Zámky na Loiře
Loira patří k nejkrásnějším francouzským řekám, ale její proslulost nespočívá jen v její přirozené kráse: kolem ní a jejích přítoků stojí na čtyři stovky hradů a zámků, z toho při Loiře samotné jich lze napočítat kolem sta dvaceti. Všechny mají svoji více či méně pohnutou historii, ale především představují unikátní přehlídku dvorské architektury od středověku až do 19. stol. Není divu, že část údolí Loiry o rozloze 860 km2 mezi městečky Sully-sur-Loire na východě a Challones-sur-Loire na západě je od roku 2000 zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO.
Řeka sama o sobě je pozoruhodná nejen svou délkou (s 1006 km je nejdelší řekou ve Francii), ale především průběhem toku. Od svých pramenů na jihovýchodě Francouzského středohoří (Massif central) se nejprve ubírá směrem na sever a pak k severozápadu: skoro jako by chtěla pozlobit kartografy, když prvních zhruba 150 km teče víceméně paralelně s Rhônou, ale v opačném směru! Na vině je pohoří mezi oběma řekami, které je odděluje a provždy odlišuje jejich osudy. Zatímco Rhôna spěchá na jih a vlévá se do Středozemního moře, Loira se před Orléansem stáčí k západu a ústí v Biskajském zálivu do Atlantiku.
Loira je řeka vodnatá a zjara divoká, zvláště na horním toku. I když jsou její břehy od středního toku chráněny proti povodním mohutnými zemními hrázemi, nic to nemění na jejím napohled volném, nespoutaném běhu krajinou mezi zahradami, vinicemi a šlechtickými sídly na okolních pahorcích. Bez přehrad a zdymadel se rozlévá po krajině, co chvíli mění koryto, vytvářejíc stále nové tůně, malebné písečné výspy a ostrovy zarůstající hned novou vegetací. Prastaré hráze porostlé mohutnými stromy jí v tom nebrání, jsou od ní většinou vzdáleny stovky metrů.
Není divu, že už od 15. stol. se mezi francouzskou šlechtou stalo zvykem budovat si právě zde nádherná venkovská sídla. Soustředění nejvyšší společnosti včetně královského dvora za Karla VII. zde bylo nakonec tak silné, že se tu odehrávala i nejvýznamnější politická rozhodování a Paříž hrála jen druhotnou, téměř provinční roli. Bylo lhostejné, zda se nové rezidence budovaly v údolí v bezprostřední blízkosti řeky či na okolních pahorcích, ve městech nebo ve volné krajině, zda šlo o stálá sídla či lovecké zámky – téměř vždy to byly velkolepé stavby, u nichž hrála podstatnou roli prestiž jejich budovatele.
Přitom počátky této stavební horlivosti byly jiné a docela praktické. Široká a místy i dost hluboká Loira byla už v galořímské době přirozenou překážkou pro pohyb vojsk, což dále nabývalo na významu ve středověku, za neustálých válek sužujících zemi. Proto nad jejími břehy vznikaly hrady, mnohdy na místě starých římských pevností. Tak vznikl například na základech římské pevnosti z 5. stol. románský hrad Chinon, dnes zřícenina, nebo hradní komplex v Loches s mohutným donjonem z 10. stol., gotický hrad v Angers a řada dalších, jejichž středověký původ se dá dodnes rozeznat pod pozdějšími renesančními a barokními úpravami. Pokud ovšem nebyly v 15. stol. jako zbytečné opuštěny (Montrichard) a ponechány na pospas přirozenému rozpadu a činnosti místních obyvatel, pro něž bývaly opuštěné hrady (stejně jako u nás) až do 19. stol. vítaným zdrojem stavebního materiálu.
Vedle středověkých hradů nelze opomenout ani města na místě římských posádek, například Orléans, Tours či Amboise, ovládající říční plavbu a střežící mosty přes Loiru. V průběhu staletí se z nich vyvinula významná ekonomická a politická centra celého kraje. Už od raného středověku byla města též středisky duchovního života a nositeli kultury. Třeba právě v Toursu působil ve 4. stol. pozdější oblíbený světec sv. Martin, v 6. stol. zde vykonával biskupský úřad sv. Řehoř z Toursu a s městem byl spjat i významný vzdělanec na dvoře Karla Velikého, Alcuin z Yorku. A to hovoříme stále jen o středověku, nikoliv o pozdějších staletích spjatých s Reném Descartem, Honorém Balzacem a dalšími velikány. Stejně tak bychom mohli hovořit o Orléansu nebo o Nantes a také o klášterech coby významných kulturních centrech, jakým bylo například benediktinské opatství Saint-Benoît-sur-Loire, známé též jako Fleury.
Když v roce 1429 jednal Karel VII. na Chinonu s charismatickou dívenkou Johankou z Arku, byl to ještě středověký hrad se vším všudy. Během 15. stol. ale došlo v budování šlechtických sídel ke zlomu. Rozvoj dělostřelby, jež byla daleko účinnější než dosavadní vrhání střel pomocí katapultů, tehdy přinesl radikální změny v taktice zdolávání všech dříve „nedobytných“ opevnění. Namísto hradů, využívajících co nejvyšších hradeb a věží, nyní o to zranitelnějších, se oporou obrany stávají pevnosti nového italského typu: s nízkými, zeminou krytými valy s kasematy a dělovými střílnami, tedy nic podle představ o šlechtickém životním komfortu. O bezpečí země se napříště starají profesionální vojska, takže hradů už vlastně není zapotřebí… a šlechta si dává stavět příjemná sídla v pohodlně přístupném terénu, obklopená zahradami a nijak se neomezující co do rozlohy. Rodí se nový typ šlechtického obydlí – zámek.
Právě to se dělo v našem případě. Severní Francie včetně oblasti Île-de-France kolem Paříže byla zdevastována staletými boji s Angličany a vnímána spíše už jen jako provincie druhořadého významu, zatímco francouzští vladaři pokračovali v tradici zahájené Karlem VII. a dávali přednost právě krajině podél Loiry. Ludvík XI. a především Karel VIII. si k tomu účelu dávají přestavět hrad nad městem Amboise, Ludvík XII. a po něm František I. si tam i k přestavbě zámku v Blois zvou dokonce italské mistry. A nejvyšší šlechta, jak jinak, se usazovala v blízkosti královského dvora. Otázkou prestiže už nebyl okázale pevnostní charakter sídla (z dějin italské architektury víme, jak dlouho trvalo, než drsně sebevědomé kvádry na fasádách šlechtických paláců ustoupily přívětivě renesančním tvarům), ale jeho umělecké ztvárnění, obvykle uprostřed velkolepých zahrad se sochami a vodními hříčkami.
Některé z významných zámků postavených v 15. stol. patřily slohově ještě pozdní gotice, když na moderně koncipovaných půdorysech s pravidelnými dvory a velkoryse založenými křídly jejich budovatelé uplatňovali celou škálu arkýřů, vikýřů a věží přidávaných z čistě dekorativních důvodů, nehledě na tvar oken, portálů a různé zdobné detaily. Dnes to vidíme na zámcích v Châteaudunu, v Amboise nebo v Blois (na částech z doby Ludvíka XII.), ale gotický dekor se uplatňoval ještě i v hloubi renesance, kdykoliv se přihlásil romantický příklon k tradici – jako na zámku Candé u Toursu a v nejmarkantnější podobě asi na zámku Chambord s jeho goticky strmými střechami a pitoreskními komíny, jak převzatými z pohádkové knížky.
Oproti tomu už zhruba od přelomu 15. a 16. stol. vznikaly zámky čistě renesančního rázu jako Gien nebo pohádkově hravý Chenonceau na obloucích mostu, ale i tam se občas přihlásil duch středověku. Zejména v případech, kdy šlo o přestavby původně gotických objektů, kde nezbývalo než akceptovat středověkou sestavu budov včetně věží, jež pak vystupují z renesančních bloků nebo je narušují nelogickými oblinami (vodní zámek Azay-le-Rideau).
Manýrismus (zastoupený například úpravami gotického hradu Brissac poblíže Angers) a baroko (lovecký zámek Cheverny z let 1620–1630 nebo nejmladší částí zámku v Blois) pak už představovaly obvyklý standard šlechtických sídel, v dané době inspirovaný především příkladem královské rezidence ve Versailles s jejími parky – a parky (Villandry, Chenonceau ad.) tvořily významnou součást zámecké architektury.
Oblast podél Loiry a jejích přítoků dnes patří k nejoblíbenějším cílům výprav za přírodními i kulturně historickými krásami Francie. Vůči návštěvníkům je vstřícná a zatím ještě netrpí návalem turistů zaměřených na pořizování selfíček… a co není od věci, podél Loiry vedou příjemné pěšiny a téměř vše je zde dostupné i na kole.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.