2003

Na jihu Španělska, v Andalusii, asi 60 kilometrů východně od Granady, se zvedají už z dálky nápadné, vysoké a erozí zbrázděné kopce téměř bez vegetace. Zelené jsou prý jen na jaře. Na první pohled vypadají jako kulisa zmenšeného modelu amerického Gran Canyonu. Na úpatí strmých svahů se rozkládá historické dvacetitisícové město Guadix, které bylo založeno římským císařem Augustem jako vojenský tábor Julia G. Acci…

Ve Španělsku se jim říká olivares. Jsou to rozsáhlé lesy vysazené lidskýma rukama, listnaté háje na pečlivě obdělávaných polích. Z letadla vypadají jako předlouhé, rovné řady puntíků na červenohnědém půdním podkladu. A cestou autem nebo vlakem z Madridu směrem na jih neuvidíte nic než samé olivové sady. Jen občas jsou jejich lány narušeny pustými a holými kopci, kde se neudrží ani skromný olivovník…

Ve Španělsku osmnáctého století žil král Karel III., a ten se v duchu tehdejší módy rozhodl vybudovat v hlavním městě Madridu široký bulvár, kde by se jeho poddaní mohli ve volném čase setkávat obklopeni krásnou přírodou i architekturou. Tak na dřívější periferii známé jako Prado de San Jeronimo neboli Louka svatého Jeronýma, vznikla zóna mnoha parků s fontánami a paláců s letními pavilony nazvaná El Salon del Prado, později El Paseo del Prado. Tato „královská louka“ byla určena pro nedělní procházky madridské smetánky. Ctihodní občané posedávali na lavičkách v parcích, korzovali kolem sousoší s fontánou krásné La Cibeles posazené v elegantním kočáře a obdivovali se sochám Apolóna a Neptuna od tehdejšího oblíbeného architekta Ventury Rodriqueze…

Córdoba nepatří k těm pyšným městům, která jsou nemocná svojí minulostí, v nichž je nedýchatelno a nedá se v nich žít. Córdoba si prostě uchovává nestrojený půvab. Ona sama je vytvořena z věčnosti a hmotného snu. Jsou tu místa, která jako by skrytě obsahovala nedotčenou integritu Vesmíru… (Antonio Mu?oz Molina)

Španělsko je zemí svátků a slavností. Po pádu Frankovy diktatury po roce 1975 se Španělsko začalo vyvíjet v moderní uspěchaný stát, ale tradiční svěcení svátků neupadlo. Naopak, svátky začínají stále více nabývat na významu. Stávají se výrazem španělské identity a vlastenectví, výrazem, národní a lokální hrdosti, deklarací příslušnosti k určitému konkrétnímu místu, ať je jím celé Španělsko, některá z autonomií nebo nejzapadlejší vesnička kdesi v horách. Některé svátky svými kořeny sahají hluboko do předkřesťanských dob, jiné se vztahují k jednotlivým ročním obdobím nebo nejrůznějším pracím na poli, v lese nebo na moři…

„Španělskou zemi já mám rád, o Španělsku si zpívám… Nikdy jsem v Granadě nebyl, ba ani ne v Seville, rozpomenu se stěží, kde tahle města leží, vím však že to tam krásné je…“ zpívali V+W v Osvobozeném divadle v časech, kdy výlet do „Španěl“ byl prožitkem hodným i pera Karla Čapka. Čas se však ani ve Španělsku navždy nezastavil a nakonec vtáhl do vřavy evropského dění i společnost dřímající za Pyrenejemi. Moderní doba vystavila zemi každoroční záplavě 50 milionů turistů, v mnohém ji proměnila a snad i poevropštila, nicméně zůstalo zachováno vše podstatné, co dělá Španělsko půvabně jiným, osobitým a zajímavým…

V básních Federika Garicíi Lorky se objevují zmínky o rodinném domě na venkově blízko Granady. Dům rodiny Lorkových stojí v Granadě doposud a je v něm malé soukromé muzeum. Dům koupil v roce 1925 Federikův otec jako letní sídlo pro svou rodinu…

Flamenco je hned po býčích zápasech nejtypičtějším projevem španělské lidové kultury. Obchody se suvenýry i starožitnostmi nabízejí po celém Španělsku množství vějířů, kastanět, pestrých šálů a šatů s volány a noční podniky zvou na zaručeně autentická flamenco show. Nejprve pouze andaluská specialita se díky své podmanivé kráse rozšířila po celé zemi a nakonec přesáhla i hranice Španělska. Mnozí lidoví zpěváci, kytaristé i tanečníci se změnili v mistry mezinárodního věhlasu a předvádějí své umění na světových koncertních scénách. Přesto se flamenco nikde na světě masově poslouchá, dokonce ani ve Španělsku ne, protože je projevem velice intimním…

Katalánsko, španělská Cataluňa, jedna z důležitých španělských provincií, má rozlohu téměř 32 000 km2 a je tedy větší než Morava (26 800 km2). Leží na severovýchodě země, v sousedství Pyrenejí a Středozemního moře. A právě tato pobřežní část je známa mnoha českým turistům, kteří s oblibou navštěvují rekreační oblast Costa Brava a Costa Dorada. Někdy zajedou i do historické Barcelony, největšího města Katalánska a výjimečně i do Tarragony. Jen hrstka turistů vyráží do katalánské části Pyrenej…

Pokaždé, když se poprvé setkám se skupinou turistů, většinou odhadnu, z které části Španělska přijíždějí. A to nejen podle přízvuku. Tak například Andalusané si každou chvíli prozpěvují a občas jen tak mimochodem při chůzi předvedou pár tanečních kroků jako by tančili flamenco. Tišší a klidnější bývají Galicijci, Baskové a lidé z Madridu. Katalánci se pak většinou od ostatních krajanů odlišují drsnějším a ironičtějším humorem, ale základní povahové rysy, často dost rozdílné od našich, jsou u všech Španělů velmi podobné…

Galicijské přístavní město La Coru?a vyrostlo na samé špičce severozápadního výběžku Pyrenejského poloostrova, na břehu Atlantiku. Proto se mu také odedávna říká ‘balkon do oceánu’. Po více než 2000 let sloužilo toto město jako přístav i jako vstupní brána na kontinent. Staré legendy vyprávějí, že zakladatelem přístavu byl řecký hrdina Herkules, který v těchto místech přemohl obra Geriona, a na jeho hrobě pak postavil vysokou věž, dnešní dominantu La Coru?i – Herkulův maják..

Kdo navštívil Španělsko, nemohl si nevšimnout typických keramických kachlů a dlaždic, kterým se tu říká azulejos. Jsou po celém Španělsku, od Baskicka a Katalánska na severu, v samotném Madridu a jeho okolí a směrem na jih jich ještě přibývá. V Andalusii pak lze prožít hotové „azulejové orgie“. Azulejos však nechybí ani ve vzdálenějších španělských územích jako jsou Baleáry nebo Kanárské ostrovy…