Když v roce 1819 navštívil známý přírodovědec a cestovatel Alexander von Humboldt poprvé Milešovku (837 m), nejvyšší horu Českého středohoří, byl výhledem z jejího vrcholu doslova uchvácen. Také hned o tom napsal v dopise svému příteli Rössmaslerovi, kde mu sdělil svůj dojem: „Pohled z Milešovky je třetí nejkrásnější z těch, které jsem kdy ve světě spatřil…“
Královna Českého středohoří Číst více »
Když v 60. letech minulého století vytvořil Václav Sivko svůj vynikající obrazový soubor České středohoří, rozšířil řadu umělců, které toto romantické horstvo okouzlilo. Patřil k nim jak K. H. Mácha, tak Vrchlický, německý básník Goethe i slavný přírodovědec Humboldt…
Jedna z věcí, jimiž nás příroda neustále překvapuje a okouzluje, jsou podivuhodné souvislosti mezi jednotlivými jevy a procesy, jež přesahují miliony let i tisíce kilometrů. Osudový Krušnohorský zlom, který vznikl jako vzdálený ohlas vrásněných Alp, měl například zcela zásadní vliv na další vývoj a podobu celých severních Čech…
Velké příbuzenstvo aneb odkud se vzaly Číst více »
Její obraz se před námi většinou objeví náhle. Ať už se vynoří nad rovinami Polabí nebo se rozprostře pod hřebenem Krušných hor, člověk vždy zatrne obdivem i dojetím. Krajina tak dramatická a snivá zároveň, neklidná v poledním slunci a zcela ustrnulá, když tone v ranních mlhách, na jaře s bílým vínkem ovocných sadů kolem hlav kopců, ve zlatém hávu při podzimní štědré sklizni. Člověk se toho pohledu nikdy dost nenasytí a musí se vracet stále do kraje, který je nedostižnou předlohou malířů, inspirací básníků a stále ještě dráždivým tajemstvím pro badatele…
„Radní už jsou zase v Kalichu,“ rozneslo se vždy rychle po Litoměřicích, sotva osm nebo i méně hlavních představitelů města usedlo kolem kulatého stolu. Předtím ještě každý z nich vyvěsil z některého z osmi okének svůj praporec na znamení, že se osobně účastní jakéhosi důležitého jednání o záležitostech královského města. Zlé jazyky však tvrdily, že radní se uchylují do Kalicha hlavně proto, aby tam mohli nerušeně pít…
Někteří návštěvníci se hned nedokáží orientovat, prezentujeme-li Doksany jako zámek, zvláště, je-li již mnoho let veřejnosti přístupná pouze románská krypta pod kostelem Narození P. Marie. Dozvídáme se, že kostel byl trojlodní románskou bazilikou, založenou v roce 1200, ale klášter premonstrátek je ještě o pětapadesát let starší…
Litoměřice ve 30. letech 19. století byly významným královským městem: když byla v roce 1811 dobudována císařská silnice na českou Lípu, nesmírně vzrostl i význam litoměřického mostu přes Labe. O deset let později bylo Labe prohlášeno za svobodnou řeku a došlo na zrušení místní celnice. Na Dómském vrchu už nebyla kapitula ale biskupství…
Máchova první a poslední štace Číst více »
České středohoří oplývá výjimečnými přírodními krásami, ale zároveň je také krajem středověkých hradů. I když každý je svým způsobem výraznou dominantou, nejvýsadnější postavení v krajině na Litoměřicku má nepochybně Házmburk…
Krajina šestnácti hradů Číst více »
Romantická krajina Českého středohoří je jako prastarý obraz, na jehož pozadí zvláště vyniká půvab lidových staveb. Na rozdíl od poklidných, navzájem tak podobných jihočeských stavení, zde nacházíme několik odlišných, dramaticky členěných typů vesnické architektury. Dokládají velkou zručnost, fantazii a smysl pro detail dávných lidových tvůrců na severu Čech…
Skvosty lidové architektury Českého středohoří Číst více »
Stalo se to někdy v roce 762. Pasáček vepřů tehdy zašel se svým stádem příliš daleko od míst, kde obvykle pásával, a několik prasat mu vběhlo do mělké bažiny. Hned nato však z ní zase všichni čuníci s kvičením vyběhli a vyděšeně utíkali pryč. Pasáček, přivolaný neobvyklým chováním vepřů, kteří se jinak s potěšením vyvalovali v každé louži, se šel na mokřinu podívat zblízka. S úžasem zjistil, že voda v ní je horká…
„Raná? Ale samozřejmě. Kdo by ji neznal! Dlouhé předpolí, holý kopec a startovat se dá po větru: buď na sever, nebo na jih. Na Ranou ještě přednedávnem jezdil na kursy skoro každý – přinejmenším na základní výcvik pro rogala a pak i pro paragliding, tedy padáky. Dodneška většinu základních kurzů pro paragliding a závěsné kluzáky pořádá Aeroklub Raná…“
Nejjižnější cíp Číny jako by již ani nebyl Čínou. Bujné tropické pralesy, monzunové lijáky, omamně sladká vůně papájí a ananasů, zlaté špičky buddhistických stúp, ženy v pestrobarevných saronzích a s béžovým krémem tanakou elegantně rozetřeným po tvářích – to vše spíše připomíná některou ze zemí jihovýchodní Asie. Není divu – jihozápadní provincie Jün-nan zde sdílí 4060 km hranice s Barmou, Laosem a Vietnamem…
Na několik dní utichají ulice všech čínských měst. Umlkají hlasy vykřikujících trhovců, rachocení sbíječek i údery krumpáčů na staveništích, zastavuje se dopravní provoz. Je začátek června a celá Čína se plně soustředí na celostátní přijímací zkoušky na vysokou školu…
Zkouška, která rozhodne o životě Číst více »
Jihočínská řeka Li se líně proplétá mezi kuželovitými kopci a na své rozlehlé, poklidné hladině zachycuje jejich podivuhodné tvary. Zdvojnásobuje zázrak přírody osou souměrnosti, když nechává na svých vlnách plout spolu s kamennými homolemi jak modré polední nebe, tak i rudé večerní slunce, které se s rybářskými loďkami pohupuje na jejích vlnách. Bambusové houštiny na břehu chvějivě ševelí ve vlahém vánku a štíhlé nožky jejich kořenů se koupou v říčním proudu…
Nejkrásnější čínská scenérie Číst více »
Stojím na mostě a pozoruji kalnou vodu pod sebou. Na hladině je občas unášeno cosi, o jehož původu je lépe nepřemýšlet, ale malebnost celého výjevu to nenarušuje, pouze dotváří. V obou směrech plují téměř nepřetržitě za sebou těžké plechové čluny s nákladem písku, stavebního kamene, uhlí, a nebo jsou prázdné…
Su-čou – město zahrad, vody a hedvábí Číst více »
Tichá a rozlehlá hladina řeky Li, v níž se zrcadlí okolní kopce, je tak fascinujícím zážitkem, že mu snad neodolá žádný malíř, a tím méně fotograf. Téměř nezbytným doplňkem, a někdy i centrálním bodem pozornosti překrásného přírodního obrazu bývá osamělá loďka s rybářem…
Kuej-lin je starobylé město, které leží asi 400 km severovýchodně od Kantonu, v úrodné, teplé rovině jižní Číny. Svoji polohu si nemohlo vybrat lépe. Okolní přírodní scenérie kuželového krasu patří k jednomu z divů přírody a pro svou jedinečnost je proslulá po celém světě. Homole kopců, zabíhající někdy až do rušných ulic, jsou přirozenými dominantami města. Číňané ctí jejich individualitu a kolem každé skalní solitéry vybudovali zelený park, který dává kopci přírodní rámec a obyvatelům dopřeje odpočinek od pouličního shonu…
Obrázky z Kuej-linu Číst více »
V prostoru Jižní brány uzavřeném dvanáctimetrovými hradbami z šedých kvádrů, které přerušují pouze vpředu i vzadu masivní dřevěná vrata, se na červeném běhounu pokrývajícím hrbolatou dlažbu řadí křehké tanečnice. Růžové nebo modré dlouhé šaty z brokátu, přes ramena bílý hedvábný přehoz jemný jako dech, v pase zlatá stuha, od níž splývají po bocích šňůry perel, složité účesy zdobené květy a diadémy…
Si-an a hliněná armáda Číst více »
Chanové už před mnoha staletími ovládli nížinné a velmi úrodné jihovýchodní části země, odkud vytlačili původní obyvatele do méně příznivých území na západě. Některé menšiny musely dokonce ustoupit až do podhůří Himálaje…
Lidé na úpatí Himálaje Číst více »
Peking je natolik automaticky chápán jako centrum čínské vlády, až se zdá nemožné, že tomu někdy v historii bylo jinak. A přece – přes polovinu doby existence jednotného čínského státu se hlavní město a sídlo panovníka nacházelo jinde. Ironií historie první vládce, který své sídlo přenesl do míst dnešního Pekingu, nebyl Číňan, nýbrž Mongol – slavný chán Kublaj (čínsky Š´-cu), zakladatel dynastie Jüan, jenž v roce 1271 přijal titul čínského císaře a od roku 1279, po definitivní porážce Jižních Sungů, vládl celé Číně…
