik Lago di Garda, největšího italského jezera, legenda, která se vypráví i v méně poetické verzi, v níž bůh vílu jednoduše unese, happy end však zůstává stejný. Zřejmě na základě legendy jezero pojmenovali Římané, pravda, genderově nevyváženě, jelikož nijak nezohlednili zásluhy krásné Engadiny. Užívání názvu Lacus Benacus je doloženo od 2. stol. př. n. l. do počátku století devátého, kdy se objevuje název Garda, který je germánského původu a můžeme ho volně přeložit jako „strážní stanoviště“ nebo „varta“.  Protože Benacus byl ale keltským vodním božstvem, jakousi obdobou římského Neptuna, není vyloučeno, že naopak jeho jméno mohlo být původně odvozeno od jezera.

Věda pochopitelně líčí zrození Gardského jezera suchopárněji, jako výsledek činnosti ledovců během kvartérního zalednění, když konečnou podobu mu vtisklo poslední würmské období.  Tehdy pokrýval zdejší krajinu Etschský ledovec, jeden z nejdelších v Alpách, jenž sahal od hlavního alpského hřebene až asi 300 km na jih. Jeho hlavní proud přehloubil údolí řeky Adiže (německy Etsch) a jeho paralelní proud údolí s ním sousedící, kde se po ústupu ledových hmot rozlilo Gardské jezero, hrazené na jihu, na okraji Pádské nížiny, morénovými uloženinami. Podobně jako v případě třech dalších velkých severoitalských jezer, i v tomto údolí ledovcům připravila terén a usnadnila práci říční eroze, jejíž intenzita koncem miocénu několikrát enormně vzrostla. Tehdy totiž několikrát téměř vyschlo Středozemní moře poté, co je tektonické výzdvihy zemské kůry dočasně odřízly od Atlantiku. Tím došlo ke snížení erozní báze na jih tekoucích alpských řek, které podstatně prohloubily svá koryta. V důsledku toho se Gardské jezero s hladinou v nadmořské výšce 65 m a s maximální hloubkou 346 m řadí k nejhlubším evropským kryptodepresím –  jeho dno klesá až 281 m pod úroveň mořské hladiny.

Už z letmého pohledu do mapy je patrné, že jezero má specifický tvar, výrazně protažený ve směru severovýchod–jihozápad do délky 52 km. Leží v srdci Gardských hor (Prealpi Gardesane) mezi dvěma řetězci horských masivů, které místy přesahují dvoutisícovou nadmořskou výšku a dlouho mu nedovolí rozšířit se více jak na tři kilometry. Na severním konci k němu dokonce přistrčí skalnaté srázy natolik, že krajina tu trochu připomíná fjord. Jezero se začne více rozšiřovat až ve dvou třetinách své délky, zhruba na spojnici obcí Gardone Riviera a Torri del Benaco, kde hory uvolní své sevření a propustí je do Pádské nížiny. U Sirmione pak protilehlé, nyní již ploché břehy dělí sedmnáctikilometrová vzdálenost a dramatičnost jezerní krajiny je ta tam.

Z právě popsané polohy jezera vyplývá, proč má vzhledem ke své velikosti – s 368 km² patří do třetí desítky pořadí největších evropských jezer – tak malé povodí, s rozlohou asi jen šestkrát větší. Poloha rovněž vysvětluje, proč má jezero spoustu drobných přítoků, ale jen jeden velký, kterým je řeka Sarca. Ta k němu přitéká od severu a vlévá se do něj v Torbole. Přebytečná voda odtéká z jezera na jihu u města Peschiera del Garda, odkud ji odvádí řeka Mincio, aby ji pak pod Mantovou předala Pádu.  Kdyby jezero vyschlo, existujícím přítokům by trvalo asi 28 let, než by je znovu naplnily.

Co se vodstva týká, nelze nezmínit jednu technickou zajímavost, a sice desetikilometrový tunel, kterým v případě hrozby povodní může proudit samospádem do jezera voda z řečiště Adiže. Budování tohoto díla, se vstupním portálem u městečka Mori a vyústěním u Torbole, trvalo s delší přestávkou celkem asi šest let a bylo dokončeno v roce 1959. V podstatě se ale jednalo o realizaci myšlenky 200 let staré, jejímž hlavním účelem bylo, a dosud stále je, ochránit před záplavami Veronu. Přijmout nárazový příděl vody jezeru nijak neškodí, uvádí se, že necelé čtyři miliony kubíků zvednou jezerní hladinu o jeden centimetr. Během své existence byl tunel zatím aktivován jedenáctkrát, nejvíce vody – 79 milionů m³ – jím proteklo při povodni v září roku 1965. Tehdy hladina jezera stoupla o 21 cm.

Gardské jezero leží na jižním okraji alpské oblasti, která je chráněna horstvem před vpády studených arktických vzduchových hmot a kde už se projevuje vliv mírného středomořského klimatu, do jehož tepelné bilance navíc ještě promlouvá akumulační schopnost velkého objemu jezerní vody.  V zimě jezero vzduch ve svém blízkém okolí otepluje, takže i dlouhodobé lednové teplotní průměry jsou kladné, v létě naopak vysoké teploty vzduchu mírní.  V ne zas tak dávné minulosti ovšem zamrzalo, naposledy pokryl led celou hladinu v mimořádně chladném roce 1709.

Srážky jsou rozloženy do všech měsíců, přičemž nejvíce dnů se srážkami vykazuje období od dubna do června. Zima je obdobím nejsušším, přímo u jezera sněží málokdy, sníh ale pravidelně pokrývá vyšší partie okolních hor. V horkých letních dnech, kdy teploty vzduchu nezřídka atakují pětatřicetistupňovou hranici, se nad jezerem často tvoří bouřky. Nejpozoruhodnějším a také nejsledovanějším meteorologickým jevem s bezprostředním vlivem na počasí jsou tu však větry, kterých místní obyvatelé údajně rozeznávají okolo půl sta; někdy se dokonce tvrdí, že každá obec na břehu má svůj vlastní vítr. Složité proudění vzduchu se rovněž odvíjí od specifické polohy jezera, která nahrává častému vývinu značných teplotních a tlakových rozdílů mezi různými částmi zdejšího pestrého reliéfu. Mnoho větrů se vyskytuje víceméně pravidelně, a to včetně dvou nejznámějších, kterými jsou pelèr a ora.  Prvně jmenovaný se probouzí obvykle hodinu či dvě po půlnoci a vane od severu nejprve ke středu jezera, aby po svítání postupně sílil a dosáhl až k jeho jižním břehům. Tento vítr, který je hotovým požehnáním pro vyznavače „oplachtěných“ vodních sportů (surfaři mu také někdy říkají vento, což je italsky prostě „vítr“), utichá kolem poledne, kdy ho často střídá ora, jenž se formuje nad rozšířenou částí jezera a pak vane opačným směrem, většinou až do západu slunce.  Pokud ora fouká již od rána, zpravidla bývá předzvěstí špatného počasí, zatímco pelèr je co do předpovědi naopak poslem dobrých zpráv.

Ander, ponal, fasanella, montes, balin, gardesana, visentina – to jsou libozvučně znějící názvy několika dalších významnějších větrů, vanoucích nad jezerem z různých směrů a různou rychlostí. Některé jsou stálé, jiné naopak hodně proměnlivé v průběhu dne či roční doby, a někdy i záludné, jelikož se zjevují nečekaně a na hladině generují vysoké vlny. Vyznat se v chodu povětrnosti nad jezerem není vůbec jednoduché a její neznalost může někdy při plavbě nebo při surfování způsobit velké komplikace.

Gardské jezero se těší čím dál větší popularitě i v naší zemi, v poslední době k němu ročně zajíždí kolem 20 000 Čechů. Mezi nimi mají převahu vyznavači aktivní dovolené, ale pro spoustu lidí je důležité hlavně to, že jim coby suchozemcům jezero nahradí moře. Pouhých sedm či osm hodin v autě a jste u něj – no, neberte to.

Lago di Garda