Sociologové se už dlouho snaží vysvětlit, proč se Kubánci veselí i v nejtěžších dobách a dělají si legraci z vlastního neštěstí. Když Kubánec těsně unikne smrti, začne se tomu nespoutaně smát a není k umlčení. Díky této schopnosti čelí Kubánci hladu, absenci dopravního spojení, výpadkům dodávek elektřiny a vody i možnosti uvěznění při sebemenším provinění proti režimu. Snad je za tím krev černých otroků, po jejichž celodenní dřině zbývala jediná radost: píseň, rytmické bubnování, tanec. Ale většina kubánské populace přece pochází ze Španělska, případně z Kanárských ostrovů. Možná je to tedy tím, že tu došlo k promíšení ras – ale k tomu přece docházelo všude v Karibiku. Hledáme-li, ke kterému národu Kubánce přirovnat, napadají mě nejspíše Brazilci, rovněž smíšený národ s vysokým podílem krve černých otroků a stejnou oblibou v hudbě, tancích a karnevalu…