Jméno autora:Země světa

Vyrůstal v údolí Villnöss na dohled úchvatných dolomitských třítisícovek a na vrchol jedné z nich vylezl v doprovodu svého otce již jako pětiletý. Hory ho potom přitahovaly stále víc (jak dnes říká, možná i proto, že nikde poblíž nebylo fotbalové hřiště), byly mu stále naléhavější výzvou a sotva plnoletý si už stačil získat renomé jednoho z nejlepších alpských horolezců. Když v roce 1978 vystoupil spolu s Rakušanem Habelerem na Mount Everest bez pomoci kyslíku, což bylo považováno za nemožné, stal se Reinhold Messner nejznámějším Jihotyrolanem všech dob…

Pokud by se někdy objevila anketa o nejpříjemnější jihotyrolské město, nevelký Bruneck (Brunico) by byl vážným kandidátem na vítězství. Co na tom, že má dvě tváře a že podobu té druhé určují hlavně průmyslové objekty – jeho staré město oddělené od nových čtvrtí řekou Rienz (Rienze) je zosobněním přívětivosti i útulnosti…

Ze jména Churburg jako by zaznívalo řinčení rytířských brnění, jimiž je zaplněna zdejší zbrojnice. Nedejme se však mýlit – jméno vzniklo mírumilovně, prostě podle toho, že stavitelem prvního hradu byl Jindřich IV. z Montfortu, biskup z Churu v dnešním Švýcarsku. V roce 1253 získal povolení k jeho stavbě a o šest let později v něm již vydal první úřední listinu, kde se hrad ve staré němčině nazývá Curberch…

Coby kamenem dohodil z Brixenu, odkud se sem dá dojít asi tříkilometrovou procházkou, místně však náležející k obci Vahrn, vzdálené sice méně, ale oddělené řekou Eisack i brennerskou dálnicí, stojí mezi vinicemi klášter Neustift. Stále v něm žijí augustiniáni, ale část areálu je přeměněna ve veřejně přístupné muzeum a klášter je také úspěšně fungující hospodářskou jednotkou…

V jednom z nejzapadlejších koutů Jižního Tyrolska, ve spleti horských hřebenů mezi velkými údolími Ridnauntal a Passeiertal, se ukrývá Schneeberg, česky Sněžná hora. Bylo by zajímavé vědět, proč má zrovna takový název, když je odnepaměti známo, že se v jejím nitru nachází ohromné rudné bohatství. Kdyby se jmenovala třeba Stříbrná nebo Olověná hora, mělo by to mnohem větší opodstatnění…

V údolí Schnalstal (Val Senales) je krásně. Hmyz bzučí nad rozkvetlými loukami, sytá zeleň lesů zve k vycházce v příjemném stínu, na konci údolí se tyčí šedá masa hlavního alpského hřebene prokvetlá zářivě bílými sněžnými poli. Stejně krásně zde bylo určitě i v roce 3350 př. n. l. (a nebo možná o 250 let později, přesněji ten čas určit nejde), kdy tudy procházel na své poslední cestě Ötzi, muž z ledu…

Sviť, měsíčku, polehoučku / skrz ten hustý mrak,
jakpak se ti Brixen líbí? – / Neškareď se tak!
Karel Havlíček Borovský: Tyrolské elegie