Tyrolsko

Tyrolsko leží v samém srdci rakouských Alp, vklíněno mezi Německo, Švýcarsko a Itálii. Jeho říční osu tvoří mléčně zelený ledovcový Inn. Díky svým přírodním krásám patří Tyrolsko mezi nejnavštěvovanější oblasti Rakouské republiky. Má skvělé podmínky pro letní vysokohorskou turistiku i pro zimní sporty – pět ledovců umožňuje lyžovat po celý rok. Metropole Innsbruck ostatně hostila už dvakrát zimní olympijské hry.

Tyrolsko je po Dolních Rakousích a Štýrsku třetí nejrozlehlejší z devíti spolkových zemí Rakouska (12 647 km²), něco přes 700 tisíc obyvatel ho řadí na páté místo, zato má ale nejdelší státní hranice (719 km). S těmi je to tu obzvlášť zajímavé. Pohled na mapu prozradí, že dnešní spolková země se skládá ze dvou územně oddělených částí – Severního Tyrolska (Nordtirol) a Východního Tyrolska (Osttirol). Odděluje je od severu Salcbursko a od jihu výběžek Itálie. Toto uspořádání platí od roku 1919. Území, k němuž tenhle výběžek patří, se označuje jako Jižní Tyrolsko (Südtirol, italsky Alto Adige) a až do konce první světové války bylo součástí historického Tyrolska, rozděleného teprve smlouvou ze St. Germain mezi Rakousko a Itálii. Jižnímu Tyrolsku bylo věnováno samostatné číslo Zemí světa (4/2008). Nebýt násilného rozdělení, bylo by Tyrolsko největší spolkovou zemí Rakouska. I v dnešní „okleštěné“ podobě má ovšem návštěvníkům mnoho co nabídnout.

Severozápad Tyrolska, jehož centrem je obec Reutte, je bohatý na jezera, mezi nimiž dominuje největší Plansee. Na hranicích s Německem tu leží hojně navštěvovaná hora Zugspitze (2962 m). Vedou na ni tři lanovky, dvě z německé a jedna z rakouské strany.

Západní část Tyrolska odvodňuje horní Inn, který sem přitéká ze švýcarského Engadinu. Lemují ho masivy Silvretta, Samnaungruppe a Ötztalské Alpy s třemi ledovci ve vrcholných partiích údolí Kaunertal, Pitztal a Ötztal. V Ötztalských Alpách také leží nejvyšší hora, která je celá na tyrolském území – Wildspitze (3768 m), i nejvyšší vodopád Stuibenfall řítící se do hloubky 150 m. Jejich hlavní hřeben tvoří hranici s Jižním Tyrolskem a právě tady (bohužel pro Rakousko administrativně už v Itálii) našli dva turisté v září 1991 asi 5250 let starou mumii člověka, pojmenovanou později familiérně Ötzi a uloženou v italském Bolzanu.

Zdejší horské hřebeny jsou rájem lyžařů i vysokohorských turistů, leží tu vyhlášená střediska Sankt Anton am Arlberg, Ischgl, Serfaus či Nauders při hraničním sedle Reschenpass, kudy vedla už dávná římská silnice Via Claudia Augusta. Centrem oblasti je městečko Imst, u kterého začíná pověstná 14 km dlouhá soutěska Imster Schlucht, známá horolezcům i vodákům. Dále po toku Innu leží největší raftingové středisko Haiming a také klášter Stams s hrobkou tyrolských knížat. V jeho těsném sousedství se nachází známé elitní internátní lyžařské gymnázium vychovávající budoucí sportovní hvězdy. Klášter je spolu se spolkovou zemí a rakouským státem jeho vlastníkem.

Centrální části Severního Tyrolska dominuje Innsbruck – stodvacetitisícová metropole spolkové země. Obklopují ho majestátní masivy Karwendelu a zaledněných Stubaiských Alp s olympijskou sjezdovkou, bobovou dráhou a skokanským můstkem. Běžecké tratě nabízí nedaleký Seefeld, v Leutaschi pod Wettersteinem se každoročně začátkem března koná tisícihlavý běh na počest jihoněmeckého spisovatele Ludwiga Ganghofera (1855–1920), který se velmi angažoval ve společenském dění a kromě románů a divadelních her stvořil i libreto k Straussovu Cikánskému baronovi. Nedaleko Leutasche vlastnil loveckou chatu a měl tam spolupronajatý lovecký revír. Často ho tam navštěvovaly různé známé osobnosti.

Na okraji Innsbrucku se tyčí skvěle zachovalý renesanční zámek Ambras. Půvabné městečko Hall několik kilometrů dál po proudu Innu nabízí středověkou atmosféru a muzeum někdejší těžby stříbra a soli, Wattens kousek za ním druhou nejnavštěvovanější atrakci Rakouska (po Schönbrunnu) – muzeum firmy Swarowski.

Dálnice k Brennerskému průsmyku začíná technickým zázrakem začátku 60. let – nejvyšším mostem Evropy zvaným případně Europabrücke. Překlenuje údolí Wipptal ve výšce 190 m a stavěl se čtyři roky.

Inn dále protéká východní částí Severního Tyrolska, jehož tvář určují především Kitzbühelské Alpy a při hranici s Jižním Tyrolskem Zillertalské Alpy. Jejich krátká údolí zvaná Gründe jsou významnou zásobárnou kvalitní pitné vody. V Zell am Ziller se vždy před první květnovou nedělí koná pivní Gauderfest, jedna z nejstarších lidových slavností v Tyrolsku.

Z Hintertuxu je přístupný další tyrolský ledovec. Kolébkou lyžování v Tyrolsku je však Kitzbühel. Jeho starosta Franz Reisch si nechal roku 1893 poslat z Norska první lyže a vystoupal s nimi na vrch Horn. V roce 1927 byla postavena lanovka na Hahnenkamm a už čtyři roky nato se tam pořádal první závod ve sjezdu, existující dodnes. Jezdil ho i zdejší rodák Toni Sailer, trojnásobný olympijský vítěz z Cortiny d’Ampezzo 1956 a sedminásobný mistr světa.

Při Innu leží město Schwaz s přístupným dolem na těžbu stříbra i nedalekým skansenem v Kramsachu. Perlami jsou renesanční hrad Tratzberg, nejmenší tyrolské městečko Rattenberg a druhé největší tyrolské město Kufstein s 15 tisíci obyvateli, hradem, planetáriem a obřími varhanami pod širým nebem. Kousek od něj leží obce Erl a Thiersee, které se střídají v pořádání pašijových her. Oblíbenou výletní oblastí je také jezero Achensee s parníky a parní zubačkou na Seespitz.

Nejkratší spojení Východního Tyrolska s mateřskou zemí přes Salcbursko tvoří placená silnice Felbertauernstraße, vybudovaná teprve v 60. letech 20. stol. Letos 14. května tu došlo ke skalnímu sesuvu a silnice byla do odvolání uzavřena. Na východě Východního Tyrolska vrcholí krystalické pásmo Alp Vysokými Taurami s nejvyšší rakouskou horou  Großglocknerem (3798 m) na hranici Tyrolska a Korutan. Výstupy na něj se pořádají už od roku 1800 a jeho pyramida je jedním ze symbolů Rakouska. Hohe Tauern je i název zdejšího národního parku, který je zářným příkladem spolupráce tří spolkových zemí: největší část z celkových 1856 km² náleží Salcbursku, menší Východnímu Tyrolsku a nejmenší Korutanům.

Dvanáctitisícová metropole Východního Tyrolska Lienz má se svými venkovními kavárnami už docela jižanský ráz, ale běhá se tu i proslulý zimní běh na lyžích. Na hradě Brucku je galerie obrazů místního malíře Albina Eggera-Lienze. U Dölsachu bylo odkryto římské město Aguntum a poblíž hranic s Itálií leží pod hradem Hainfels malebné městečko Sillian, odkud je to opravdu už jen skok do rozeklaných Dolomit Jižního Tyrolska.

Pro mnohé cizince je Tyrolsko přímo prototypem celého Rakouska. Jódlování, zelený tyrolský klobouk, kožené kalhoty, krátké lodenové sako a bílé podkolenky – kdo by toto klišé neznal? Pravda, podobnou představu mají cizinci i o Němcích, ačkoliv se vlastně hodí nanejvýš pro Horní Bavorsko. Krajinou, mluvou, zvyky i kuchyní mají k sobě obě etnika velmi blízko, ale jak už to mezi sousedy někdy bývá, tu a tam se poškorpí, a v minulosti bývali mnohdy nesmiřitelnými nepřáteli.

Křižovatka pohnutých dějin
Tyrolsko bylo odnepaměti tranzitní oblastí spojující střední a jižní Evropu. Své zboží tudy převáželi na sever už dávní Řekové a Etruskové. Keltové tu ve 2. stol. př. n. l. založili království Norricum, těžili sůl a s tímto „bílým zlatem“ čile obchodovali. Keltské slovo pro sůl hall se dodnes objevuje v místních názvech.

Římané tu před dvěma tisíci lety vybudovali první transalpskou silnici. Via Claudia Augusta vedla přes dnešní sedlo Reschenpass. Seveřané se tudy vydávali jak za obchodem, tak za románskou kulturou či na poutě k papežskému stolci. Proto zde odnepaměti vyrůstaly ubytovací hostince, prazáklad dnešního rozvinutého cestovního ruchu.

Římany vyhnali germánští Gótové a Langobardi, pak přišli Frankové. V 11. a 12. stol. vládla nad krajem církev. Brixenský a tridentský biskup převzali dozor nad těžbou stříbra a soli i nad ražbou mincí, obchodem a soudnictvím. Teprve poslední z původního rodu tyrolských hrabat, Albert III., sjednotil Tyrolsko pod světskou vládou – politickými dohodami i manželskými svazky. Za jeho vlády se v polovině 13. stol. změnil původní název zdejšího panství Land im Gebirge (země v horách) na dominium comitis Tirolis. Po jeho smrti vládl z majestátního hradu Tirol v dnešním Jižním Tyrolsku manžel jeho dcery Adelheidy, Meinhard I. Tyrolský.

Moc tyrolských hrabat postupně vzrostla natolik, že začala znepokojovat jiné evropské vládce. Proto sjednal Jan Lucemburský sňatek svého mladšího syna Jana Jindřicha s dcerou Jindřicha Korutanského (a také Tyrolského), právě toho panovníka, kterého sám vyhnal z českého trůnu! Jenže energická hraběnka Markéta Maultasch (u nás zvaná Pyskatá) měla nesmělého mladíka brzy po krk a zcela bezprecedentně ho roku 1341 vyhnala nejen od stolu a lože, ale i z hradu. Rodovou čest (a hlavně cenné území) přijel zachraňovat zhrzencův bratr Karel, ale neuspěl. Tyrolané se za svou panovnici postavili a několikaměsíčnímu obléhání hradu se ubránili. Markéta se obratem provdala za syna císaře Ludvíka Bavorského, ale nakonec v roce 1363 celé Tyrolsko stejně zdědili Habsburkové. Horší katastrofy ovšem ve 14. stol. představoval nápor sarančat, která zničila veškerou úrodu, poté zemětřesení, jež srovnalo se zemí četné vesnice, a k dovršení hrůz morová epidemie.

Roku 1420 přenesl Fridrich IV. zemské sídlo do dopravně výhodnějšího Innsbrucku. Ačkoliv ho opoziční šlechta obšťastnila hanlivým přízviskem Bedřich s prázdným měšcem, rolníci ho milovali, protože jim zajistil dědické právo na půdu, kterou obhospodařovali. Vzdor přezdívce zemřel bohatý a jeho syn Zikmund už nesl přízvisko Münzreiche (Bohatý na mince); přemístil totiž z Merana ke stříbrným dolům v Hallu mincovnu, která od roku 1486 razila první guldeny, jež se později staly vzorem pro evropské tolary. Stavěl si po celém Tyrolsku luxusní sídla (Siegmundskron, Siegmundsfreud, Siegmundslust), až ho tato záliba skoro přivedla na mizinu. Nevázaný život ho navíc trvale dostával do konfliktu s nejslavnějším brixenským biskupem – učencem Mikulášem Cusanem. Tyrolsko obohatil nejméně o 40 levobočků, kteří přijali na počest svého dědečka zdrobnělinu jeho jména Friedel, kteréžto příjmení dnes patří k nejhojnějším v zemi. Zákonného dědice se však Zikmund vzdor dvěma manželstvím nedočkal, a tak nakonec málem postoupil Tyrolsko bavorskému vévodovi Albertovi, který se uvolil zaplatit jeho dluhy. Tehdy však zasáhl syn císaře Fridricha III. Habsburského, vévoda Maxmilián.

Maxmiliánova vláda, která začala roku 1490, znamenala pro Tyrolsko zlatý věk. Vévoda byl brzy zvolen římskoněmeckým císařem, a protože si už Innsbruck stačil velmi oblíbit, učinil z něj jako jediný Habsburk neoficiální metropoli celé říše.

Za 30 let svého panování vedl 25 polních tažení, ne zrovna úspěšných, která financoval z místních dolů na stříbro a měď. Přesto ho Tyrolané milují. Učinil z jejich země načas pupek světa a jim samým udělil privilegium vlastnit zbraně na obranu své země, aniž by přitom byli povinováni vojenskou službou v říši, nad níž v té době slunce nezapadalo – nikoli díky výbojům, nýbrž Maxmiliánovou šikovnou sňatkovou politikou; prostřednictvím svého syna Filipa Sličného totiž spojil Rakousko se Španělskem.

Po jeho smrti vypukly v zemi pod vlivem reformace vzpoury horníků i rolníků, ale byly potlačeny. V 60. letech 16. stol. přišli do Innsbrucku jezuité a františkáni a Tyrolsko si vysloužilo přízvisko „svatá země“. Její správní samostatnost však v polovině 17. stol. vzala zasvé.

Ještě hůř bylo za Napoleona, který zemi obsadil a připojil k nově ustavenému Bavorskému království, které sice rozšířilo území až k Brixenu, ale název Jižní Bavorsko hrdé Tyrolany hluboce urážel. Navíc jim Bavoři nutili náboženské josefínské reformy, násilím je verbovali na vojnu a zemi drancovali. Pravdou však také je, že konzervativní Tyrolané odmítali veškeré změny a novoty, třeba i užitečné očkování proti neštovicím – údajně proto, že by tak „tyrolské duši bylo vstříknuto bavorské myšlení“. V roce 1809 vypuklo povstání, do jehož čela se postavil hospodář Andreas Hofer. Po několika vítězných bitvách byli však Tyrolané poraženi, Hofer zrazen a v Mantově popraven. Jeho ostatky byly teprve roku 1834 převezeny do innsbruckého Hofkirche. Stal se dodnes uctívaným národním hrdinou. Panoramatické ztvárnění bitvy, donedávna k vidění v innsbrucké Rotundě, bylo roku 2011 přeneseno do muzea Tirol Panorama na Bergiselu na jižním okraji města, kde Hofer svedl roku 1809 postupně čtyři bitvy.

Po Vídeňském kongresu v roce 1815 připadlo sice Tyrolsku Tridentsko, ale po první světové válce o ně zase přišlo, ba co hůř: i o Jižní Tyrolsko, dosti sporně přiřčené Itálii. Monarchie se rozpadla a Tyrolsko zvažovalo samostatnost či aspoň autonomii; referendum roku 1921 dokonce žádalo připojení k Německu. Rozvoj cestovního ruchu ve 20. letech tyto snahy utlumil, načež dostal ránu v roce 1933, kdy Hitler (sám Rakušan) zavedl pro Němce při přechodu hranic do Rakouska poplatek sto říšských marek (podle kupní síly by to dnes odpovídalo částce 4200 eur!). Cílem bylo poškodit hospodářství sousedů a zvýšit jejich závislost na Říši. Trvalo to tři roky. A přece pak mnozí Tyrolané (a Rakušané vůbec) vítali zábor německými vojsky v roce 1938. Jižní Tyrolané byli už od nástupu Mussoliniho v roce 1923 násilně asimilováni a poitalšťováni, od roku 1940 se jich na 70 tisíc vystěhovalo za severní hranici. Po válce se vrátila sotva třetina.

Dne 3. května 1945 vstoupila do Innsbrucku americká vojska. Severní Tyrolsko pak po dva roky spadalo do francouzské okupační zóny, kdežto Východní Tyrolsko do britské. Teprve roku 1955 spojenecká vojska Rakousko opustila a politicky šťastně neutrální země se mohla nadále věnovat rozvoji cestovního ruchu, výstavbě silnic, mostů, dálnic i výletních lanovek a lyžařských zařízení. Jižní Tyrolsko se stalo turistickým rájem až po tvrdých, ba krvavých střetech v 60. letech, v nichž si postupně vydobylo právo na autonomii. Kruh se uzavřel v roce 1998, kdy byl založen euroregion Tirol–Südtirol–Trentino, který po 80 letech znovu hospodářskou a kulturní spoluprací propojil všechna Tyrolska v Rakousku i Itálii.

Tyrolsko