Londýn 2

I pro Londýn platí okřídlené úsloví: „Již staří Římané…“ O tehdejším Londiniu se zmiňuje i Tacitus ve svých Letopisech a datuje jeho vznik do roku 43. Za tři desetiletí tedy metropole nad Temží oslaví dvoutisícileté jubileum. Během té dlouhé doby se však leccos změnilo. Ale ačkoli již Británie nevládne nad vlnami a impérium, nad kterým slunce nezapadá, je dávno zapomenuto, patří Londýn stále k předním světovým metropolím. A v mnoha ohledech je výjimečný. I dnes je jedním z center finančního světa, avšak naštěstí rovněž pro mnohé středobodem kulturním.

O Londýnu již byly popsány stohy papíru. Také měsíčník Země světa mu před osmi lety věnoval monotematické číslo. Má 7,5 milionu obyvatel, ale další milion do něj denně dojíždí za prací. Velký Londýn zabírá plochu přes 1580 km². Nejen počtem obyvatel, ale především svou rozlohou – danou převažující nízkou zástavbou – tak patří k největším evropským velkoměstům. Vytváří se v něm větší hrubý domácí produkt než například v celém Finsku, Řecku, Portugalsku nebo v Irsku. Již před tisícem let se stal hlavním městem Anglie, od roku 1707 je metropolí tehdy vzniklého Spojeného království.

Jak ale bylo mnohokráte řečeno, od „zbytku“ království se v mnoha ohledech liší. Žije v něm již po staletí snad největší směsice různých národů a etnik na světě. Díky tomu je Londýn městem multikulturním, s nenapodobitelným kouzlem a neopakovatelnou atmosférou.

Co se ale v britské metropoli změnilo v uplynulých deseti letech, první dekádě třetího tisíciletí? Na tak krátkou dobu mnohé, zněla by jednoduchá odpověď. Výrazných změn se dočkali například automobilisté. Velkoměsto proslulé svou „dopravní marmeládou“, kde je průměrná rychlost aut přibližně stejná jako kdysi rychlost koňských spřežení, zavedlo od 17. února 2003 pro vjezd do centra mýto. Tento kontroverzní plán prosadil tehdejší londýnský starosta Ken Livingstone ve snaze řešit zoufalou dopravní situaci ve středu města přecpaného automobily. Mýtné mělo mnoho odpůrců a před jeho zavedením se uzavíraly sázky, zda bude zrušeno ještě v témže roce. Kdo by si ale na to vsadil, prohrál by! Mýto nejenže nebylo zrušeno, ale o čtyři roky později byla hranice placené oblasti rozšířena směrem na západ. V současnosti musí každý automobilista, který chce jet ve všední den od sedmi ráno do půl sedmé večer do centra, předem zaplatit osm liber. Jinak mu hrozí vysoké pokuty. Na hranicích placené zóny však nestojí žádné mýtné brány, vše kontrolují kamery propojené s počítačovým systémem, mnohé kamery jsou i mobilní. Platit se může například u benzinových pump, ale také prostřednictvím telefonu či internetu. Výjimku mají například invalidé (týká se to i našich, vše lze vyřídit přes internet) či auta s alternativním pohonem. Mýto se nevztahuje na motocyklisty.

Přímo průlomem do dlouhodobé tradice je zrušení „policejní“ uzavírací doby hostinců, která byla ještě v prvních letech 21. stol. stanovena na jedenáctou hodinu večerní. Přibližně čtvrt hodiny předtím zazvonil zvonec vyzývající k poslední objednávce. Zvony sice nezmizely, patří neodmyslitelně ke koloritu britských pubů, ale hostinští, přesněji řečeno majitelé hospod, si mohou sami stanovit uzavírací dobu. Potřebují k tomu však souhlas obyvatel v sousedství, což zní velmi rozumně.

I další změna se týká tradičních pubů. Od 1. července 2007 přestala Anglie kouřit. Tedy ne, že by všichni angličtí kuřáci vzdali svůj zlozvyk, ale od té doby je zakázáno kouření ve veřejných prostorách, k nimž patří i hospůdky. Albion tak následoval Skotsko, i když ne zcela bez protestů, v jejichž čele stál například jeden z největších a nejuznávanějších britských výtvarníků David Hockney. Dodejme však, že od léta 2007 vzrostl počet pijáků, kteří svůj oblíbený mok konzumují před pubem, často ve stoje. Mnozí hostinští jim také vyšli vstříc v podobě popelníků, v zimních měsících dokonce myslí na jejich zdraví a dávají k dispozici ohřívače. Zlí jazykové ovšem jedovatě poznamenávají, že tyto ohřívače znečišťují životní prostředí více než kouř z cigaret…

Velkých změn se dočkalo panorama metropole. Bez nadsázky lze říci, že již delší dobu si nejde typický obrázek centra Londýna představit bez štíhlých ramen vysokých stavebních jeřábů. V posledních 10 letech tu vyrostla řada nových mrakodrapů, do nichž by se White Tower, ústřední část londýnského Toweru, vešel na výšku téměř desetkrát. K nejpopulárnějším patří Swiss Re Building v City v ulici St. Mary Ax. Této věži dokončené v prosinci 2003 a zprovozněné v květnu následujícího roku ale neřekne snad nikdo z Londýňanů pro její charakteristický tvar jinak než „Okurka“. Jejím autorem je jeden z nejlepších současných architektů, sir Norman Foster, který se svými projekty nesmazatelně zapsal do tváře britské metropole. Snad nejvíce od dob Christophera Wrena, jenž postavil v Londýně 51 kostelů, včetně katedrály sv. Pavla, i několik světských budov, třeba Kensingtonský palác. Wren měl však výhodu, že po Velkém požáru v roce 1666 mohl stavět téměř na „zelené louce“. Foster navrhl pro Londýn již přes dvacet projektů. Mezi nejznámější patří budova londýnské radnice na nábřeží Temže proti Toweru, Millennium Bridge, most pro pěší vedoucí od katedrály sv. Pavla ke galerii Tate Modern, rekonstrukce severní části Trafalgarského náměstí a zejména zastřešení Velké dvorany (Great Court) Britského muzea. Téměř ze všech koutů metropole je ale nejviditelnější právě „Okurka“, která se pro mnohé stala jistým novodobým symbolem Londýna.

Nestaví se tu ale jen do výšky. V první dekádě bylo odhaleno také několik památníků. Překvapivě teprve v roce 2005 vznikl nedaleko Parlamentu na nábřeží královny Viktorie památník věnovaný letcům bojujícím v Bitvě o Británii. Pomník z bronzu a žuly navrhl sochař Paul Day. Jsou na něm vyryta jména všech 2935 příslušníků Královského letectva, kteří v bitvě bojovali, včetně 88 Čechoslováků. Právě naši stíhači byli kromě Britů po Polácích a Novozélanďanech nejpočetněji zastoupeni! Překvapivé bylo, že památník nebyl financován z veřejných zdrojů či z výtěžku Národní loterie, která jinak celkem štědře přispívá na různé kulturní projekty. „Když už lidé z Loterie nemají srdce na to, aby památník financovali jako pomník, mohli by jej alespoň financovat jako skvělou ukázku moderního umění,“ poznamenal předseda Výboru pro postavení památníku lord Norman Tebbit, bývalý ministr konzervativní vlády Margarety Thatcherové a v letech 1949–1951 důstojník Královského letectva. Stranou však v tomto případě nezůstala Česká republika. Jako první stát věnovala na výstavbu památníku částku ve výši 52 700 liber.

Svých památníků se v uplynulých letech konečně dočkali i Australané a Novozélanďané bojující po boku Britů v obou světových válkách. Jejich nemalý podíl na vítězství Spojenců připomínají památníky stojící v okolí Wellingtonova oblouku. Londýňané ale nezapomněli ani na podíl žen a dokonce i zvířat na válečném úsilí. Památník věnovaný ženám, které během druhé světové války sloužily ve všech ozbrojených složkách a pomáhaly v zemědělství i v továrnách, stojí přímo uprostřed vládní třídy Whitehall. Pomoc čtyřnohých i opeřených věrných přátel zase připomíná mohutný památník na Park Lane přímo naproti Hyde Parku.

Při jedné změně v životě Londýna se však v mnoha očích objevily slzy. V pátek 9. prosince 2005 vyjela naposledy autobusová linka 159 se starými červenými dvoupatrovými autobusy typu Routemaster s otevřenou zadní plošinou. I když byl jejich konec neodvratný a v britském tisku se dlouho předem objevovaly pravidelně „nekrology“, přesto se loučení neobešlo bez značné nostalgie. „Je to obrovská škoda, že ztrácíme tak proslulý symbol Londýna. Je to opravdu velká ztráta,“ řekl BBC Andrew Morgan, předseda Asociace vlastníků a provozovatelů Routemastrů. „Ztrácíme tak mnoho z našich tradic,“ doplnil jej devětapadesátiletý Fred Martin, který s Routemastry vyrůstal, když žil v Enfieldu v severním Londýně. Důvod jejich konce byl prostý. Nemohlo za něj ani tak stáří, vždyť v roce 2004 oslavily „teprve“ 50. narozeniny, své Zlaté jubileum, ale nároky na bezpečnost provozu a zejména to, že nebyly bezbariérové.

Mnohým Londýňanům nejvíce vadí, že v řadě linek nenahradily Routemastry nové, moderní „doubledeckery“, ale nízkopodlažní kloubové autobusy. Ty se pro metropoli s mnoha úzkými ulicemi vůbec nehodí, nepatří tam. Navíc jsou mnohem delší, a zaberou tak na přeplněných ulicích více místa. Spolu s Routemastry skončilo rovněž jedno tradiční povolání – průvodčí, kteří spolu s taxikáři patřili k neodmyslitelnému koloritu města nad Temží. S jejich vtipem a tradičním zvukem zvonku, kterým dávali znamení řidiči, se již nikdy nesetkáme…

Naštěstí Routemastry z londýnských ulic nezmizely zcela. Jezdí na dvou turistických trasách, na části linek číslo 9 a 15. Ta první vede od Royal Albert Hall přes Knightsbridge a okolo Buckinghamského paláce na Aldwych (nedaleko je proslulý Bush House, sídlo zahraničního vysílání BBC). Druhá je v provozu z Trafalgarského náměstí přes Fleet Street k Tower Hill. A navíc nový starosta Londýna Boris Johnson slíbil, že dvoupatrové autobusy s otevřenými zadními dveřmi znovu zavede. Již se uskutečnila veřejná soutěž na jejich nový moderní design odpovídající všem bezpečnostním předpisům. Takže se máme na co těšit!

Co se však naštěstí v Londýně v posledních letech nezměnilo, je přetrvávající vzájemná tolerance. Obyvatele Prahy, který britskou metropoli navštíví, překvapí a určitě potěší, že na rozdíl od jejich města se na tvářích Londýňanů často objevuje úsměv. Vždyť přece právě úsměv dokáže vnést do všedního dne radost ze života. V metropoli nad Temží není výjimkou, že se na vás v obchodě či na ulici usměje zcela neznámý člověk, jen tak pro nic za nic. Vlastně pro radost! Ostatně se domnívám, že kdyby se dělala statistika nejužívanějších anglických slov v běžném ostrovním životě, na prvních místech by se umístily výrazy „promiňte“, „prosím“, „děkuji“ či „dovolíte“. V této souvislosti snad ani není třeba připomínat, že pro prodavače je tady zákazník jejich pánem, ne-li přímo láskou, neboť slovo „love“ je zde dalším často užívaným výrazem. Stejně jako to, že na přechodech má absolutní přednost chodec, který tak není vydán na pospas bezohledným agresivním řidičům jako v Praze.

Jak je něco tak normálního možné? Možná třeba proto, že normální je obyčejná lidská slušnost, normální je držet dané slovo. A třeba i proto, že ve Spojeném království je možné, aby bývalého ministra konzervativní vlády Jonathana Aitkena odsoudili na osmnáct měsíců za mříže jen za něco tak „banálního“, jako je lhaní!