Berlín 2

Berlín
Jsou města sličná na první pohled, nad jejichž spanilostí se návštěvníkovi zatají dech, ledva do nich vstoupí. Jiná neoplývají prvoplánovou krásou a body do žebříčku turistické interesantnosti získávají odlišnými způsoby. Berlín patří k největším hvězdám té druhé skupiny.

Přiznejme si otevřeně, že Berlín není zrovna krasavec. Má spoustu architektonicky zajímavých solitérů, najdeme v něm různá půvabná zákoutí, ale jako urbanistický celek – nic moc. Navíc je to město, které nemá ani jednoznačné centrum. Anebo to můžeme říci jinak, je to město, které má center hned několik, ale žádné z nich takové, jaké bychom si asi podle zkušeností odjinud představovali. Všechna jsou svým způsobem lokální.

Platí to i pro rozlehlý Alexanderplatz, Berlíňany jednoduše nazývaný „Alex“, někdejší srdce Východního Berlína, jakkoli na něj za tělesem rychlodráhy navazuje ještě větší bezejmenné prostranství (pracovně označované Rathausforum) se známou televizní věží (s 368 m nejvyšší stavbou nejen Berlína, ale celého Německa), mariánským kostelem, Neptunovou kašnou a historickou Červenou radnicí, od října 1991 už zase oficiálně Berlínskou radnicí coby sídlem senátu a starosty sjednocené metropole. Navíc tu už pár let řádí stavbaři a ještě nějakou dobu budou, neboť konečně došlo na prodloužení linky metra U5 z Alexu na západ, pod radnicí, Muzejním ostrovem a třídou Pod Lipami (Unter den Linden) až k Braniborské bráně, kde se napojí na kratičký úsek U55 končící zatím na novém hlavním nádraží, které funguje od roku 2006. Původně se předpokládalo otevření již vloni, jenže pak přišli archeologové před Červenou radnicí na zbytky radnice středověké, takže se cíl posunul na rok 2019, následovaly problémy se spodní vodou pod Muzejním ostrovem, a aby toho nebylo dost, Pod Lipami se zdvihla vozovka. Výsledek – až na hlavní nádraží pojedou vlaky U5 nejdříve koncem roku 2020.

Ani Neptunova kašna nemá své místo jisté, uvažuje se totiž o jejím návratu tam, kde stála původně, o pár stovek metrů na západ před městský zámek. Jistě, ten uprostřed Sprévského ostrova už není, Walter Ulbricht ho nechal odstřelit v roce 1950, byť to nebylo technicky nezbytné, a nestojí tam už ani azbestem promořený Palác republiky z éry Ericha Honeckera. Namísto toho vzniká na originálním místě upravená replika původního zámku, který byl od roku 1702 rezidencí pruských králů a posléze německých císařů. Ze tří stran se bude honosit barokními fasádami, východní křídlo směřující k Sprévě je novodobým počinem italského architekta Franca Stelly, který vyhrál soutěž na znovupostavení zámku. Celé se to jmenuje Humboldt Forum a zatím se zdá, že v tomto případě běží vše podle plánu. Jak potvrdil začátkem ledna deník Berliner Morgenpost, hotovo by mělo být letos v létě a v příštím roce by měly být otevřeny expozice. Do Humboldtova fóra se totiž přestěhují dvě významné instituce z poněkud odlehlé čtvrti Dahlem – Muzeum asijského umění a Etnologické muzeum. Společně se všemi muzei, která stojí v severní části ostrova, tradičně označované jako Muzejní ostrov (Novému muzeu a Bodeho muzeu věnujeme v tomto čísle samostatné články, o Pergamském muzeu jsme psali v našem prvním čísle o Berlínu – viz. Země světa 10/2009), tak vznikne jedinečné centrum – nikoli města, ale kultury. Zhruba ve stejné době jako Humboldtovo fórum by měla být (konečně, s šestiletým zpožděním) otevřena i Galerie Jamese Simona, nová vstupní budova do výstavního komplexu Muzejního ostrova. Historická budova Pergamského muzea se sice bude opravovat (při částečném provozu) nejméně do roku 2023, ale letos o Velikonocích má být otevřena naproti ní dočasná výstavní budova, která umožní zpřístupnit přece jen trochu více ze sbírek nejnavštěvovanějšího berlínského muzea.

Od povídání o berlínských centrech jsme trochu odbočili, ale nevadí, zase jsme si na několika příkladech demonstrovali množství změn a proměn, jimiž Berlín stále prochází, neustálý pohyb, který je pro metropoli na Sprévě charakteristický. A netýká se jenom výstavby. Ne náhodou přišla berlínská marketingová organizace s novou kulturní kampaní s názvem 365/24 – Berlín je tu pro své hosty 365 dní v roce a nabízí jim zajímavý program 24 hodin denně. Neboli: Berlín se vyplatí, každý den, každou hodinu, v každém ročním období.

Stejně, jako není centrem Alex, není jím ani bulvár Unter den Linden, zakončený na západě Pařížským náměstím a Braniborskou bránou, jakkoli Heinrich Heine opěvoval krásu zde korzujících žen a Heinrich Mann k němu pociťoval úctu. Vládní čtvrť je sice architektonicky zajímavá, ale kromě úředníků, poslanců a turistických skupin sem nikdo nechodí, proč taky, když je tu jen beton a sklo. I ti turisté si ji raději prohlížejí z paluby výletních lodí, jezdících po Sprévě. Centrem špičkové moderní architektury je Potsdamské náměstí (Potsdamer Platz), skoro třicet let pustina nikoho rozkrojená Berlínskou zdí. Ale centrum metropole, to lidské živoucí centrum, to tam taky nenajdeme. Zbývá ještě nějaký favorit? Breitscheidovo náměstí (Breidscheidplatz) je pro západní část města zjednodušeně řečeno tím, čím Alex pro tu východní, namísto pyšného televizního vysílače tu žaluje válkou znetvořený prst (nebo po berlínsku Hohler Zahn, „vykotlaný zub“) pamětního kostela císaře Viléma (i o něm ještě uslyšíme). A Kuʼdamm, plným jménem Kurfürstendamm? Ale kdež! Nejdelší kavárna pod širým nebem na světě, jak se o něm tvrdívá, to zřejmě ano, ale centrum ne.

Bylo by však nespravedlivé tuhle absenci jednoho skutečného centra Berlínu vyčítat. Když se podíváme, byť jen letmo, na jeho historii, snadno pochopíme. Už začátek je pozoruhodný – Berlín se dlouho vyvíjel jako dvojměstí. O několik let starší (přinejmenším z pohledu první historické zmínky) byl Kölln, který se rozkládal v místech dnešního Sprévského ostrova. Letopočet 1237 se bere jako rok založení města – bylo to při oslavách 750. výročí, kdy u Braniborské brány, samozřejmě ze západní strany, pronesl 12. června 1987 americký prezident Ronald Reagan známou výzvu: „Pane Gorbačove, otevřete tuto bránu, strhněte tuto zeď!“ Na počátku roku 1244 se poprvé objevila zmínka o Berlínu, rozkládajícím se tehdy na pravém, severním břehu Sprévy, zhruba v oblasti od dnešní Nikolaiviertel po Alexanderplatz. Berlín zřejmě záhy ve významu Kölln přeskočil, jako o městě se o něm poprvé píše v roce 1251, o Köllnu až o 10 let později. V roce 1307 uzavřela obě města unii, ale nespojila se, k tomu došlo teprve o čtyři století později. Mezitím v jejich těsném sousedství vznikla další města – Friedrichswerder (1662, západně od Köllnu), Dorotheenstadt (1674, zhruba oblast mezi dnešní třídou Unter den Linden a Sprévou) a Friedrichstadt (1691, jižně od Dorotheenstadtu). Teprve první pruský král Fridrich I. spojil od roku 1710 těchto pět měst oficiálně v jedno, nesoucí jméno Berlín.

Historicky vzato jsou starší než Kölln a původní Berlín ještě dvě dnešní části města, Špandava (Spandau, jako město poprvé zmiňována v roce 1232 – viz samostatný článek) a Kopník (Köpenick, městská práva získal ve stejné době jako Špandava). Ty byly k Berlínu připojeny spolu s dalšími obcemi v roce 1920, kdy vznikl tzv. Velký Berlín v rozsahu téměř se nelišícím od dnešního. Současný Berlín s více než 3,5 miliony obyvatel se dělí do 12 obvodů – Špandava tvoří pátý obvod, Kopník je součástí devátého (Treptow-Köpenick).

K správní roztříštěnosti musíme ještě připočítat změny společensko-politické. Dějiny Berlína jsou historií plnou prudkých zvratů, revolucí, válek, plenění a následného nového budování. Říká se, že za pruského krále Fridricha II. Velikého dosáhl Berlín ke konci 18. stol. architektonické dokonalosti. Těžko si ji ale dnes představíme. Následující 19. stol. přineslo prudkou a mnohdy živelnou industrializaci, ale také vojenský řád prvního německého císaře Viléma I. Po 1. sv. válce se Berlín za Výmarské republiky především v kulturní, umělecké a vědecko-technické oblasti zhluboka nadechl. „Patnáct let září Berlín nepřekonatelným jasem,“ píše o této době historik Cyril Buffet ve svých dějinách města. Literatura, hudba, malířství, divadlo… Tři operní scény, 50 divadel, 300 kin a přes 100 kabaretů… Od Bertolda Brechta po Marlene Dietrichovou, od Janáčka a Bartóka po kabarety všeho druhu, dekadenci, erotická představení a nahé tanečnice, prostě „horečka rozkoše“ a „všechny neřesti vystavené na odiv“, jak píše francouzský novinář Édouard Helsey. Jako kdyby existovala devadesátiletá spojnice vedoucí od Goldene Zwanziger, zlatých dvacátých let, k dnešním podnikům typu vyhlášeného techno klubu Berghain, v jehož darkroomech je dovoleno vše. A pak nastoupil nacismus, který i pro Berlín znamenal naprostou katastrofu. Namísto výčtu válečných hrůz jedno číslo – 75 milionů. Tolik krychlových metrů sutě se muselo odklidit. Z tohoto nepředstavitelného množství se navršilo několik pahorků, třetina dala vzniknout tomu nejznámějšímu, kopci Teufelsberg (Ďáblova hora) ve čtvrti Grunewald na severu města, na kterém americká armáda postavila radarovou a odposlouchávací stanici. Mezi polorozpadlými budovami si Berlíňané připíjejí na Silvestra, občas se tu konají divoké mejdany či nelegální technopárty a také oficiální komentované prohlídky.

Poválečný vývoj města rozděleného na sektory měl vždy daleko k normálnosti. Berlín se stal hlavním městem studené války a blokáda západních sektorů v letech 1948/1949 byla jen předzvěstí věcí příštích. To, co naznačila, se začalo zhmotňovat v noci z 12. na 13. srpna 1961 – započala stavba Berlínské zdi, která na 28 let rozdělila východní a západní část města. Úplně stejná doba uplynula dnes od jejího pádu v listopadu 1989. Jizvy po ní se stále zacelují a dokončení této plastické operace ještě nějakou dobu potrvá.

Dobrá, máme tady nepříliš hezké město, kterému chybí centrum, ale také pět milionů zahraničních návštěvníků, kteří do něj každým rokem přijíždějí (a skoro osm milionů německých turistů, na které také nesmíme zapomenout). Nutně se nabízí otázka, proč sem jezdí, co je na Berlínu tak přitahuje? Skoro každý, kdo v Berlíně chvíli pobyl, odpovídá podobným způsobem. Je to unikátní atmosféra tohoto města, jeho život, život v něm, nejen ten zjevný, který vidíme kolem na první pohled, ale také ten pod povrchem. Život, který sahá od blyštivé vysoké kultury po svobodné projevy nejrůznějších subkultur, v kterém mají svou roli úředníci a byznysmeni v dokonale padnoucích oblecích stejně jako Obdachlosen, bezdomovci nocující třeba pod nadjezdy rychlodráhy nebo u některých kostelů.

Když jsme zmínili městskou rychlodráhu neboli S-Bahn, dodejme, že množství viaduktů, kterými je Berlín protkán, je vskutku úctyhodné. V některých místech po nich jezdí i metro čili U-Bahn, které na chvíli vystoupí z podzemí. Nekonečné viadukty a v jejich obloucích obchůdky, bistra a hospody, to je stejně typický obrázek Berlína, jako jeho černobílé kontrasty, střídání světla a stínu, ono „černé světlo“ berlínského rodáka Helmuta Neustädtera, který odtud musel v 18 letech uprchnout před fašismem, aby se pak po celém světě proslavil jako Helmut Newton a nakonec byl podle svého přání ve svém rodném městě v roce 2004 pochován.

Mladičký Klaus Mann, který přišel do Berlína v roce 1923, záhy zjistil, že město je „současně ubohé a svůdné“. Podle německého romantického spisovatele Jeana Paula z přelomu 18. a 19. stol. je Berlín „spíše kontinent než město“, britský spisovatel a kunsthistorik Anthony Bertram o něm už ve 20. stol. prohlásil, že „nemá půvab, zato má děsivou energii“. Klaus Wowereit, v letech 2001–2014 berlínský starosta, o svém městě prohlásil: „Berlín je chudý, ale sexy.“ To všechno se dá podepsat i dnes, snad jen odsudek Jeroma Klapky Jeroma ze Tří mužů na toulkách, poprvé vydaných v roce 1900, totiž že „skoro všechno, čím se Berlín může pochlubit, může člověk vidět jinde v lepším provedení,“ už tak úplně neplatí. Zato se pořád berlínskými ulicemi nese tichý hlas Marlene Dietrichové zpívající Ich habʼ noch einen Koffer in Berlin, deswegen muss ich nächstens wieder hin. „Ještě mám v Berlíně jeden kufr, a tak tam příště musím zas.“ Taky ho tam někde mám.

Berlín