Island

Byl založen jako jedna z prvních osad na Islandu, ale dlouhá staletí nebyl ničím víc než právě osadou. Status města získal až v roce 1786, v té době v něm žilo kolem 130 obyvatel. Dnes jich tu žije tisíckrát tolik, ale přesto leckde dojmem města nepůsobí a stále si nese výrazný venkovský charakter. Stejně jako jméno, které dostal před více než jedenácti stoletími – Reykjavík, zátoka Kouře…

Dokud nezačala turistický průmysl decimovat pandemie covidu-19, býval Reykjavík velmi častou zastávkou na cestě velkých výletních lodí, které často vyčnívaly nad nízkými přístavními budovami a zaplavovaly místní ulice tisíci návštěvníků ze všech koutů světa. Jeden z nejžádanějších fakultativních výletů nabízených jednodenním turistům se nazývá Zlatý okruh nebo taky Zlatý trojúhelník.

Obyvatelé Islandu jsou velmi homogenní národ. Vzdálenost od Evropy a nepřívětivé podmínky ostrova způsobily, že přistěhovalectví do zdejších končin bylo minimální. Naopak mnoho obyvatel Islandu se v průběhu těžkých období vystěhovalo do přátelštějších krajin. Ty, co vydrželi a dočkali se lepších časů, zformovaly drsné podmínky do otužilého národa, který si zachoval svá specifika. Jako Texasan pro Spojené státy či obyvatel Kréty pro Řecko, je i Islanďan jakýmsi prototypem mezi skandinávskými národy. S trochou nadsázky bychom ho mohli nazvat „Superskandinávcem“…

Pokud jedeme podél jižního pobřeží Islandu po okružní silnici číslo 1, je téměř povinnou zastávkou mys Dyrholaey. Krom toho, že je nejjižnějším bodem ostrova, je také ptačí rezervací, kde můžeme obdivovat a relativně zblízka pozorovat nejzajímavější zástupce islandských ptáků. Čedičové skály trčící nad mořem jsou jejich domovem a bezpečným útočištěm…

Všimne si jich každý, kdo jen vytáhne paty z města. Jsou skoro všude. Nevelcí, robustní koně v mnoha barevných odstínech patří ke koloritu venkova. Na první pohled je jasné, že jsou nějak odlišní od všech koní, které jsme ve svém životě viděli. Pasou se bezstarostně mezi ovcemi na sytě zelených loukách nebo jen tak zvědavě postávají u ohrad a tváří se, jako by jim celý ostrov patřil. A mají pravdu, jiné koně na Islandu nenajdete…

Islandská kuchyně překvapí návštěvníka svou kvalitou. Bohaté snídaně servírované formou švédských stolů, kterým se tu říká hlaðborð, nabízejí mnoho pochutin od smažených vajíček se slaninou až po naložené sledě. K večeři se pak na stole objevují skvěle připravené ryby či perfektně grilované jehněčí, jaké přesvědčí i tvrdošíjné odpírače tohoto masa. Všeobecně si turisté odnášejí z místního jídla jen ten nejlepší dojem. Jenže ona existuje ještě jedna islandská kuchyně…

„Kniha je nejmocnější zbraní národa. Národ, který si váží knih, váží si zároveň své duchovní nezávislosti a neztratí ji, dokud bude mít svou literaturu,“ prohlásil kdysi Karel Čapek. O Islanďanech to platí dvojnásob. V přepočtu na jednoho obyvatele neexistuje jiná země, kde by žilo tolik čtenářů, spisovatelů a kde by se vydávalo ročně tolik knih…

„Máte rezervaci?“ zeptala se pokladní za okénkem v plechové buňce. V pandemickém létě 2020 úplně zbytečně. Doby, kdy se tu tvořily dlouhé fronty asijských turistů, byly – možná dočasně – ty tam. Ale stejně jsme ji měli. Asi ze zvyku a ze zkušeností s masovou turistikou posledních let. Podobně jako nevelká skupina Poláků a dva páry místních, jak se později ukázalo, portugalského původu. Pokladní byla z Litvy a průvodkyně z Katalánska. Člověk nikdy neví, na koho tu narazí. O ledovcovou lagunu Jökulsárlón je docela zájem…