Třeboňsko

Třeboňsko
Krajina harmonická, kde je dost místa pro lidi i přírodu. Krajina kulturní a kultivovaná, a přece bohatá na přírodní hodnoty. Krajina rovinatá, a přece tak různorodá. Mladá a stále krásná, protože se zrodila z vod.

Třeboňská krajina je mladá, velice mladá. Mohli bychom s trochou nadsázky říci, že se zrodila jako Venuše z vodních pěn, kdyby její krása nebyla tak drsná, tak divoká a nepřístupná. Ale jedno je jisté, voda byla a je jejím osudem.

Když v době poledové začali lidé postupně osidlovat střední Evropu, močálovitému kraji na jihu Čech se až na nepatrné výjimky všichni vyhýbali. Jeho podobu nám může vzdáleně připomenout lužní les po obou stranách Novořecké hráze. Člověk ani dnes nemá odvahu tam sestoupit, natož se těmi nevyzpytatelnými bažinami někam vydat. A přece tudy od nepaměti vedla nebezpečná obchodní stezka, které se asi od 10. stol. začalo říkat vitorazská, podle předpokládaného slovanského kmene Vitorazů, kteří sídlili na horním toku Lužnice, kde založili pevnost Vitoraz, dnešní rakouskou Weitru. Vitorazská stezka, ač nebezpečná a mnohde vedoucí jen po houpajících se hatích, byla přesto první vstupní branou do pánve.

V raném středověku, byly kulturními a hospodářskými centry tohoto kraje kláštery. Jedním z nich byl i klášter ve Světlé (dnešní rakouský Zwettl), jehož vliv sahal až do centra Třeboňské pánve. Zřejmě právě péčí cisterciáků ze Světlé tam byla založena při vitorazské stezce obchodní osada Třeboň. Je to skoro až symbolické, že už tehdy se začaly příběhy města Třeboně a historické krajiny Třeboňska k sobě vázat a v dalších staletích se navzájem propletly tak, jako ta stará pohansko-křesťanská pomlázka.

Největší zásluhu na kultivaci krajiny a budování Třeboně mají Vítkovci, zejména jedna jejich větev, Rožmberkové. A samozřejmě i jejich rybníkáři. Vrcholné období přetváření krajiny přišlo v renesanci, v tom šťastném období českých dějin. A tehdy se zapojují do budování rybničních hrází a vysoušení pánve i opomíjení Krajířové z Krajku a jejich geniální rybníkář  Ruthard, který buduje rybniční soustavy na samé hranici s Rakouskem. Třetím z významných rodů, který má značný podíl na kultivaci třeboňské krajiny, jsou Schwarzenbergové. Ti dali zdejšímu venkovu punc zemědělské krajiny. Věnovali se budování hospodářských dvorů, mlýnů, pil a dnes už proslulých roubených seníků, které jsou dokonce památkově chráněny. V neblahém 19. stol. došlo i na vypouštění a rušení mnoha rybníků ve snaze proměnit je v pole. Dlužno dodat, že tato mánie postihla celé Čechy a jinde dopadly rybniční soustavy mnohem hůř než na Třeboňsku. Zdejší krajina dala jasně najevo, že pšenice na jejím rybničním dnu růst nebude.

V 18. a 19. stol. dostalo Třeboňsko i svou kulturně-historickou podobu. V kraji se objevily nové siluety vesnic s charakteristickou architekturou a drobnými sakrálními stavbami nejen ve vsích, ale i v polích – kříže, kapličky a boží muka dávaly najevo, že tady leží boží krajina.

Stovky rybníků, které se staly součástí této krajiny, příroda přijala za své a obdařila je vodními a bahenními rostlinami, všemožným vodním hmyzem, obojživelníky a také rybami „z vlastních chovů“ a hejny vodních ptáků.

Tato znovuzrozená krajina, z velké části vysušená a obhospodařovaná, nepatří jen rybářům, lesníkům, sedlákům a myslivcům. Nepatří jen lidem. Patří i přírodě s celým jejím nerostným bohatstvím rašelinišť, písků, vod, s jejími chlumy a posledními mokřady, se všemi životními formami.

Fenoménem kraje, kde se díla lidí a přírody doslova objímají, jsou rybniční hráze. Kolik lidského úsilí do nich bylo vloženo, kolik umu, práce a nadějí. A příroda byla doslova vyzvána, aby také přišla na pomoc. Kořeny dubů, dnes už staletých, zpevňují hráze a stromy samy se staly centrem svérázného ekosystému, jaký se může vytvořit jen v této krajině. Na těchto starých, mnohde už umírajících dubech, v jejich korunách, pod kůrou, v dutinách a mezi kořeny žije celá armáda hmyzu, tady žijí a hnízdí nejrůznější druhy ptáků a podhoubí oplétající kořeny staletých velikánů potěší pěknými hřiby. V pobřežních porostech podél hrází se zdržují ryby, obojživelníci i vodní ptáci.

Hráze hlavně těch menších rybníků jsou nemyslitelné bez stavidel se zábranami proti úniku ryb a bez dřevěné lávky, která k nim vede. Tady se za krásných slunných dnů krásně sedí a sní o pradávných časech této krajiny, o mýtech, legendách a pohádkách. A vpodvečer sem někdy přijde i vodník.

Třeboňsko