Mexiko

Cílem naší expediční cesty bylo východní pobřeží Yucatánu v blízkosti města Tulum, nedaleko známých mayských vykopávek. Je to nejjižnější výspa turisticky využívané části pobřeží. Dále na jih leží jen těžko přístupná divočina. Zdejší národní park a biosférická rezervace Sian Ka‘an chrání na ploše 528 000 hektarů několik typů tropického lesa, ale také palmové savany, písečné duny, sladkovodní močály, mangrove i přilehlé mořské mělčiny s korálovými útesy…

V pátek 6. července 1685 se nad střechami Campeche začaly stahovat černé mraky. V přístavu se objevila flotila deseti silně vyzbrojených trojstěžníků a třiceti výsadkových pirog pod velením dvou obávaných karibských pirátů Lorencilla a Agramonta. Evropa opět zahájila jednu ze svých nekonečných válek a oni zavětřili příležitost…

Yucatán je rozlehlý, nížinný poloostrov, který od jihozápadu vybíhá do Mexického zálivu. Bedekroví turisté , kteří sem přijíždějí, hned po vyvržení z útrob klimatizovaných autobusů, berou útokem především Chichén Itzá, protože z bělostných pláží cancúnských si sem lze odskočit na jednodenní výlet. Pokud přijíždějí na Yucatán od mexického hlavního města, patří do jejich standardního itineráře ještě Uxmal. Jenže celý Yucatán je prekolumbovskými lokalitami doslova posetý a místa jako Labná, Kabah, Sayil či Dzibilchaltún nejsou o nic méně zajímavá…

Muž v džínové košili se přidržuje popruhů a vyráží na rozzuřeném býku do písčité arény. Ruce a nohy mu létají sem a tam, ale on se snaží vydržet na hřbetě zběsilého zvířete co nejdéle. Ano, to jsou američtí kovbojové. Málokdo však ví, že Mexiko má také své kovboje a svou kovbojskou kulturu, dokonce původnější, než je ta severoamerická…

Jedovatost, nebezpečí i tajemno spojené s životem chřestýšů vedlo u indiánů z mnoha oblastí dnešního Mexika ke vzniku hadích kultů, o kterých se zmiňují již španělští dobyvatelé v 16. století. V čase hadích rituálů nachytali vybraní indiánští jinoši co nejvíce smrtelně jedovatých hadů, kteří se pak spolu s kněžími zúčastnili ve svatyních nevídané slavnosti: hadího tance. Jím nejčastěji prosili o příchod dešťů nebo o bohatou úrodu…

Ciudad de México leží v údolí Anahua, v nadmořské výšce 2200 m a má stálé a příjemné klima. Naneštěstí je mnoho z oněch 35 000 podniků soustředěno v jednom z „ventilačních“ údolí, a tak se městem neustále prohánějí tuny emisí a smog je mnohdy tak silný, že pro něj není vidět ani slavné sopky. Vzduch, který s jistou nadsázkou působí jako slzný plyn, a bez nadsázky způsobuje dýchací potíže, zmobilizoval nakonec i mexické autority ke konkrétním činům. Mnoho podniků bylo alespoň dočasně zavřeno nebo přemístěno a od roku 1980 se například začalo se symbolickým programem Un día sin auto – Den bez auta…

Na počátku byl sen. Sen Tlaxcalského biskupa Juliána Garcése, jemuž se zdálo o údolí se třemi řekami, v němž andělé stavěli obrovské město. Když se o něco později při své misijní cestě zastavil v Cuetlazcupanu, ustrnul. Spatřil totiž místo svého snu – údolí, v němž se sbíhají řeky Alseseca, Atoyac a San Francisco. Dlouho neváhal a roku 1531 zde založil město jménem Puebla de los Ángeles, první město v zemi stavěné podle roštového systému pravoúhlých tříd a ulic…

Aktivní vulkán Popocatépetl, v jazyce Nahuů známý jako Kouřící hora, je svou nadmořskou výškou 5452 metrů druhou nejvyšší horou Mexika a zároveň jedním ze symbolů země. Leží asi sedmdesát kilometrů jihovýchodně od dvacetimilionového Mexico City. Tento stále aktivní vulkán naposledy silně vybuchl v roce 1932. Popo, jak se mu také zkráceně říká, byl, a pro původní indiánské obyvatelstvo stále zůstává sídlem bohů. Na jeho vrcholek vystoupili jako první indiáni z kmene Aztéků, ale daleko známější je výstup španělských vojáků, kteří v roce 1521 měli z příkazu svého velitele Hernána Cortése přinést ze dna kráteru síru na výrobu střelného prachu. Nevědomky tak vytvořili po několik staletí nepřekonaný výškový rekord…

Pro Evropana je slovem probouzejícím fantazii. Při jeho vyslovení se nám hlavou mihne kaleidoskop mayských pyramid, kostelíků se dvěma zvonicemi, širokých sombrer na hlavách snědých mužů s kníry, hlubokých očí míšenek a všudypřítomných dětí. Hledáte-li dále tajemné slovo v atlasovém rejstříku, záhy zjistíte, že má hned několik významů. Vedle označení Spojených států mexických, se tak jmenuje jeden z federálních států s hlavním městem Toluca de Lerdo, ale také federální distrikt a největší město celého soustátí, Ciudad de México…

Jedna stará legenda vypráví, že lidé žijí ve snech obrovského Hada. Hadí matku, která je počátkem všech věcí, mohou však zahlédnout zase jen ve svých vlastních snech. Když se jim Hadí matka zjeví, pokoušejí se její obraz zvěčnit malbou nebo vytesáním či vyrytím do kamene…

Halucinogenní účinky rostliny znali již Aztékové, kteří je využívali při svých magických obřadech i při léčení nemocných. K přípravě drogy se nadzemní část kaktusů příčně krájí na plátky, které se pak na slunci suší až se svrasknou a zhnědnou. Tyto placičky se nazývají meskalové koláčky nebo meskalové knoflíky, hikuli, nejčastěji jsou však známé jako peyotl neboli peyote…

Ďáblové u poslední večeře, smrtky v kostele, pestrobarevní pavouci, volečkové s květinami na bocích, Ježíš Kristus na kříži se žlutou svatozáří kolem hlavy, zelené a modré mořské panny. Za těmito figurkami obklopenými dalšími těžko identifikovatelnými potvorami a příšerami sedí paní v pestrobarevném kroji. Její nabídka napovídá, že je z Ocumicha…

Červená a černá barva tvoří základ nejkrásnějšího kroje Oaxaky, vyšívaného barevnými nitěmi a zdobeného bílým krajkovým volánem. Ocenit jej můžete při pověstných tanečních slavnostech Guelaguetza, jež probíhají podle okolností první dvě pondělí po 16. červenci (svátku patronky Panny Marie Karmelské)…

Když conquistadoři, chtiví indiánských pokladů, zjistili, že proud zlata začíná vysychat, upnuli svoji pozornost ke stříbru. Vedle peruánských a bolívijských dolů to bylo zvláště střední Mexiko, kde od čtyřicátých let 16. století začala vznikat celá řada horních měst. Americké stříbro se stalo po tři staletí hlavním zdrojem zisků španělské koruny a záhy způsobilo kolaps starých důlních středisek v Evropě…

Záhy po skončení conquisty Mexika se začalo utvářet povědomí nové společenské vrstvy kreolů, Španělů narozených v Novém světě. Tváří v tvář kontinentálnímu Španělu v asketickém černém odění s tuhým bílým okružím se staví kreol, v jehož charakteru se stále více projevuje velkorysost až opulence a rozmáchlost gest, inspirovaná barokní pestrostí barev, chutí a tvarů, jež ho obklopuje a z níž lze plnými hrstmi nabírat tu i tam. Jasněji než všechno ostatní jej však charakterizuje jistý malý detail – šálek čokolády v ruce…

Kaktusy jsou domovem v tropických a subtropických oblastech Nového světa a některé dokonce i v oblastech chladnějších. Ale skutečnou mekkou kaktusářů, této zvláštní sekty pěstitelů, je Mexiko. Mnohé druhy kaktusů rostou pouze zde, někdy jen na několika málo lokalitách či dokonce pouze v jediném údolí, ba i na jediné skále. Kromě schopnosti přežít v těch nejnehostinnějších podmínkách je pro většinu kaktusů společná i přítomnost trnů a trníčků…

Okraj vulkanického sombrera, vynořující se po sluneční straně našeho autobusu, a vzorně upravená políčka, zaplněná vyrovnanými rostlinami agáve, nás přesvědčují o tom, že se blížíme do místa, odkud pochází jeden z hlavních symbolů současného Mexika. Vystupujeme ve zdánlivě ospalém, pětatřicetitisícovém městečku Tequila…

Španělští dobyvatelé byli často nuceni už v samých počátcích conquisty doplňovat své potraviny ve spížích spřátelených indiánů, a tak se dochovaly zprávy, že jim rychle zachutnaly mnohé druhy listové zeleniny, označované Aztéky jako quelites. Postupně se seznamovali i s dalšími plodinami, na něž je americká příroda tak bohatá. Novinkou pro Španěly byla červená i zelená rajská jablíčka, nejrůznější typy papriček čili, všechny druhy ovoce rodu sapote, guanábana, guayaba, rozličné druhy dýní a další zeleniny. Brzy ochutnali a ihned si oblíbili kakao, které se ukázalo jako hodnotný zdroj energie během dlouhých válečných tažení a zachutnalo jim i „máslo starých Mayů“, avokádo. Nechutnala jim snad jen zralá papája, která jim páchla po štěnicích…

Paricutín se zrodil poblíž stejnojmenné vesnice, v kraji plném starších vulkánů a obývaném potomky kmene Tarasků, kteří si říkají Purepečové. V sobotu 20. února 1943 se jeden z nich, Dionisio Pulido, vydal pracovat na své pole, zatímco se jeho žena a syn starali nedaleko o jehňata. Už několik dnů byli zdejší obyvatelé zneklidněni zemětřesením, které bylo mnohem silnější, než obvykle. Ale onoho rána začínal hezký, poměrně teplý, tichý, únorový den…