Tunisko

Romantikům prý na mapě připomíná Tunisko půvabnou dívku sedící u moře, která se nechává laskat něžnými vlnami a naslouchá přitom monotónnímu zpěvu větru. Realista může dodat, že země zhruba dvakrát větší než Česká republika a se stejným počtem obyvatel je na severoafrické poměry docela trpaslík, zanořený mezi alžírského a libyjského obra. Zatímco však sousední obři ukazují světu podmračenou tvář, Tunisko se vlídně usmívá a vítá návštěvníky v té nejlepší tradici arabské i berberské pohostinnosti.

Pod dojmem přívětivého moře, dlouhých pláží, příjemných hotelů a dobře fungující infrastruktury bychom ale neměli zapomenout, že Tunisko je také zemí bohaté historie, památek i krásné přírody, byť poněkud sušší, než na jakou jsme zvyklí. Neplatí to ale obecně, například národní park Ichkeul na severu země zahrnuje stejnojmenné jezero s okolními mokřady a je jedním z hlavních zimovišť stěhovavých ptáků v celém Středomoří.

Z Alžírska zasahuje do severní poloviny Tuniska nejvýchodnější okraj Atlasu. Jeho hlavní hřeben s nejvyšší tuniskou horou Chambi (1544 m), kolem níž byl vyhlášen další z celkem sedmi národních parků, je známý jako Tell či Dorsale. Severně a východně od něj se směrem ke středozemnímu pobřeží rozkládá většina tuniské orné půdy. Velmi úrodné je především údolí řeky Medžerda, jediného toku v zemi, který má vodu po celý rok. Směrem na jih přechází Tell v planinu klesající k pásu šotů a dále pokračující v Saharu. Nejjižnější část země pak pokrývá erg, písečná poušť.

Pomineme-li neandrtálce a jejich tzv. atérienskou kulturu, jsou první stopy lidského osídlení na území dnešního Tuniska staré asi 10 tisíc let. Do světové historie ovšem vstoupila tato oblast daleko později, až s legendárním založením Kartága Féničany, pak už ji však neopustila. Právě Kartágo je nejproslulejší antickou památkou na území Tuniska, ale zdaleka ne jedinou. Kromě amfiteátru v El-Džemu a pozůstatků punského města a nekropole Kerkovánu jsou všechny významné starověké lokality soustředěny na severozápadě země – Sbeïtla neboli římská Sufetula s pozůstatky fóra a kapitolu, Dúgga s rozvalinami města z 1.–3. st. n. l., které jsou stejně jako El-Džem, Kartágo a Kerkován na seznamu Světového dědictví UNESCO, římské lázně Makthár, Bulla Regia s jedinečnými podzemními vilami i mimořádně malebné rozvaliny města Thuburbo Majus.

Současně s ovládnutím severní Afriky Araby na konci 7. a v 8. století se objevil nový geografický termín – Ifríkíja. Vznikl z latinského Africa a označoval víceméně oblast této někdejší římské provincie. Jeho konkrétní vymezení se v průběhu staletí poněkud měnilo, hlavně v závislosti na tom, jak spolu bojovaly a přerozdělovaly si území různé dynastie – Abbásovci, Aghlabovci, Fátimovci, Zíríovci, Almorávidé, Almohadé, Hafsovci, ti všichni a ještě další se tu vystřídali od 8. do 16. století.

V roce 1574 získalo oblast dnešního Tuniska po dlouhých bojích se Španělskem Turecko. Poslední hafsovský vládce odešel do vyhnanství a Tunisko se stalo jednou z provincií  Osmanské říše, kde zprvu vládli společně, ale ve značných vzájemných sporech sultánův zástupce s titulem paši a vojenský správce s titulem beje. V 17. století obnovila centrální vládu dědičných bejů dynastie Muradovců, kterou na počátku 18. století vystřídali Husajnovci. Jejich poslední příslušník Muhammad VIII. zažil 20.3.1956 formální vyhlášení nezávislosti Tuniska na Francii. O rok později byl sesazen a Tunisko se stalo republikou.

Země má něco málo přes 10 milionů obyvatel, z nichž téměř 98 % se hlásí k arabské národnosti, byť často se silnými berberskými kořeny. Více než milion lidí žije v hlavním městě, další milion pak v jeho blízkém okolí označovaném souhrnně jako Velký Tunis. Tunis je typická severoafrická metropole. Má svou medínu, starou část s úzkými křivolakými uličkami a súky, trhy, kde seženete úplně všechno. Medínu obklopují novější čtvrti postavené vesměs v evropském stylu. Nejznámější je Ville Nouvelle, která začíná hned naproti hlavnímu vchodu do medíny – Mořské bráně (Bab al-Bahr). Ještě počátkem 19. století totiž dosahovalo moře skoro až sem. Dnes brána působí trochu opuštěně, protože Francouzi při vysoušení půdy a budování výstavní čtvrti Ville Nouvelle strhli v jejím okolí původní hradby. Pokračovali tak ale vlastně jen v práci Ahmeda Beje, který původní starou Mořskou bránu nechal v roce 1848 také strhnout a nahradit současnou stavbou, jejíž architekt se inspiroval pařížským Vítězným obloukem.

Státním náboženstvím je v Tunisku pochopitelně islám, který však má na chod státu podstatně menší vliv než v mnohých jiných islámských zemích. Radikální islamistická hnutí jsou postavena mimo zákon a sekulární vláda se obratnou politikou snaží nevyvolávat zbytečná pobouření v ortodoxnější části společnosti. Asi z 98 % jsou tuniští muslimové sunnité, zbylá dvě procenta připadají na zvláštní sektu ibáditů, jejímž tradičním centrem je ostrov Džerba.

Tunisko bylo tradičně zemědělskou zemí s významnou těžbou fosfátů. Prvních 30 let své samostatné existence uplatňovalo silnou státní kontrolu nad ekonomikou, což vyústilo v roce 1986 v platební krizi a následnou ekonomickou reformu v letech 1987–1994 provedenou za podpory Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Z velké části díky cestovnímu ruchu stoupl výrazně podíl služeb, které dnes tvoří asi 55 % hrubého domácího produktu.

Když se podíváme na údaje o počtu návštěvníků Tuniska z různých zemí, skoro se nechce věřit vlastním očím. Zatímco v roce 1961 jich bylo pouhých 56 000, v současnosti jich je jen z Evropy kolem čtyř milionů ročně. Češi mají Tunisko rádi a každým rokem jich tam zamíří kolem 150 tisíc. Vloni jsme se tak octli na šesté příčce pomyslného žebříčku, jemuž s více než milionem návštěvníků ročně vévodí Francie a za ní následují Německo, Itálie, Velká Británie a Belgie.

Této skutečnosti se pohotově přizpůsobili prodavači na tržištích. Na rozdíl od svých kolegů v mnoha jiných zemích nemají s lokalizací Česka problém. Větu „Čésky holky – hézky holky!“ umí přinejmenším polovina z nich. Skoro všichni pak francouzsky, případně i lámanou angličtinou či němčinou ujišťují, že ví, že Češi ještě nejsou žádní kapitalisté, nemají moc peněz, a tak jim udělají úplně nejlepší a speciální cenu. Tím se však žádný Čech nesmí nechat ošálit, protože v tomto okamžiku už nastupuje tvrdý byznys. Speciální cena je stejně astronomická jako pro movitého Němce, zákazníkova nabídka na úrovni jejího zlomku lítostivě shledána zcela nepřijatelnou a odsuzující prodavačovu rodinu k bídné smrti hladem…každý, kdo na orientálním trhu někdy smlouval, to zná.

Nejrůznější podoby, barvy, tvary a chutě Tuniska stojí za to poznat – a nejen z plážového lehátka. Od antických vykopávek přes barvité súky a přísné pevnosti až k safari v džípech či na hřbetech velbloudů do nitra nekonečné Sahary, Tunisko svým hostům nabídne vždy přívětivou tvář a nespočet zážitků.