2005

Oslo čítající v roce 1905 na 160 tisíc obyvatel, má podle údajů z roku 2000 přibližně 503 tisíc obyvatel. Takřka v nepoměru k tomu je rozloha města – celých 454 km2, avšak jen 34 % je nebo má být zastavěno. Většinu tvoří rozlehlé zalesněné oblasti, zátoky a pasáže při mořském pobřeží, ostrovy a ostrůvky s ojedinělým mikroklimatem, vodní plochy slané i sladké, jinými slovy: Oslo je jeden obrovský rekreační areál…

Požár vždy znamená pohromu. Když navíc zkosí celé město, je to skutečná tragédie. Jenže hořekovat se nedá donekonečna. Bydlet se musí okamžitě, a tak vznikne plán v co nejkratší době vystavět město znova. A ovládá-li zrovna Evropu styl art nouveau, je téměř jisté, že vznikne klenot…

Není v Evropě a patrně ani jinde na světě krásnější pobřeží než v Norsku. Je to neskutečných 2000 kilometrů skal rozčleněných tak, že se podobají kamenné krajce, která vroubí celé západní a severní břehy Skandinávského poloostrova. Průlivy, zálivy, úžiny, fjordy. Výspy, mysy, ostrovy a šéry. Moře a skály…

Zatímco zbytek Evropy se chystá přijmout ústavu, která postupně vymaže hranice mezi jednotlivými státy, Norsko za pár týdnů zahájí gigantické oslavy 100. výročí své národní nezávislosti na Švédsku. Co tím sleduje? Chce snad nasypat sůl do ran většího švédského bratra? Oslavovat roli tradičního národního státu v době rostoucí globalizace? Nebo spíš udělat trochu sebestřednou bilanci? Odpověď zatím není zcela jasná, ale jedna věc je evidentní: i po stech letech samostatnosti si Norsko stále libuje ve zkoumání svého vlastního obrazu…

Lofoty, to je velkolepé umělecké dílo přírody. Osamocené skalní štíty, dramatické hřebeny hor i drobné ploché ostrůvky se vynořují nad hladinu ve stále jiných a vždy překvapivě malebných konstelacích. Moře se mezi nimi prolévá zátokami, zálivy, průlivy i fjordy, a jako by nebylo toho hýření tvarů dost, ještě všechny přírodní obrazy umocňuje zrcadlením ve své modré hladině…

Symbolem Liberce a jeho nejbližšího okolí je bezesporu Ještěd, nejvyšší hora Ještědského hřebenu (1012 m nad mořem), který je součástí Ještědsko- – kozákovského hřbetu a v roce 1995 byl prohlášen přírodním parkem. Atraktivita Ještědu, jehož vrchol nad hranicí zalesnění je tvořen křemencovým sukem charakteristického tvaru, vzrostla hlavně v roce 1973. Tehdy zde byla dokončena významná stavba multifunkční věže tvaru rotačního hyperboloidu s hotelem, restaurací, vyhlídkovou terasou a vysílačem, jejímž autorem je architekt Karel Hubáček. Z Horního Hanychova (předměstí Liberce) vede na Ještěd visutá kabinová lanovka, jediná, která zůstala v majetku Českých drah…

Říká se, že když bůh naděloval přírodu v různých částech světa, do Norska už musel přijít hodně unaven, neboť tam vyklopil všechny krásy světa – krásné hory a ještě krásnější fjordy, magické ledovce, hučící vodopády a divoké řeky, a to jsou právě ty atributy, za kterými přijíždějí do této země každoročně tisíce turistů…

Jsou to zvláštní postavičky, které můžeme koupit po celém Norsku v téměř každém obchodě. Rozcuchané vlasy, dlouhý nos, dobře živené bříško. Téměř se nenajde turista, který by po první návštěvě severské země odjížděl bez ní…

Žijeme na hromadách kamení, říkají Norové s nadsázkou a hraným přezíráním o svých horách, které ve skutečnosti milují. Pravda však je, že Norské království je zároveň i královstvím hor, které se táhnou jako 1800 kilometrů dlouhé skalnaté pásmo nad mořem a místy jsou mořem i zaplavené. Norsko je nejhornatější zemí Evropy, protože více jak polovina jeho území leží výše než 500 metrů a čtvrtina dokonce nad 1000 metrů nad mořem…

Skandy, jak se také Skandinávským horám říká, jsou nejvíce zaledněným pohořím Evropy. Z celkové plochy kolem 5000 km? ledovcové hmoty leží naprostá většina na norském území. Tím se toto severské království stává nejvíce zaledněnou zemí našeho kontinentu…

Norové neoplývají plejádou světově uznávaných uměleckých osobností, přesto dvě jména zná téměř každý. Nejvíce doma milováni a venku obdivováni jsou současníci expresionistický malíř Edvard Munch (1863–1944) a sochař Gustav Vigeland (1869–1943), který má dokonce svou obrovskou galerii pod širým nebem…

V knize Lovci mamutů popisuje Eduard Štorch nezapomenutelným způsobem nejen osudy pralidí obývajících naše území, ale i mnohá zvířata, která u nás v poslední době ledové žila. Tenkrát pokrývala celou střední Evropu tundra a tajga. Ze všudypřítomných močálů se líhly roje komárů a krajinou táhla obrovská stáda sobů. Příroda dnešní Skandinávie se onomu času lovců mamutů v mnohém podobá. Mamuti sice vyhynuli, ale sobi zůstali a stali se symbolem severu.