Nový Zéland

Nový Zéland se může plným právem nazývat zemí na konci světa – kromě Austrálie a Antarktidy je tam daleko odevšad. Nejdříve sem dorazili ke konci prvního tisíciletí, ale možná ještě dříve, Maorové – Polynésané ze severněji položených ostrovů. Podle maorských legend byl vůbec prvním bájný mořeplavec Kupe. Asi 400 let po něm, v polovině 14. století, pak v sedmi velkých kmenových kanoích připluli ze Společenských ostrovů předci dnešních Maorů…

Stanaři a baťůžkáři nejsou na Novém Zélandu příliš vítáni. Zatímco na letišti v Christchurchi kufraři procházeli celní kontrolou bez problémů, my své kletry museli rozbalit a předvést jejich obsah do posledního kapesníku. Zvláště spacáky a podlážky stanů podrobil celník důkladné kontrole, přičemž nám dával najevo, že objeví-li jednu jedinou hrudku hlíny, jíž bychom mohli jeho zemi infikovat cizorodými organismy, je s naší cestou po Novém Zélandu amen…

Na světě je nemálo míst, kde energie sopečného podloží tryská na povrch v podobě kouřících fumarolových polí a je využívána člověkem. Za všechny jmenujme alespoň Island, americký Yellowstone, Nikaraguu, Chile, Azory, maličkou Dominiku, a samozřejmě (a především) Nový Zéland. Zajímavé je, že z obou jeho ostrovů – ačkoliv situovaných naprosto stejně paralelně s podmořskou subdukční zónou – zůstala vulkanická aktivita omezena prakticky jen na Severní, nabízející jednu z nejlepších světových učebnic vulkanismu…

Na hony vzdálen typickým obřím velkoměstům, relativně malý Dunedin leží uhnízděn v romantické krajině pláží, písčitých útesů a borových hájů jihovýchodního pobřeží Jižního ostrova. Je to město vzácného šarmu – jeho široké ulice září barvami, pulzují kulturním životem a obrázek doplňuje nevtíravá krása novozélandské přírody…

Když jsem nad nimi poprvé letěla, připomínaly mi vybělenou páteř obrovského plaza rozkošnicky se bahnícího ve vodách Pacifiku a Tasmanova moře. Jižní Alpy – Souhern Alps, maorsky Ka Tiritiri O Te Moana, se táhnou Jižním ostrovem ve dvou třetinách jeho délky, často zachumlány v bílých oblacích, obestřeny legendami domorodých Maorů a neúnavně vyzývající horolezce k vrcholovým ztečím…

Nejvyšší pohoří Nového Zélandu, pojmenované naprosto evropsky Jižní Alpy, lemuje západní pobřeží Jižního ostrova. Nachází se v něm nejvyšší hora celé země, největší ledovce, a tudíž i nejlepší lyžařské terény, a také několik národních parků…

Představte si, že by celý Středočeský kraj a Praha byly pokryté horami, neproniknutelným pralesem, rozlehlými jezery a fjordy, že by celou oblastí procházela jen jedna jediná asfaltová silnice. Ještě trochu větší rozlohu – 12 607 km2 – má největší novozélandský národní park rozprostřený na jihu Jižního ostrova od severní zátoky Martins Bay přes prales Waitutu na úplném jihu až po zátoku Preservation Inlet na západě. Už při krátké návštěvě vás pohltí temná zeleň prastarých lesů, zákoutí se stromovými kapradinami a pohádkové scenerie…

Novozélandské pobřeží rozhodně není fádní. Extrémně členité a rozervané břehy s kilometrovými skalními srázy se střídají s písčitými plážemi, jejichž konce nelze dohlédnout. Délka pláže Ninety Mile Beach v nejsevernějším cípu Severního ostrova odpovídá jejímu názvu. Nově otevřená nudistická pláž u Otaki na jihozápadě Severního ostrova měří 45 km. Protipólem rovných pláží, především na opačném konci země ve Fiordlandu na jihozápadním pobřeží Jižního ostrova, jsou „sounds“, fjordy pronikající desítky kilometrů hluboko do pevniny…

Na Nový Zéland se jezdí za krásnou přírodou, geotermálními poli a maorskou kulturou. Ale málokoho napadne si za jeden z hlavních cílů cesty zvolit města, která nabízejí jen krátkou, ani ne stopadesátiletou historii. Mnohá z nich opravdu neokouzlí, zejména kvůli často necitlivé  modernizaci svých center z druhé poloviny 20. století. Ale najdou se zde i města výjimečná, která si  zachovala své kouzlo a honosí se výstavními budovami nebo celými ulicemi ve stylu viktoriánském, španělských misií nebo slavném art deco…

Během svého prvního pobytu na Novém Zélandu jsem nejvíce pociťovala to, co většina turistů či krátkodobých návštěvníků – otevřenost, přátelstsví, vstřícnost. Jako tehdejší studentka angličtiny jsem se snažila navazovat kontakt co nejvíce, což bylo kvitováno se zájmem a nejčastěji  provázeno zvědavostí, jak to vlastně v té České republice chodí.

Dnes, kdy mám na ostrovech odbydleno téměř šest let, už vím i o mnoha dalších rysech charakteristických pro „Kiwis“, jak si sami Novozélanďané rádi a s nadsázkou říkají…

Hlavní město Wellington není největším městem Nového Zélandu. Počtem obyvatel asi 380 000 nedosahuje ani třetiny populace Aucklandu, který kdysi býval i hlavním městem. Jeho přílišná odlehlost od zbytku země, zvláště od většího a rychle se rozvíjejícího Jižního ostrova, však způsobila, že sídlo vlády a parlamentu bylo už v roce 1865 přemístěno do zhruba 500 km vzdáleného Wellingtonu, který leží na samém jižním konci Severního ostrova. Od Jižního ostrova ho dělí jen nějakých 37 km věčně větrné a rozbouřené Cookovy úžiny. Wellington se tak stal nejen nejjižnějším, ale současně i největrnějším hlavním městem na světě…

vybíhá z východního pobřeží do Tichého oceánu jakási ostruha, ne nepodobná té v italské „botě“. Poloostrov Banks je na rozdíl od ostatních částí Jižního ostrova mladého vulkanického původu, ačkoliv jako sopka je už dávno mrtvý. První si ho všiml slavný James Cook, který tu přistál roce 1770 a poloostrov pojmenoval po přírodovědci své výpravy, siru Josephu Banksovi. V té době tu žilo maorské obyvatelstvo z kmene Ngai Tahu…

Národní park Mount Aspiring byl založen roku 1964 a dnes tvoří část oblasti Te Wahipounamu zapsané na seznamu Světového dědictví. Je dokonale vyváženým koktejlem odlehlé divočiny, vysokých hor a nádherných údolí, skutečným rájem pěších turistů a naprostou „povinností“ pro horolezce – zdejší výhledy a scenerie jsou nekonečné, pohlcující a nezapomenutelné…