Irsko 2

Pro převládající zelenou barvu krajiny se Irsku někdy říká „Smaragdový ostrov“. Zeleň má však i další významy – je spojena s národním symbolem jetelového trojlístku (shamrock), oslavami svátku sv. Patrika i s mnohými zelenookými obyvateli. Především si však tuto barvu zvolila katolická církev a svislý zelený pruh na irské vlajce je toho dokladem. Oranžový pruh je znakem protestantismu (pochází od Viléma III. Oranžského) a oba odděluje pruh bílý jako symbol (mnohdy křehkého) míru.

V Irsku je historie stále živá, snad jako v žádné zemi na světě – někdy je těžké pochopit, proč protestanti v Belfastu, oděni do typických uniforem s oranžovými šerpami, potřebují pořádat průvody katolickými ulicemi připomínající porážku katolíků zmíněným Vilémem III. v bitvě u řeky Boyne v roce 1690. Nezasvěcenci to může připadat jako čirá provokace, je to však prý nutná manifestace síly v situaci, kdy procento katolíků i na severu rychle roste.

Irové se rádi hlásí ke svému keltskému dědictví a ke slavné kulturní a náboženské tradici. Stačí jen připomenout nádherně iluminovaný evangeliář Book of Kells z 9. stol., který je světovým unikátem. V zemi na samém okraji Evropy neměli původní obyvatelé příliš na vybranou při nájezdech Vikingů, Normanů či Angličanů – museli bojovat. Bohužel se neubránili anglické okupaci a vnucenému vlivu protestantismu v zemi, kde byla vždy hluboce zakořeněna katolická víra.

Přestože existují snahy o podporu a rozšíření původního irského jazyka (v oblastech nazývaných Gaeltacht jím mluví asi 360 tisíc lidí), angličtina naprosto převládá. I slavní irští spisovatelé a nositelé Nobelovy ceny G. B. Shaw, W. B. Yeats, Samuel Beckett a Seamus Heaney psali, resp. píší anglicky. Zdálo by se, že Irové a Angličané mají hodně společného, nakonec i zeměpisná poloha tomu nasvědčuje. Není to však jen náboženství, které bylo a je dělícím faktorem.

Zdá se, že jde o hodnoty velmi hluboko zakořeněné v obou kulturách – na rozdíl od rezervovaných Angličanů s nepříliš důležitým vlivem rodiny mají Irové naopak velice silné rodinné vazby a skutečně oplývají keltskou srdečností. Charakteristický je upřímný zájem o záležitosti jiných lidí, vzájemná pomoc a laskavé jednání. I ve větších městech se lidé dají spontánně do řeči při náhodném setkání v autobuse apod. Dokonce prý i policejní složky či soudy jednají s občany s lidským přístupem a sympatií. Když se charitativní organizace obracejí po různých humanitárních katastrofách na vlády evropských zemí se žádostí o pomoc, mohou si být jisté, že Irsko na sebe vezme odpovídající závazky, hlavně pokud se jedná o děti či postižené osoby.

Irové se především velmi rádi baví a mají svérázný smysl pro humor – pověstné jsou jejich temperamentní tance se stepováním a v málokteré hospodě chybí pravá tradiční muzika. Někdo přinese housle, někdo harmoniku a improvizovaná zábava je brzy v plném proudu; tradiční harfa jako symbol Irska se při podobných příležitostech vyskytuje nyní jen zřídka. Nikdo se nestydí zpívat a nově příchozí je rychle zahrnut do obecného veselí. Není těžké uvěřit, že v zemi piva Guinness, vynikajících whiskey a likéru Bailey’s Irish cream je alkoholismus stálým problémem. Je však zajímavé, že např. irští fotbaloví fanoušci nemají v Evropě tak hroznou pověst jako ti angličtí – údajně se alkoholem rozveselí, ale nejsou tak agresivní.

Stereotypní obrázek Irů jako nepříliš civilizovaných venkovanů se v posledních desetiletích značně změnil – hlavně po vstupu Irska do EU v roce 1973 došlo ke změně orientace země na širší evropský kontext. Pojídači brambor, soleného konzervovaného hovězího a zelí, opilci, kteří bijí své ženy a oblékají se do zeleného – takové charakteristiky patří k anglickým žertíkům, které jsou již minulostí. Rozhodně se však Irové vyznačují jistou dávkou vychytralosti, jsou vynalézaví a schopní přežít i v nepříznivých podmínkách. Co přetrvalo do dnešní doby, je tendence mít velkou rodinu, zejména mezi katolíky, a důležitost náboženství v každodenním životě. Přestože došlo ke značnému uvolnění v oblasti rozvodů a uznání homosexuality, je stále ještě problematické používání antikoncepce a na případné potraty musí mladé ženy z Irské republiky jezdit do Anglie. V poslední době se provalila řada skandálů v řadách katolických duchovních – jak finančních, tak sexuálních, důvěra v neomylnost církve značně poklesla a šíří se snahy o revizi církevních institucí.

Stejně jako byli katolíci pronásledováni v severním Irsku, ani protestanti to neměli nikdy lehké v Irské republice – tvoří tam jen mizivé procento populace a mají často tendenci emigrovat. Emigrace je vůbec významnou kapitolu dějin ostrova – Irové se snažili uniknout nepříznivým životním podmínkám po celá staletí. V současnosti žije údajně desetkrát více Irů ve světě než v samotném Irsku, což prý také souvisí s jejich touhou po dobrodružství. Už v polovině 17. stol. se Irové začali stěhovat do Ameriky, zprvu jako nekvalifikované síly, později za lepším výdělkem. Zcela unikátní situace nastala v polovině 19. stol., kdy došlo k neúrodě brambor a v zemi nastal hladomor – třetina všech Irů zemřela, třetina přežila a zbytek se dostal do „tavicího kotle“ Ameriky. Podle statistik byla téměř polovina obyvatel Bostonu v roce 1857 irská. Je ironií osudu, že brambory, které do Irska (a Evropy) přišly z Ameriky, způsobily hromadnou migraci Irů za oceán.

Během neslavné kapitoly irských dějin 20. stol., sektářských bojů označovaných jako The Troubles, nebyl zejména v 70. a na začátku 80. let zájem o investování do nových podniků. Teprve po ekonomické reformě došlo k rychlému rozvoji a Irsko se začalo označovat jako „Keltský tygr“ – emigrace se zastavila a na ostrov naopak začali proudit přistěhovalci, převážně ze střední a východní Evropy. Zejména pro dnešní mladé lidi (někteří z nich již navštěvovali smíšené katolicko-protestantské školy) jsou politické a náboženské rozbroje minulostí, dívají se spíše vpřed. Po zavedení eura v Irské republice je orientace na jiné evropské země zvláště výrazná.

Oficiální konec ozbrojených konfliktů v Severním Irsku nastal po vytvoření koaliční vlády Sinn Féin a Demokratické unionistické strany v květnu 2007, skoro 10 let po uzavření mírové smlouvy „Good Friday Agreement“ z dubna 1998. Irové jsou však „horké hlavy“ a stále ještě občas dochází k izolovaným bombovým útokům či střílení. Lze však doufat, že postupně zavládne vzájemný smír, jak je tomu už dlouhá léta ve sportu: pro mezistátní zápasy si hráči ragby či kriketu oblékají stejný zelený dres bez ohledu na to, odkud pocházejí či jakého jsou náboženského vyznání.

Běžní občané jsou proti pokračování nekonečné odvety, nedostatku tolerance, „uzavření mysli“ a neschopnosti naslouchat jiným názorům než těm, které propagují fanatičtí vůdci. Velká většina Irů, ať již žijí v Severním Irsku či v Irské republice, jsou nezávislí a pracovití lidé schopní vlastního rozhodování. Jsou si vědomi toho, že je mnohem více věcí spojuje než rozděluje a irská zeleň je též barvou naděje.