Laos a Kambodža

Svět je určitě báječné místo k žití. Jenže ne vždy a všude. Země, které se stávají pro místní obyvatele peklem a turisté se jim v pudu sebezáchovy vyhýbají, se v průběhu času střídají. S notnou dávkou cynismu by se dalo říci, že stačí počkat možná deset, někdy dvacet nebo třicet let, aby se z pekla stal opět ráj (ale také z ráje peklo, protože jakási pomyslná rovnováha musí být, zdá se, naplněna). K bezpečným oblastem, kde turistům nehrozí žádné výjimečné nebezpečí a které jsou navíc atraktivní svými památkami i přírodními krásami, patří aktuálně také pevninská jihovýchodní Asie…

Pakliže název Indočína má vyjadřovat především fakt, že se v této části světa střetly vlivy indické a čínské civilizace, dá se říci, že Laos a Kambodža shodně zastupují spíše dědictví indické kulturní sféry. Obě země se hlásí k théravádovému buddhismu a slaví Nový rok podle buddhistického kalendáře. Jejich život také určují podobné přírodní podmínky. Není divu, že mentalita zdejších lidí i jejich kulturní zvyky mají řadu společných rysů. Rozdílů je však také dost…

V kambodžské metropoli se mísí asijská exotika s koloniální tváří bývalé Indočíny. Buddhistické chrámy zde stojí v sousedství francouzských vil, mezi prodavačkami květin a podomními obchodníky se proplétají rodiny s dětmi a řidiči motorových rikš vyhlížejí turisty, kteří si v některé z četných kaváren na nábřeží vychutnávají idylický západ slunce. Přitom ještě v první polovině 19. stol. tvořily Phnompenh pouze jednoduché chatrče, které nevzbuzovaly dojem, že právě zde jednou vyroste město považované za nejhezčí v celé Indočíně…

Měst, která nesla jméno podle významných politiků ještě za jejich života, je nebo bylo ve světě dost: Petrohrad, Washington, Titograd, Stalingrad, Gottwaldov… V jednom je však Sihanoukville všechny předstihuje: král Sihanuk, který jeho vznik inicioval, si mohl užívat existence města se svým jménem ještě téměř po šedesáti letech od jeho založení…

Moje cesta do Kambodže se zrodila tak rychle, že jsem dopředu nic moc neplánovala, ale bylo mi jasné, že musím vyzkoušet stezku v korunách stromů, projet se bambusovým vlakem a strávit noc na jezeře Tonle Sap…

Jedním z nejnavštěvovanějších a zároveň nejmystičtějších míst Kambodže je národní park Preah Monivong, obecně známý jako Phnom Bokor. Založen byl v roce 1993, rozkládá se na ploše více než 1500 km2 a je součástí Sloních hor…

Preah Vihear byl jedním z nejposvátnějších khmerských chrámových komplexů. V nedávných letech jsme o něm slýchali poměrně pravidelně, vždy však jen v souvislosti s napjatou situací na hranici mezi Thajskem a Kambodžou, protože chrám a území kolem něj si nárokují oba státy…

Kambodža se již nikdy nezbaví přídomku země spojenés vražedným režimem Rudých Khmerů. Aniž by okolní svět tušil, co se v této zemi v letech 1975–1979 odehrává, zahájilo toto čínským „velkým skokem“ inspirované hnutí jednu z největších genocid 20. stol. a vytvořilo natolik utajený a uzavřený režim, že po dlouhá léta vůbec nebyla známa podoba jeho vůdce Pol Pota. Během tří let, osmi měsíců a dvaceti dnů vlády Rudých Khmerů bylo zavražděno nebo zahynulo podle různých odhadů až dva a půl milionu lidí. Metropole Phnompenh byla zcela vylidněna, její obyvatelé vyhnáni a rodiny rozděleny do vesnických komunit…

Ještě před nějakými patnácti lety si člověk mohl ve Vientianu sednout na chodník a počítat na prstech, kolik aut projede za hodinu po ulici. Dnes už prsty dávno nestačí, v některých místech dochází pravidelně i k zácpám. Přesto však laoské hlavní město zatím nepozbylo své příjemně ospalé, neuspěchané, zčásti až venkovsky poklidné atmosféry, která je tak typická pro celý Laos…

Prach zvolna usedá na cestu, kam jsem odbočil z hlavní silnice. Od laoského hlavního města Vientiane mne vzdušnou čarou dělí okolo 400 km. Po celodenním putování mám konečně na dosah jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť jihovýchodní Asie – Planinu džbánů…