Stejně jako v Nyonsu, i v nedalekém Buis-les-Baronnies se hlásí o slovo Provence, tady snad o to hlasitěji, že s okolím městečka má těsný vizuální kontakt nejvyšší provensálská hora Mont Ventoux (1909 m). Výhledům z jeho ulic ovšem vévodí jiný vrchol, nápadná vápencová troska Le Rocher Saint-Julien (767 m), ne nepodobná vyklenutému hřbetu pravěkého stegosaura. Díky ní se o Buis ví i v horolezeckých kruzích…
Na jedné straně život trávený studiem, modlitbami a rozjímáním, většinu času mlčky a osaměle, dokonce bez pouhého kontaktu očima s jiným člověkem. Na druhé straně jiskrný žlutý či zelený likér, vynikající digestiv, který však stále častěji proniká i do oblíbených míchaných nápojů, jež dokáží pořádně rozsvítit dlouhou sobotní noc. Protiklady? Opačné světy? Ale kdež! Ianusovské dvě tváře a společný jmenovatel – Chartreuse…
Přemýšlíme-li o obyvatelích čínského hlavního města, musíme si před otázkou „Jací jsou?“ položit ještě jednu: „Kdo vlastně jsou Pekinčané?“ Vždyť více než polovina obyvatel Pekingu nejsou „čistokrevní“ místní. Do hlavního města se za prací, vzděláním, bohatstvím a možnostmi stěhují lidé z celé země…
Do ticha prázdného jeviště se rozezní naléhavé bušení bubnů, gongů, cimbálů. Kakofonie zvuků zaplní každý kout divadla. Jako by chtěly říct: „Teď dávejte všichni pozor! Teď se stane něco veledůležitého!“
Velkou zeď zná každý. Byly o ní popsány tuny papíru, nesčetněkrát byla vyfotografována a nafilmována, stala se zdrojem více či méně pravdivých legend a mýtů, předmětem více či méně vážných sporů. Ten poslední – Je vidět z vesmíru? – se nově rozpoutal před pár lety po návratu prvního čínského kosmonauta z oběžné dráhy. Může ještě vůbec něčím překvapit? Ale jistě – dokud nestane člověk na Velké zdi vlastní nohou, neví o ní vůbec nic…
„Hrobky Mingů bezpochyby představují jedno z nejrozsáhlejších a nejnádhernějších královských pohřebišť, jaké kdy stvořila lidská ruka. Egyptské pyramidy je sice porážejí velikostí, ale určitě ne stylem a důstojností…“
Tři návštěvy, tři byty, tři ukázky vcelku běžného bydlení v čínské metropoli v době „předolympijské“. Jenže jak známo, Peking se mění doslova ze dne na den, a tak už je teď dost možná zase leccos trochu jinak…
Varování autora: Nečíst nalačno, po přečtení uklidnit vzrušené chuťové pohárky libovolnou oblíbenou pochoutkou, nepokoušet se o vlastní variantu, jedinou skutečnou pekingskou kachnu servírují v Pekingu…
Vyrůstal v údolí Villnöss na dohled úchvatných dolomitských třítisícovek a na vrchol jedné z nich vylezl v doprovodu svého otce již jako pětiletý. Hory ho potom přitahovaly stále víc (jak dnes říká, možná i proto, že nikde poblíž nebylo fotbalové hřiště), byly mu stále naléhavější výzvou a sotva plnoletý si už stačil získat renomé jednoho z nejlepších alpských horolezců. Když v roce 1978 vystoupil spolu s Rakušanem Habelerem na Mount Everest bez pomoci kyslíku, což bylo považováno za nemožné, stal se Reinhold Messner nejznámějším Jihotyrolanem všech dob…
Pokud by se někdy objevila anketa o nejpříjemnější jihotyrolské město, nevelký Bruneck (Brunico) by byl vážným kandidátem na vítězství. Co na tom, že má dvě tváře a že podobu té druhé určují hlavně průmyslové objekty – jeho staré město oddělené od nových čtvrtí řekou Rienz (Rienze) je zosobněním přívětivosti i útulnosti…
Ze jména Churburg jako by zaznívalo řinčení rytířských brnění, jimiž je zaplněna zdejší zbrojnice. Nedejme se však mýlit – jméno vzniklo mírumilovně, prostě podle toho, že stavitelem prvního hradu byl Jindřich IV. z Montfortu, biskup z Churu v dnešním Švýcarsku. V roce 1253 získal povolení k jeho stavbě a o šest let později v něm již vydal první úřední listinu, kde se hrad ve staré němčině nazývá Curberch…
V jednom z nejzapadlejších koutů Jižního Tyrolska, ve spleti horských hřebenů mezi velkými údolími Ridnauntal a Passeiertal, se ukrývá Schneeberg, česky Sněžná hora. Bylo by zajímavé vědět, proč má zrovna takový název, když je odnepaměti známo, že se v jejím nitru nachází ohromné rudné bohatství. Kdyby se jmenovala třeba Stříbrná nebo Olověná hora, mělo by to mnohem větší opodstatnění…
Coby kamenem dohodil z Brixenu, odkud se sem dá dojít asi tříkilometrovou procházkou, místně však náležející k obci Vahrn, vzdálené sice méně, ale oddělené řekou Eisack i brennerskou dálnicí, stojí mezi vinicemi klášter Neustift. Stále v něm žijí augustiniáni, ale část areálu je přeměněna ve veřejně přístupné muzeum a klášter je také úspěšně fungující hospodářskou jednotkou…
Vznešené hory a jejich mocný duch jsou v lidové mytologii navěky spjati. Krakonoš jako personifikace Krkonoš také zosobňuje proměnlivý vztah lidí k těmto horám. Jeho vlastnosti a schopnosti ztvárněné fantazií horalů do pohádek, mýtů, průpovídek a přenesené do mnoha konkrétních míst, označovaných jako Krakonošova zahrádka nebo Krakonošova vyhlídka, vyjadřují míru lidského respektu k horskému masivu uprostřed Evropy…
Řekne-li se Jeseníky, lidé si obvykle vybaví hory Hrubého Jeseníku, plus mínus nějaké okolí, to ale jen vágně, zpravidla podle vlastní zkušenosti z lázeňského, turistického či lyžařského pobytu. Některé knižní turistické průvodce pak toto zažité pojmenování chápou šířeji a z velké části je ztotožňují s Jesenickou oblastí ve smyslu náplně názvu taxonomické jednotky geomorfologického členění republiky. Jsou tu ale i ochranáři s názvem Chráněná krajinná oblast Jeseníky, která zabírá hlavně Hrubý Jeseník. A pod pojmem Jesenicko se dnes nejčastěji rozumí region zhruba shodný s bývalým okresem Jeseník. Aby to však nebylo jednoznačné, ten se ještě dále dělí na čtyři mikroregiony: Javornicko, Žulovsko, Zlatohorsko a – uhádli jste, Jesenicko…
V údolí Schnalstal (Val Senales) je krásně. Hmyz bzučí nad rozkvetlými loukami, sytá zeleň lesů zve k vycházce v příjemném stínu, na konci údolí se tyčí šedá masa hlavního alpského hřebene prokvetlá zářivě bílými sněžnými poli. Stejně krásně zde bylo určitě i v roce 3350 př. n. l. (a nebo možná o 250 let později, přesněji ten čas určit nejde), kdy tudy procházel na své poslední cestě Ötzi, muž z ledu…
Sviť, měsíčku, polehoučku / skrz ten hustý mrak,
jakpak se ti Brixen líbí? – / Neškareď se tak!
Karel Havlíček Borovský: Tyrolské elegie
Krkonoše jsou nejvyšším středoevropským pohořím mezi Alpami na jihu a Skandami na severu. Zároveň jsou i nejvyšší horskou skupinou v pásmu starobylých Hercynid, které v prvohorách vytvořily základ střední Evropy. Svými čtyřmi nejvyššími vrcholy dokonce přesahují limit středohor, v Evropě vymezený výškou 1500 metrů nad mořem. Vrchol Sněžky (1602 m) má průměrnou roční teplotu +0,2 °C a zdejší přírodní podmínky jsou blízké klimatickým poměrům u polárního kruhu…
Pokud jste někdy v létě chodili po rozkvetlých vápencových Alpách nebo třeba po Malé Fatře, mohou vám pak Krkonoše připadat méně barevné, snad i smutnější a na horskou květenu skoupější. Do jisté míry je to pravda, neboť krkonošská žula, svory a fylity nejsou horninami na živiny právě nejštědřejšími a také v rozlehlých smrkových lesích nebo porostech kleče nachází skromný domov jen omezené množství rostlinných druhů. Botanici však na přírodu Krkonoš stejně nedají dopustit – vědí totiž, kam za jejími největšími poklady jít…
Krkonošská příroda se díky své jedinečnosti stala předmětem zájmu přírodovědců již v poslední třetině 19. století. Cesta od prvních ochranářských iniciativ k vyhlášení národního parku však byla dlouhá a plná překážek. Několik desetiletí trvající snahy řady významných osobností vyvrcholily v květnu 1963 vyhlášením Krkonošského národního parku (KRNAP). V letošním roce si tedy připomínáme 45. výročí jeho existence…
