Jméno autora: Země světa

Na několik dní utichají ulice všech čínských měst. Umlkají hlasy vykřikujících trhovců, rachocení sbíječek i údery krumpáčů na staveništích, zastavuje se dopravní provoz. Je začátek června a celá Čína se plně soustředí na celostátní přijímací zkoušky na vysokou školu…

Jihočínská řeka Li se líně proplétá mezi kuželovitými kopci a na své rozlehlé, poklidné hladině zachycuje jejich podivuhodné tvary. Zdvojnásobuje zázrak přírody osou souměrnosti, když nechává na svých vlnách plout spolu s kamennými homolemi jak modré polední nebe, tak i rudé večerní slunce, které se s rybářskými loďkami pohupuje na jejích vlnách. Bambusové houštiny na břehu chvějivě ševelí ve vlahém vánku a štíhlé nožky jejich kořenů se koupou v říčním proudu…

Stojím na mostě a pozoruji kalnou vodu pod sebou. Na hladině je občas unášeno cosi, o jehož původu je lépe nepřemýšlet, ale malebnost celého výjevu to nenarušuje, pouze dotváří. V obou směrech plují téměř nepřetržitě za sebou těžké plechové čluny s nákladem písku, stavebního kamene, uhlí, a nebo jsou prázdné…

Tichá a rozlehlá hladina řeky Li, v níž se zrcadlí okolní kopce, je tak fascinujícím zážitkem, že mu snad neodolá žádný malíř, a tím méně fotograf. Téměř nezbytným doplňkem, a někdy i centrálním bodem pozornosti překrásného přírodního obrazu bývá osamělá loďka s rybářem…

Kuej-lin je starobylé město, které leží asi 400 km severovýchodně od Kantonu, v úrodné, teplé rovině jižní Číny. Svoji polohu si nemohlo vybrat lépe. Okolní přírodní scenérie kuželového krasu patří k jednomu z divů přírody a pro svou jedinečnost je proslulá po celém světě. Homole kopců, zabíhající někdy až do rušných ulic, jsou přirozenými dominantami města. Číňané ctí jejich individualitu a kolem každé skalní solitéry vybudovali zelený park, který dává kopci přírodní rámec a obyvatelům dopřeje odpočinek od pouličního shonu…

V prostoru Jižní brány uzavřeném dvanáctimetrovými hradbami z šedých kvádrů, které přerušují pouze vpředu i vzadu masivní dřevěná vrata, se na červeném běhounu pokrývajícím hrbolatou dlažbu řadí křehké tanečnice. Růžové nebo modré dlouhé šaty z brokátu, přes ramena bílý hedvábný přehoz jemný jako dech, v pase zlatá stuha, od níž splývají po bocích šňůry perel, složité účesy zdobené květy a diadémy…

Chanové už před mnoha staletími ovládli nížinné a velmi úrodné jihovýchodní části země, odkud vytlačili původní obyvatele do méně příznivých území na západě. Některé menšiny musely dokonce ustoupit až do podhůří Himálaje…

Peking je natolik automaticky chápán jako centrum čínské vlády, až se zdá nemožné, že tomu někdy v historii bylo jinak. A přece – přes polovinu doby existence jednotného čínského státu se hlavní město a sídlo panovníka nacházelo jinde. Ironií historie první vládce, který své sídlo přenesl do míst dnešního Pekingu, nebyl Číňan, nýbrž Mongol – slavný chán Kublaj (čínsky Š´-cu), zakladatel dynastie Jüan, jenž v roce 1271 přijal titul čínského císaře a od roku 1279, po definitivní porážce Jižních Sungů, vládl celé Číně…

Jak už to s významy slov bývá, ani slova Čína a Číňané nejsou tak jednoznačná, jak se zdají. Většině lidí přijde asi na mysl Čínská lidová republika – světová velmoc, nejlidnatější stát světa nebo také Čína – kolébka jedné z nejstarších a nejvyspělejších civilizací na světě. Někomu jinému se vybaví i „ostrovní Čína“, kterou je ostrov Tchaj-wan, jedna z nejbohatších zemí světa a počítačová velmoc. Gastronomicky založeného člověka třeba hned napadne: „Dneska bych si dal k večeři čínu.“ V evropském, americkém nebo australském velkoměstě si lidé hned vzpomenou na čínskou čtvrť v sousedství, a kdekoli v jihovýchodní Asii si vybaví silnou čínskou komunitu, která ekonomicky „ovládá naše město, naši zemi.“

Čína se pyšní mnoha světovými prvenstvími, některá jsou nezpochybnitelná, jiná diskutabilní. Jednoznačně se dá ale Čína považovat za kolébku akvaristiky, tedy chovu ryb pro okrasu. Nejpozději ve 12. století, v době dynastie Jižních Sungů, se chovaly v zahradních rybníčcích čínských císařů zlaté rybky, přesněji karasové stříbřití východoasijští neboli karasové zlatí…

„Je lepší jednou vidět než stokrát slyšet“ Nezbývá než dodat, že toto staré čínské přísloví platí jak pro samotnou Čínu, tak i její medicínu. Sušení gekoni a hadi, haldy roztodivných hub či mořských koníků a zapaspartované kořeny žen-šenu…

Hrst rýže a dvě sušené datle. Takový býval v některých oblastech Číny celodenní potravinový příděl tvrdě pracujících nevolníků. Rýže je nejtypičtější čínská potravina: hlavní zdroj obživy, jedna z nejstarších kulturních rostlin světa, čínské bílé zlato…

Tak jako si Češi při setkání navzájem přejí dobrý den, informují o tom, jak se mají a jsou-li zdraví, v Číně se lidé bez výjimky zdraví dotazem: „Čch´ fan le mej? Už jsi jedl?“ Svědčí to o důležitosti, kterou Číňané jídlu přikládají. Bez ohledu na to, zda hladovíte, nebo jste syti, je slušností odpovědět: „Ano, už jsem jedl.“

V Číně si člověk v první řadě uvědomí, že je Číňanů ohromné množství. V ulicích, na nádražích, v obchodních domech neustále sem a tam proudí mohutné davy lidí. Někteří s velkými nemotornými vaky, jiní s koši na kymácejících se bambusových tyčích přes ramena. Někdo se snaží vymotat z toho mumraje, jiný klidně sedí na stoličce a obědvá obtékán proudem chodců a cyklistů, další si natáhl na zemi matraci a nerušeně spí. Všichni se navzájem překřikují, ale nikdo z té hlučné a pulzující tlačenice není viditelné nervózní…