Londýn 3

Když předseda Mezinárodního olympijského výboru Jacques Rogge oznámil, že hry třicáté olympiády v roce 2012 se uskuteční v Londýně, ostrovní království zajásalo. Na zasedání v Singapuru britská metropole v hlasování členů olympijského výboru překonala zbývající čtyři kandidáty: Paříž, Moskvu, Madrid i New York. Ve finále získala o čtyři hlasy víc než „sousední“ Paříž.

Na programu londýnské olympiády od 27. července do 12. srpna jsou soutěže v 26 sportech. Většina z nich se odehraje přímo v Londýně, v několika případech přímo v jeho centru. Výjimkou jsou závody ve střelbě, vodní sporty (kanoistika, veslování, vodní slalom, jachting), část fotbalového turnaje a závod horských kol. Londýn je prvním městem, které olympijské hry hostí už potřetí.

Poprvé se tak stalo v roce 1908. Čtvrté olympijské hry původně připravoval Řím. Itálie se ale zmítala v napjaté hospodářské situaci, a když v roce 1906 výbuch Vesuvu zničil Neapol a vláda potřebovala finanční prostředky na obnovu města, země pořadatelství odřekla. Prekérní situaci zachránil britský zástupce v Mezinárodním olympijském výboru, který navrhl hry v Londýně. Stanovil si jen podmínku, že se stanou součástí britsko-francouzské imperiální výstavy. Předseda MOV Pierre de Coubertin přimhouřil oči, před tím v Saint Louis a Paříži spojení s podobnými výstavami hry poškodilo.

Britové i v šibeničním termínu olympiádu dobře připravili. Řadu soutěží uspořádali na nově postaveném, i když poněkud kuriózním stadionu ve White City s hledištěm pro 68 000 diváků. Kolem fotbalového hřiště se točila škvárová atletická dráha lemovaná ještě klopeným cyklistickým oválem. Na stadionu byl i plavecký bazén o rozměrech 100 × 15 m, a tak v každé ze šesti disciplín padl světový rekord. Tenisté hráli ve Wimbledonu a veslaři soupeřili na Temži. Hry otevřel král Eduard VII., královská rodina se ale hlavně zapsala do historie maratonského běhu. Start královské disciplíny atletických soutěží pořadatelé umístili na královský zámek ve Windsoru, cíl před královskou lóži na stadionu ve White City, kam se chystala královna Alexandra. Délka trati odpovídala obvyklým 26 mílím, přesnou vzdálenost tehdy ještě pravidla nestanovila. Organizátoři ale nakonec na přání královny start ve Windsoru posunuli, aby ho z oken dětského pokoje mohly sledovat její děti. Maraton se tak o 352 m prodloužil na celkovou délku 42 km a 195 m. Tato míra, ačkoliv až od olympijských her v Paříži v roce 1924, je respektována jako oficiální délka maratonského běhu. V Londýně měl závod nesmírně dramatické vyvrcholení. V mimořádném vedru a vlhku doběhl na stadion jako první značně vyčerpaný italský pekař Horando Pietri, spletl si ale směr a návrat na dráhu ho stál poslední zbytky sil. Tribuny hnaly Itala do cíle, po druhém pádu se však už nedokázal zvednout, a tak ho před blížícím se Američanem Hayesem dva pořadatelé zvedli a doslova dotlačili do cíle. Jedním z nich byl světoznámý spisovatel Conan Doyle, jenž na stadionu působil jako rozhodčí. Ital byl ale diskvalifikován a zlatou medaili získal Hayes.

Soutěže kazilo neférové soupeření mezi britskými a americkými závodníky. První londýnské olympiády se zúčastnilo víc než 2000 sportovců z 22 zemí. Pod červenobílou vlajkou nastoupila do soutěží i osmnáctičlenná výprava z Čech. Vedle tří atletů a dvou gymnastů startovali v Londýně také čeští tenisté, šermíři  a zápasníci. Vilém Goppold v šermu šavlí a šermíři v šavli družstev získali bronzové medaile.

V roce 1948 byla myšlenka olympijských her po 12 letech obnovena. Londýn se ujal jejich organizování, i když země prožívala těžké poválečné časy. Zmítala se ve vážné finanční krizi a přídělový systém zavedený za války byl ještě tvrdší, Britové měli k dispozici méně potravin než v posledním válečném roce. Na mnoha místech ve městě zůstávaly po německých pumách hluboké jámy, nad nimiž se tyčily trosky domů. Převážil ale názor, že sportovci a návštěvníci do země přinesou zahraniční valuty, kterých se zoufale nedostávalo, a hry povzbudí obnovu země. Lidé oddaní olympijské myšlence byli přesvědčeni, že pohostinní a laskaví Britové maximálně přispějí k úspěchu her a vytvoří přátelské prostředí, na něž jejich účastníci nikdy nezapomenou. To se nakonec potvrdilo, i když podmínky byly složité.

První problémy se týkaly samotné účasti. Německo a Japonsko pozvání do Londýna nedostaly, Itálie se mohla zúčastnit jen díky tomu, že se v závěru války přiklonila na stranu Spojenců. Sovětský svaz svou první účast na olympiádě zvažoval, kvůli začínající studené válce se tak nestalo. Čína stále ještě válčila. Do Londýna ale přijel tehdy rekordní počet více než 4000 sportovců z 59 zemí, z nichž mnohé se zúčastnily poprvé.

Soutěže se odehrávaly na již existujících sportovištích, protože na výstavbu nových nemohla mít válkou vyčerpaná země ani pomyšlení. Centrem her se stal Empire Stadium ve Wembley, který hostil atletické soutěže, pozemní hokej, finále fotbalu a jezdeckou Velkou cenu národů ve skoku. Plavci závodili v bazénu Empire Pool ve Wembley, který se v druhé polovině her změnil v boxerskou arénu s ringem na pontonu na vodní hladině. Další sportoviště byla rozptýlena po celém Londýně, doprava na tato místa byla často komplikovaná, objevily se také potíže s ubytováním sportovců, protože v poválečných poměrech nebylo možné postavit olympijskou vesničku. Stravování bylo skromné, mnohé výpravy si přivezly zásoby jídla. Nad nedostatky ale převážila nádherná atmosféra pospolitosti a radosti z opětovného setkání a možnosti znovu v míru zápolit o olympijské medaile.

K nezapomenutelným momentům olympiády patřilo vítězství Emila Zátopka v běhu na 10 km, stejně jako jeho dramatický finiš na poloviční trati, na které skončil druhý. Českoslovenští sportovci v Londýně získali 11 medailí, ty nejcennější vybojovali ještě boxer Július Torma, kanoisté Josef Holeček, František Čapek a dvojice Jan Brzák-Felix a Bohumil Kudrna a družstvo gymnastek. Londýnské olympiády se zúčastnilo celkem sedm desítek československých sportovců.

Londýn