Jordánsko

Jordánsko je mladý stát s dlouhou historií a mimořádně rozmanitou kulturní tradicí. I když země zastávala v dějinách regionu spíše pozici okrajového území a nikdy nebyla centrem žádné říše, díky strategické poloze se dostávala do středu zájmu všech impérií. Egypťané, Asyřané, Babyloňané, Chetité, Peršané, Řekové, Římané, křižáci, Mongolové, osmanští Turci, ti všichni a mnozí jiní si jordánské území nárokovali a někteří zde zanechali stopy. Většina lokalit v Jordánsku byla na dlouhá staletí opuštěna a znovu osídlena až v moderní době. Vykopávky odhalily pozůstatky z doby kamenné, bronzové i železné, ruiny římských měst a byzantských kostelů, jedny z nejstarších islámských staveb, křižácké pevnosti a v neposlední řadě místa, o kterých se zmiňuje Bible.

Jordánsko, oficiálně Jordánské hášimovské království, je rozlohou (89 342 km²) i počtem obyvatel srovnatelné s Českem. Skoro polovina z jeho 10 milionů obyvatel se ale tísní v hlavním městě Ammánu a další tisíce ilegálních uprchlíků zůstávají mimo statistiky. Z hlediska geografie se v souvislosti s dějinami Jordánska hovoří o Zajordánsku, zemi ležící „na východ od řeky Jordán“. Můžeme se setkat i s označením Transjordánsko nebo Oultrejordain, jméno, které používali křižáci.

Přátelská monarchie
Jordánsko je konstituční monarchie, hlavou státu je sympatický král Abdalláh II., který má velkou zásluhu na tom, že v době politických nepokojů v regionu zůstává Jordánsko oázou míru a stability. Jde o přímého potomka proroka Muhammada ve 43. generaci. Byl korunován v červenci roku 1999, několik měsíců po úmrtí svého otce Husajna. Šarmantní král Husajn se za svůj život stačil čtyřikrát oženit a zplodit 11 potomků. Abdalláhova matka, Britka Toni Gardinerová, byla jeho druhou manželkou, konvertovala k islámu a přijala jméno princezna Múná. Dnes 57letý král je moderním osvíceným panovníkem, který v zemi dokázal udržet stabilitu i bez použití násilí, zatímco se okolní režimy potýkaly s krvavými protesty. Vládnout Jordánsku, zemi, která čelí nedostatku vody, komplikovaným sousedům i stálému přílivu uprchlíků, rozhodně není jednoduché. Král je nucen respektovat hranice vymezené liberální demokracií, islámem a kmenovými tradicemi. Uvedl do chodu řadu ekonomických reforem. Ve snaze navázat na mírovou politiku svého otce udržuje politické a obchodní kontakty s Izraelem, za což je někdy kritizován. Panovník, bývalý vojenský pilot, po vzoru svého otce také chodí rád mezi „poddané“ (někdy inkognito) a zakládá si na spořádané rodině. Mezi jeho koníčky patří mimo jiné parašutismus, automobilové závody, potápění a historické zbraně. Jeho manželkou je Rania, okouzlující Palestinka narozená v Kuvajtu a považovaná za módní ikonu. Mají spolu dva syny a dvě dcery.

Asi 98 % obyvatel Jordánska tvoří Arabové, nejpočetnější menšinou jsou Čerkesové, kteří tu žijí od konce 19. stol. Zhruba 70 % obyvatel je palestinského původu. Jordánsko je jedinou arabskou zemí, která udělila většině Palestinců občanství a plná práva. Nejde však pouze o Palestince, kteří přišli do Jordánska jako uprchlíci, především v letech 1948 a 1967. Palestinci přicházeli do Jordánska už na začátku 20. stol. a po vyhlášení Emirátu Zajordánsko především s cílem rozšířit svoje obchodní zájmy. Více než 92 % Jordánců jsou sunnitští muslimové, asi 6 % je křesťanů, především stoupenců řecké ortodoxní víry. Většina obyvatel hovoří kromě arabštiny též anglicky, ale i když jazyk neovládáte, místní si vždy najdou způsob, jak s vámi komunikovat.

Země proroků
Historie Jordánska doložitelná archeologickými nálezy se omezuje na události v úrodném severozápadním cípu země, neboť dějiny nehostinných a řídce osídlených pouštních oblastí přežívají pouze v orální kultuře a tradicích beduínů. První vesnice s trvalým osídlením se objevují v souvislosti s neolitickou revolucí asi 8500 let př. n. l. Nejslavnějším nalezištěm z této doby je Ajn Ghazal severovýchodně od Ammánu, odkud pocházejí nejstarší sochy na světě (6500 př. n. l.). Metr vysoké androgenní postavy, někdy ve dvojicích, mají výrazné oči malované asfaltem a dávají se do spojitosti s kultem mrtvých nebo kultem plodnosti. Tyto fascinující sochy si můžete prohlédnout v archeologickém muzeu na ammánské Citadele nebo v Jordánském muzeu v centru Ammánu. V rané době bronzové, kolem 3200 př. n. l., už existovala opevněná města; z této doby pocházejí pohřební dolmeny, které se zachovaly v různých lokalitách, například v okolí městečka Mádaba.

Pro další historii Jordánska byla zásadní doba železná. Vyznat se v biblických událostech a propojit je se skutečností je komplikované. Překvapivě velké množství příběhů z Bible má historický základ podložený archeologickým výzkumem a koresponduje s lokalitami v Palestině a Jordánsku. Na území dnešního Jordánska zemřel na hoře Nebó Mojžíš, vůdce Izraelců při jejich exodu z Egypta, a v oblasti Petry také jeho starší bratr Áron. A právě z území Jordánska poté vstoupily izraelské kmeny vedené Jozuem po čtyřicetiletém bloudění přes řeku Jordán do „země zaslíbené“. Kolem roku 1200 př. n. l. byla země rozdělena mezi několik království: Amón (na území dnešního Ammánu), Moáb s hlavním městem Díbán (oblast kolem Mádaby) a Edom na jihu. Ve stejné době král David vytvořil Království izraelské. Jordán, posvátná řeka a symbol svobody, pramení v pohoří Antilibanon na svazích hory Hermon na hranici mezi Sýrií a Libanonem. Protéká Galilejským neboli Genezaretským jezerem a ústí do Mrtvého moře. Na severu tvoří hranici mezi Izraelem a Jordánskem, na jihu mezi Západním břehem a Jordánskem.

V náruči Řeků a Římanů
Od 9. stol. př. n. l. se na území Jordánska vystřídali Asyřané, Babyloňané a Peršané. V roce 333 př. n. l. nakonec ovládl celou Levantu a Egypt Alexandr Veliký. Import helénismu přinesl Jordánsku období blahobytu ve znamení řecké kultury a vzdělanosti. Už v 6. stol. př. n. l. vstoupili na scénu rovněž arabští Nabatejci, kteří se usadili na jihu země, adaptovali se na usedlý způsob života a v roce 312 př. n. l. učinili svým centrem Petru. Z bývalých lupičů se stali ochránci karavan. Nabatejci velmi profitovali z lukrativního obchodu napříč Arábií a měli monopol na obchod s kadidlem a myrhou. Později se Nabatejci i města regionu známého jako Dekapole (Gerasa, Gadara, Pella a Filadelfia – dnešní Ammán) zavázali platit daně Římanům a zachovali si autonomii. Římané obsadili roku 70 Jeruzalém a v roce 106 bylo nabatejské území začleněno do nové provincie Arabia. Po rozdělení Římské říše se stalo území Jordánska součástí Byzance.

Pod nadvládou muslimských dynastií
V roce 636 podlehla Byzanc v bitvě u řeky Jarmúk nové síle, muslimům. Řada islámských vojevůdců a druhů proroka Muhammada byla pohřbena na území Jordánska a jejich hrobky jsou posvátnými poutními místy. Z nástupnických sporů vyšli vítězně Umajjovci, kteří vládli z Damašku a jordánské území těžilo ze strategické polohy na poutnické stezce mezi Damaškem, Mekkou a Medínou. Ničivé zemětřesení roku 749 pomohlo dostat se k moci striktním Abbásovcům, kteří své sídlo přenesli do Bagdádu, a Jordánsko se stalo okrajovou provincií říše. Střety mezi šíitskými Fátimovci s podporou Byzance a Seldžuky přiměly v roce 1097 západní křesťany k vyhlášení křížové výpravy s cílem osvobodit Jeruzalém. Po počátečních úspěších křižáci narazili na odpor nového nepřítele, Saladina, kurdského vojevůdce, který v roce 1187 znovu získal Jeruzalém, pobřeží Palestiny a Transjordánsko a jeho potomci Ajjúbovci vládli regionu z Káhiry. V roce 1250 se stali dědici impéria mamlúci (původně zotročení vojáci). Slavný sultán Bajbars se na území Jordánska zasloužil o stavbu mnoha pevností. S portugalským obeplutím Afriky začal ale pozemní karavanní obchod ztrácet svůj význam, Jordánsku nepřinesl užitek ani nástup Osmanů v roce 1453.

Osmanské impérium se začalo hroutit se vstupem Turků do 1. sv. války na straně Německa. Britové si z Egypta začali brousit zuby na nově objevená ropná pole v Iráku a Íránu a přesvědčili ke vzájemné spolupráci šerífa Husajna, vládce Mekky a přímého potomka proroka Muhammada, jehož cílem bylo vytvoření nezávislého arabského státu. V letech 1916–1918 inicioval šeríf Husajn s pomocí synů Abdalláha a Fajsala tzv. velké arabské povstání. Za podpory britského plukovníka T. E. Lawrence (mýty opředený Lawrence z Arábie) obsadili strategický přístav Aqaba a 1. října 1918 Fajsal s Lawrencem ukončili tažením do Damašku osmanskou vládu v Levantě. Francie a Británie si však již v roce 1916 tajnou Sykes-Picotovou dohodou rozporcovaly osmanské dědictví bez ohledu na sliby dané Arabům. Sýrie a Libanon byly svěřeny Francii a Irák a Palestina Británii. Churchill se obával Abdalláhova útoku na Francouze v Damašku, přesvědčil ho, aby se vzdal iráckého trůnu ve prospěch bratra Fajsala a uchlácholil ho titulem emíra (prince) Zajordánska. S Palestinou měli Britové jiné plány, v souvislosti s židovskými národními aspiracemi a naplněním kontroverzní Balfourovy deklarace z roku 1917.

Emirát Zajordánsko
Jordánské teritorium bylo v té době z větší části osídleno polokočovnými a kočovnými aliancemi beduínských kmenů, bez fungující administrativy a infrastruktury. Dne 15. 5. 1923 byl emír Abdalláh oficiálně prohlášen hlavou nového státu Emirát Zajordánsko pod britským dohledem, za hlavní město si zvolil Ammán. Ve 30. letech se Abdalláh angažoval ve vyhroceném konfliktu v Palestině. Z Evropy přicházelo stále více židovských osadníků a uprchlíků a přímou úměrou narůstal palestinský extremismus. Ani jedna ze stran nebyla ochotna slevit ze svých požadavků. Emír Abdalláh byl vizionář, který si byl vědom hloubky konfliktu, dodnes nevyřešeného. Snil o Velké Sýrii, která by zahrnovala Jordánsko, Sýrii a Libanon. Sýrie s Libanonem však získaly nezávislost a teprve v roce 1946 byl ukončen britský mandát nad Zajordánskem. V květnu téhož roku byl Abdalláhovi udělen titul krále nově vzniklého Jordánského hášimovského království. Když 15. 5. 1948 opustily poslední britské jednotky Palestinu, Židé okamžitě vyhlásili nezávislost státu Izrael. Nastal chaos, ve kterém Jordánsko získalo východní Jeruzalém a západní břeh Jordánu. Král Abdalláh byl zavražděn 20. 7. 1951 mladým Palestincem, když vcházel do mešity al-Aqsá v Jeruzalémě na páteční modlitbu. Jeho syn Talál nebyl schopen vládnout kvůli podlomenému zdraví, následujícího roku abdikoval ve prospěch svého teprve sedmnáctiletého syna Husajna, kterého při atentátu na Abdalláha, jehož doprovázel, zachránila od smrtící kulky kovová medaile na hrudi.

Legenda král Husajn
Po nástupu k moci čelil mladý král antihášimovské propagandě ze strany Egypta a Sýrie i ekonomickým problémům a protestům v zemi. Začátkem 60. let se ekonomika státu stabilizovala, v roce 1964 král Husajn povolil vytvoření Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) jako jediného legitimního mluvčího palestinského lidu. V roce 1967 přerostla politická krize v tzv. šestidenní válku, která měla pro Jordánsko katastrofální následky. Izrael obsadil syrské Golanské výšiny, Sinajský poloostrov, Pásmo Gazy, Východní Jeruzalém i Západní břeh Jordánu. Jordánsko přišlo o polovinu svého území, o nejúrodnější půdu a o svatá místa v Jeruzalémě. Palestinci, především frakce Fatah pod vedením Jásira Arafata, převzali boj za osvobození do svých rukou. Uvnitř uprchlických kempů v Jordánsku se zformovali sebevražední atentátníci („fidájíni“) s plánem vojenských operací proti Izraeli. Situace vyvrcholila násilnými nepokoji a několik měsíců trvající občanskou válkou v září 1971. V roce 1984 se v Jordánsku po 17 letech konaly volby a poprvé se jich zúčastnily ženy. Jordánskou strategií tehdy byla „země za mír“, s požadavkem navrácení území zabraných Izraelem, ale v roce 1988 se král Husajn vzdal nároků na Západní břeh. Země se dostala do hluboké ekonomické krize, kterou prohloubila válka v Zálivu v letech 1990–1991, kdy se vrátily tisíce Jordánců a Palestinců z Kuvajtu a USA navíc přestaly Jordánsko finančně podporovat. V roce 1993 se konaly svobodné volby, po třiceti letech byly obnoveny politické strany. V následujícím roce podepsalo Jordánsko s Izraelem mírovou smlouvu. Král Husajn zemřel roku 1999 v pouhých 63 letech poté, co prohrál boj s rakovinou lymfatických uzlin. Jordánci ho dodnes chovají ve velké úctě, v rámci dějin Blízkého východu navždy zůstane skvělým diplomatem a mírotvorcem.

Jordánsko