Florida

Oficiální přezdívkou státu Florida je Sunshine State. Kromě ní má ještě mnoho dalších jako Aligátoří stát, Pomerančový stát, Květinový stát nebo Poloostrovní stát. Většina z nich je výstižná a pravdivá, stejně jako ta oficiální. Jejich množství je důkazem, že tento jihovýchodní výběžek americké pevniny je stále v hledáčku pozornosti. Ze sporadicky osídlených bažin se postupně přeměnil na třetí nejlidnatější stát USA a mnoho lidí si jej vybralo jako stálý či alespoň dočasný domov. Někoho sem láká teplé klima, jiného jednoduchý styl života a dalšího třeba blízkost oceánu. Dost pravděpodobně je to kombinace všeho. Jak kdysi poznamenal americký spisovatel John Steinbeck „…už ten název Florida v sobě nese teplo, bezstarostnost a pohodlí.“

 Jméno Florida obdržel poloostrov v době svého objevení Evropany v roce 1513. Španělský mořeplavec a úřadující guvernér na Portoriku Juan Ponce de Leon přistál počátkem dubna u východních břehů poloostrova. Aniž tušil, že se jedná o výběžek americké pevniny, zabral území, které považoval jen za další karibský ostrov, ve jménu španělského panovníka. Ačkoliv se jednalo o zkušeného objevitele, byl on i jeho muži překvapeni kvetoucí subtropickou vegetací. Protože se tak stalo v období velikonočních svátků, které Španělé označovali jako Pascua Florida, „svátek květů“, nazval novou državu La Florida – země Květů.

Dodnes se na Floridě slaví státní svátek Pascua Florida Day, který obvykle vychází na 2. dubna. Podle tradice právě ten den spatřili španělští mořeplavci její pobřeží. Podle staré pověsti nebylo cílem výpravy objevování nových španělských držav, ale nalezení fontány Mládí, která se podle indiánské legendy nacházela na bahamském ostrově Bimini. Domorodci tvrdili, že kdo se ze zázračného pramene napil, vrátil se do svých mladých let.

Španělé při své výpravě pramen nenašli a nepodařilo se jim to ani při další výpravě v roce 1521. Tehdy se vylodili na floridském pobřeží v počtu 200 mužů, ale byli vystaveni zuřivému útoku kmene Calusa. Sám Juan Ponce de Leon byl zasažen indiánským šípem a svému zranění při ústupu na Kubu podlehl. Touha po věčném mládí tak měla nakonec efekt zcela opačný.

Pod různými vlajkami
Při další expedici, kterou vedl v roce 1527 Pánfilo de Narváez a jež se vylodila na západním pobřeží v oblasti Tampa Bay, Španělé zjistili, že nová země nebude snadným místem k životu. Narváez měl pověření krále osídlit a kolonizovat La Floridu. Místo, kde se vylodili, se však k osídlení nehodilo kvůli místním nepřátelským indiánům. Ke všemu ztratil kontakt se svými zásobovacími loděmi, a tak se pokusil dojít bažinatou krajinou amerického jihovýchodu až do Mexika. Z tří stovek mužů dorazilo po několika letech do Mexika pouhých pět. Ostatní včetně samotného Narváeze cestou zahynuli.

V roce 1565 se stal první stálou osadou St. Augustine na východním pobřeží, který pak jako hlavní správní sídlo kolonie fungoval další dvě století. Nová kolonie se však nerozvíjela příliš rychle. Nebylo zde zlato ani stříbro jako v jiných částech španělského impéria a bažinatá země s nepřátelskými indiány jen stěží lákala nové osadníky. Není divu, že Španělé Floridu bez problému oželeli, když po skončení sedmileté války v roce 1763 přešla v rámci mírové smlouvy pod britskou správu.

Britové kvůli snazšímu řízení neprostupného území rozdělili Floridu na dvě kolonie – Východní a Západní Floridu, ale ani oni v kolonizaci moc nepokročili. Když vypukla válka za nezávislost amerických kolonií, obě řídce osídlené kolonie zůstaly věrny koruně. Východní Florida se dokonce stala útočištěm tzv. loajalistů, tedy těch, kteří prchli z amerických států po vyhlášení samostatnosti. Správní centrum Západní Floridy Pensacolu následně dobyli Španělé, kteří využili oslabení Britů během americké revoluce. Poté, co Velká Británie přišla o většinu severoamerických kolonií, ztratila pro ni význam i Florida, která pak byla v rámci pařížského míru vrácena Španělsku.

Ani Španělé se však ke svému staronovému panství nechovali lépe. Kromě dvou správních center, St. Augustinu a Pensacoly, zůstávala Florida neprobádanou a vesměs neosídlenou divočinou. Situace se začala měnit až s počátkem 19. stol., kdy na španělské území přicházeli američtí osadníci ze severu, kteří hledali nové pozemky pro své farmy. Španělská vláda sice několikrát protestovala, ale příliv Američanů pokračoval dál. Jenže zatímco bezzubé nóty ze strany slábnoucího španělského impéria byly nově příchozím osadníkům pro smích, ve zdejší divočině se skrýval jiný protivník.

Války v bažinách
Kmen Seminolů se v historii Floridy vynořil v průběhu 18. stol. V době osídlování Georgie a Alabamy se skupina tzv. jižních Kríků rozhodla vyhnout se konfliktům s bělochy a opustila své domovy. Přesídlila na Floridu, kde splynula s původními kmeny Calusů. Na nově obsazené půdě začali zakládat vesnice a postupně si vytvořili systém obchodních stezek, který kontrolovali. Ve chvíli, kdy se začal stupňovat tlak ze strany nově příchozích amerických farmářů, začaly také první konflikty. Seminolské vesnice se navíc stávaly útočištěm uprchlých černých otroků z amerického Jihu. Přestože se jednalo o španělské území, osadníci požádali o pomoc vládu Spojených států. Do čela tažení se postavil generál a pozdější americký prezident Andrew Jackson.

Není to ani tak dávno, kdy potomci původních amerických obyvatel na jihovýchodě USA odmítali přijímat dvacetidolarové bankovky, na nichž je tento muž vyobrazen. Celá jeho kariéra se totiž vyznačovala nesmiřitelným přístupem k indiánům i obyvatelstvu černé pleti. Pro svoji tvrdost a neústupnost si vysloužil přezdívku Old Hickory podle druhu amerického ořechovce s velmi houževnatým dřevem. Během tažení se neblaze proslavil ničením domorodých vesnic a nekompromisním chováním nejen k bojovníkům, ale i ženám a dětem. První seminolská válka skončila uzavřením smlouvy, ve které se Seminolové vzdali severní části poloostrova a přemístili se do centrální Floridy. Andrew Jackson se stal prvním teritoriálním guvernérem.

Španělé totiž pochopili, že v této hře tahají za nejkratší část provazu, a proto přenechali (za příslib omezení vlivu Unie v Texasu) Floridu Spojeným státům již v roce 1819, tedy dva roky před skončením války. Druhá seminolská válka pak vypukla v roce 1835, kdy byl Andrew Jackson již prezidentem USA. Důvodem byla snaha přemístit zbývající seminolské kmeny do Indiánského teritoria v Oklahomě. Válka byla velmi krvavá a vyznačovala se gerilovou taktikou ze strany indiánů a pálením úrody a zabíjením dobytka ze strany Američanů. Skončila roku 1842 přemístěním vyhladovělých a vyčerpaných Seminolů do rezervace na západ od řeky Mississippi. Na celém poloostrově zůstalo několik set příslušníků seminolského národa, kteří se skrývali v bažinách.

Mír však nenastal ani po roce 1842. Neustálé konflikty mezi zbytkem Seminolů na jedné straně a osadníky a vojenskými posádkami k jejich ochraně na straně druhé vyústil nakonec ve třetí seminolskou válku v letech 1855–1858, která znamenala odsun posledních příslušníků kmene na západ. Zdálo se, že příběh seminolského národa na Floridě je u konce. Nicméně několik desítek, možná až dvě stě lidí se usídlilo v nedostupných místech v bažinách Everglades, kde jejich potomci žijí dodnes.

Seminolské války se staly nejdelším a nejnákladnějším konfliktem – ve smyslu lidských i finančních zdrojů – ze všech indiánských válek, které kdy Spojené státy vedly. Seminolové se dnes považují za jediný národ, který s vládou USA neuzavřel definitivní mírovou smlouvu.

Květy pro krále železnic
Krátce po indiánských válkách se rozhořel konflikt mezi Severem a Jihem. Florida – v té době už regulérní stát Unie, vystoupila ze svazku Spojených států a stala se jedním ze zakládajících členů Konfederace. Během války zásobovala konfederační armádu nejen svými dobrovolníky, ale i solí a hovězím masem. To získalo na důležitosti zvláště ve chvíli, kdy armáda Unie odřízla Konfederaci od texaských zdrojů. Na rozdíl od jiných jižanských států, infrastruktura Floridy prohranou válkou příliš neutrpěla. Především proto, že téměř neexistovala a na území státu došlo jen ke dvěma významnějším bitvám.

Období poválečné rekonstrukce bylo spojené s horečným rozvojem, při němž zásadní roli sehrála železnice. Koleje v průběhu 70. a 80. let 19. stol. propojily západní část státu, tzv. Rukojeť, s atlantickým pobřežím a následně s centrální Floridou a oblastí Tampa Bay. Vlaky sloužily především pro přepravu zemědělských produktů a dřeva. Cestování za teplým floridským klimatem využívalo v té době jen omezené množství lidí. Člověk, který otevřel Floridu pro bohatou střední třídu z velkých měst na Severu, se jmenoval Henry Flagler.

Společně s Johnem D. Rockefellerem založil ropnou společnost Standard Oil a vzniklé zisky investoval do řady dalších aktivit. V roce 1878 strávil svou první zimu na Floridě, která jej okouzlila. V následujících letech vykoupil menší místní tratě na východním pobřeží, propojil je a sjednotil jejich rozchod. V historickém městě St. Augustine otevřel luxusní hotel, který zaznamenal obrovský ohlas. Povzbuzen úspěchem, protáhl železnici na jih až k jezeru Worth a podél trasy postavil několik dalších hotelů. Na konečné stanici vyrostlo nové město Palm Beach a hotel Royal Poinciana, ve své době největší turistický resort na světě.

V zimě 1894–1895 však postihly Floridu těžké mrazy, které zničily kvetoucí pomeranče v její severní a střední části. Jediný region, který nebyl postižen, byla jižní Florida. Majitelka pozemků u malé, neznámé říčky Miami, asi 100 km jižně od Palm Beach, poslala Henrymu Flaglerovi výmluvnou kytici čerstvých pomerančovníkových květů. Investor výzvu pochopil a následující rok byla železnice protažena až na jižní cíp poloostrova. Tam, kde končila, vzniklo město Miami a další luxusní hotel. Všem se zdálo, že železniční expanze bohatého finančníka konečně skončila, protože dál už byl jen oceán.

Pro Henryho Flaglera však ani ten nebyl překážkou. Na jih od Miami se táhne řetěz korálových ostrovů a ostrůvků zvaných Florida Keys. Právě ty zamýšlel podnikatel spojit řadou mostů a protáhnout tak železnici až na Key West, poslední ostrov v řetězci. Podobná stavba v odlehlých subtropických oblastech, ohrožovaných malárií i hurikány, by i v modernějších dobách vzbuzovala otazníky. Dobová media považovala plán za nemožný a nazvala ho Flaglerʼs folly, „Flaglerovo bláznovství“.

Unikátní stavba začala v roce 1905 a rvala se s nejrůznějšími překážkami dlouhých sedm let. První vlak přijel na Key West 22. ledna 1912. Byl v něm i soukromý vagon s dvaaosmdesátiletým vizionářem, jehož bouřlivě přivítaly davy místních obyvatel. Poprvé v historii mohl obyvatel New Yorku nasednout do vlaku a o 38 hodin později vystoupit uprostřed Karibiku. Pokud přesedl na Key Westu na převozní loď, o dalších pár hodin později už si mohl vykračovat po ulicích Havany.

Sunshine Paradise a Boží čekárna
Díky Flaglerově železnici začal každoroční přesun lidí, kteří s počátkem zimy opouštějí studený sever a stěhují se na Floridu. Celou první polovinu 20. stol. lákaly reklamy velkých hotelů a realitních kanceláří obyvatele amerického severu do Ráje slunečního svitu – jak se Floridě začalo v reklamním byznysu přezdívat. Na jihu Floridy došlo k nevídanému boomu nemovitostí, kdy donedávna bezcenné bažinaté pozemky změnily svého majitele i několikrát denně s významným profitem pro každého. Ďábelský pozemkový kvapík trval až do hospodářské krize, ale i když nafouknutá bublina splaskla, lidé na Floridu nezanevřeli. Stejně tak po finanční krizi v roce 2008, kdy se zájem o byty a domy vytratil, trvalo jen několik let, než se ceny nemovitostí vrátily na předkrizovou úroveň a následně ji ještě překročily.

Florida je dnes po Kalifornii a Texasu třetím nejlidnatějším státem USA a počet obyvatel se tu trvale zvyšuje. Od počátku 20. stol., kdy na území větším než dvě České republiky žilo méně než půl milionu obyvatel, se dnešní populace vyšvihla na 22 milionů. Každý den se na Floridu stěhuje v průměru 1000 lidí. Nejde jen o občany USA, ale i o řadu cizích přistěhovalců. Ve zdejší pestré společnosti bychom našli rozsáhlé komunity Kubánců, Haiťanů i dalších hispánských obyvatel, stejně jako ruské či polské enklávy. Odhaduje se, že více než půl milionu obyvatel Floridy pobývá v USA ilegálně.

Samostatnou kapitolou jsou američtí důchodci. Život na penzi ve vlastní nemovitosti na Floridě je snem mnoha Američanů. Není divu, že počet obyvatel nad 65 let dosahuje 17 %, což je nejvíce ze všech amerických států. S notnou dávkou černého humoru se Floridě občas přezdívá God’s Waiting Room, „Boží čekárna“.

Americkým důchodcům tento humor nevadí. Stále zelená příroda, teplé klima a blízkost moře jsou výhody, jež nemohou zpochybnit ani každoroční hurikány či trvale stoupající ceny nemovitostí. A nevyužívají jich jen důchodci. Vedle pravidelného přílivu snow birds, „sněžných ptáků“, kteří přicházejí na Floridu strávit zimu, existuje i velké množství lidí, kteří si vybrali Floridu jako místo, kde chtějí žít, zakládat rodiny a vychovávat děti. Obrovská poptávka po službách zajišťuje relativní dostatek pracovních míst a zdejší multikulturní atmosféra se vyznačuje vysokou tolerancí. „Je to tím sluncem…“ řekl mi jeden známý, který se na Floridu přestěhoval na stará kolena. Možná měl pravdu. Slunečního svitu je na Floridě dost pro každého.

Florida