Významné místo mezi světovými uměleckými sbírkami zaujímá vídeňské Uměleckohistorické muzeum, poskytující přehled evropské kulturní tradice od úsvitu dějin až na práh moderní doby. Není divu, že do něj ročně zavítá kolem jednoho a tři čtvrtě milionu návštěvníků.
Jeho kořeny sahají do počátku novověku, kdy se dosavadní šlechtické sbírky, představující spíše soubory náhodně získaných kuriozit, stejně jako chrámové poklady, shromažďující různé kultovní předměty v čele s posvátnými relikviemi, začínají proměňovat v systematicky budované kolekce. V případě Rakouska, resp. habsburských zemí, to byla především sbírka cenností, založená koncem 15. stol. císařem Fridrichem III. a sestávající hlavně z děl uměleckého řemesla a drobné plastiky, k níž pak přibývaly další. Třeba „ambraská sbírka“ Ferdinanda Tyrolského, o níž jsme nedávno psali v čísle věnovaném Rakousku (ZS 8/2020), nebo pražské rudolfínské sbírky, prořídlé sice po švédském drancování roku 1648, ale zaniklé vlastně až při dražbách v následujícím století. Pozornost sběratelů se tehdy už přesunula k oboru malířství, zejména italského a nizozemského, a to už v duchu rodící se uměnovědy, a postupně vzrůstal i zájem o umění starověku. Již v 16. stol. se v císařských sbírkách objevila první památka ze starověkého Egypta, stejně jako první památky řeckého a římského umění. Významná byla též bruselská sbírka arcivévody Leopolda Viléma z poloviny 17. stol. a pak i řada menších kolekcí, jako byla sbírka arcivévody Maxmiliána na zámku Miramare, po jeho tragické smrti v Mexiku přenesená do Vídně, nebo díla ze sbírek rodiny dʼEste.
Spojením toho všeho na sklonku 19. stol. byl položen základ dnešního Uměleckohistorického muzea (Kunsthistorisches Museum), které tehdy dostalo i patřičně okázalé sídlo. Bylo to v době hospodářského a společenského rozkvětu mocnářství, který byl provázen velkorysým zvelebováním hlavního města, včetně budování důstojných stánků pro místní kulturní instituce. Při proslulé Ringstraße, bulváru obíhajícím centrum na místě zrušených hradeb, tehdy vznikaly reprezentativní budovy nejrůznějšího poslání a vzhledu (podrobně opět viz ZS 8/2020). Na zvlášť exponovaném místě, naproti císařské rezidenci, byly v letech 1872–1881 postaveny dvě obrovské, svým vzhledem téměř symetrické budovy po stranách parkově upraveného náměstí s mohutným pomníkem Marie Terezie uprostřed, dílem Caspara Zumbusche. Obě vznikly podle návrhu Carla Hasenauera, mírně upraveného Gottfriedem Semperem, přičemž ta při čelním pohledu na pomník levá (naproti Neue Burg a blíže k Opeře) se stala sídlem Uměleckohistorického muzea, zatímco tu protější získalo Přírodovědné muzeum.
Jako většina evropských muzeí, na rozdíl například od sbírek amerických nebo východoasijských, i vídeňské Uměleckohistorické muzeum se drží staletími ustálené tradice. Zaměřuje se víceméně jen na kulturní období a oblasti, které formovaly evropskou kulturu – od starověkých civilizací na Blízkém východě přes řeckou a římskou antiku a středověk až na samý práh moderní doby, v tomto případě do konce baroka. Sestává ze sedmi víceméně samostatných sbírek, z nichž pět je umístěno v bočních křídlech původní budovy.
Ve zvýšeném přízemí pravého křídla sídlí egyptsko-orientální sbírka. Její počátky, jak už bylo řečeno, jsou sice spjaty se sběratelskou činností vyšší šlechty a habsburského dvora, ale největším přínosem byly archeologické výzkumy prováděné v první polovině 20. stol. v Egyptě vídeňskou Akademií věd. Zejména vykopávky v Gíze nedaleko Káhiry ji řadí k nejbohatším egyptologi…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Evropské poklady