Jižní Francie

Ta tradiční písnička opravdu zlidověla i daleko za hranicemi Francie. „Sur le pont d´Avignon / l´on y danse, l´on y danse…“ Na mostě v Avignonu, lidé tam tančí – možná právě tahle kolovrátková melodie byla pro mnohé prvním setkáním s jedním z nejvýznamnějších a nejkrásnějších provensálských měst.

Oním mostem se míní most Sv. Bénézeta, který se původně táhl přes obě ramena Rhôny i ostrov Île de la Barthelasse mezi nimi. Spojoval Avignon s protilehlým městem Villeneuve-les-Avignon proslulým honosnými sídly kardinálů a jiných hodnostářů. Vznik mostu popisuje legenda, podle níž v roce 1177 zvěstoval pastýři Bénézetovi anděl boží radu, aby postavil v Avignonu most přes řeku. Biskup se mu nejprve vysmál a uvěřil, až když Bénézet zvedl s nadlidskou silou obrovský balvan a usadil ho do základů budoucího mostu.

Ani bůh však nedokázal tento most z druhé poloviny 12. století uchránit před válečnou vřavou, a tak po skončení válek proti katarům musel být most ve 13. století obnoven. Války v jižní Francii však pokračovaly a své sehrála i příroda, která často nechávala Rhônu hodně rozvodnit. Po velké vodě v roce 1660 už byl most poškozený tak, že se přerušilo spojení s Villeneuve. Další povodně pak uvedly most do dnešního stavu – z někdejší 900 metrů dlouhé stavby s 22 oblouky zbyly pouhé čtyři, které končí uprostřed levého ramene Rhôny a zdaleka nedosahují ani k ostrovu Barthelasse. I když Bénézet nebyl nikdy oficiálně kanonizován, lidé ho již od 13. století začali uctívat jako svatého.

Projít se po zbytcích mostu je pro každého návštěvníka Avignonu téměř povinnost. Nutně ho tu napadne také šťouravá otázka – jak se mohlo na tomhle nepříliš širokém, ale o to hrbolatějším mostě tancovat? Vysvětlení je podle někoho prosté. V textu lidové písničky je drobná chyba, netančilo se „sur“, ale „sous“ – pod. Na ostrově Barthelasse, pod mostem, totiž bývala zábavní čtvrť s různými nálevnami a tanečními lokály, kde se tančívala farandola.

I když… slavný provensálský rodák Alphonse Daudet v Mezkovi papeže Bonifáce z povídkové sbírky Listy z mého mlýna píše: „Kdo neviděl Avignon za časů papežů, nic neviděl. Nikdy nebylo druhého města tak veselého, živého a čilého, v němž se šlo z jedné slavnosti do druhé. … Neboť když je u nás lid spokojen, musí tancovat, to jinak nejde. A protože v těch časech byly městské ulice pro farandolu příliš úzké, postavili se pištci a bubeníci na avignonský most do čerstvého povětří nad Rhônu a tančilo se tam ve dne v noci, stále se tančilo.“ (překlad Jaroslav Šonka)

Z avignonského mostu se nabízí zajímavý pohled na mohutnou skálu Rocher-des-Doms, která byla lidmi osídlená již v pravěku, i nápadné avignonské hradby. V 19. století je restauroval slavný architekt Violett le Duc, jehož restaurátorské dílo sahá od pařížské katedrály Notre-Dame až po středověké město Carcassonne. Jeho zásluhou jsou to dnes nejlépe zachovalé hradby svého druhu v Evropě. Nenechme se však mýlit jejich úplností – jsou relativně nízké a ve středověku zřejmě více sloužily k vytyčení městské hranice než k vlastní obraně. Vždyť z obléhání různými žoldnéřskými bandami se papežové museli během neklidného 14. století opakovaně vykupovat.

Na mostě si lze dobře připomenout také jednu historickou kuriozitu. Během války s Albigenskými získal francouzský král území na pravém břehu Rhôny patřící hraběti z Toulouse, takže nová hranice mezi Francií a levobřežní Provencí, na niž si tehdy dělal nárok německý císař, probíhala řekou – ne však středem toku, ale podél levého břehu. Když se Rhôna vylila z koryta a její hladina stoupla až k prvním avignonským domům, ihned připluli přes řeku francouzští výběrčí daní a požadovali po nebožácích ze zatopených domů daň, protože jejich domy se již octly na francouzském území.

Nejznámější avignonskou stavbou je určitě Papežský palác, který na první pohled připomíná spíše než palác mohutnou pevnost. Papežové sídlili v Avignonu od roku 1309, ale teprve za Benedikta XII., úřadujícího v letech 1334–1342, byl kolem křížové chodby někdejšího biskupského paláce postaven tzv. Starý palác.

Benedikt XII. byl původně cisterciácký mnich, a tak se i v jeho paláci odráží jednoduchost až strohost pro tento řád typická. Benediktův nástupce Klement VI., přítel českého krále Karla IV., byl naopak typickým církevním velmožem své doby a svědčí o tom i jeho Nový palác, jehož západní průčelí směřuje do Palácového náměstí. Když se vrátili papežové do Říma, sloužil palác ještě nějakou dobu jako sídlo papežských legátů, ale postupně pustnul. Za francouzské revoluce měl být zbourán, kvůli jeho obrovské velikosti však tento plán naštěstí nebyl uskutečněn. Místo toho se začal palác používat jako vězení a později kasárna, v roce 1900 pak přešel do vlastnictví města. I když z původní výzdoby zůstalo zachováno pramálo, určitě stojí při troše času za to, prohlédnout si palác nejen zvenčí, ale i zevnitř.

Hned vedle Papežského paláce stojí poměrně prostá, původně románská katedrála Notre-Dame-des-Doms. Gotická dostavba ani barokní změny interiéru nepůsobí nijak rušivě, což se však nedá říci o pozlacené olověné soše Madony, která se od roku 1859 tyčí na špičce věže. Osobně si myslím, že na titul nejkrásnějšího avignonského chrámu, nebo alespoň nejhezčího gotického průčelí, aspiruje především kostel sv. Petra na stejnojmenném náměstí uvnitř starého města.

Avignon však zdaleka není pouze městem Papežského paláce, hradeb a případně mostu. Avignon dokonce není zdaleka jen městem historických památek, i když jeho středověké centrum je zapsáno na seznamu Světového dědictví UNESCO. Avignon je totiž také každoročně dějištěm události, o které každý mluví jen jako o Festivalu. Avignonský festival (což je oficiální jméno této akce) je letní divadelní slavnost, kterou tu založil v roce 1947 slavný divadelník Jean Vilar. Původně byl pozván, aby na nádvoří Papežského paláce provedl hru T. S. Eliota Vražda v katedrále, s níž předtím slavil úspěchy v Paříži. Vilar nejprve pozvání odmítl, protože prostor nepovažoval za vhodný pro tuto inscenaci, posléze však navrhl nové inscenace tří her, mimo jiné Shakespearova Richarda II. Zároveň s tím probíhala v Papežském paláci výstava moderního malířství – a zárodek Festivalu byl na světě. Každý červenec pak mířilo do Avignonu víc a víc návštěvníků i divadelníků. Nechyběla mezi nimi ani známá jména – v 50. letech zde například proslul titulní postavou v Corneillově dramatu Le Cid Gérard Philipe.

Od poloviny šedesátých let začaly přibývat stále nové prostory, kde se festivalové akce odehrávají, i zastoupené umělecké žánry jako tanec, film či hudební divadlo. Kromě oficiálního programu označovaného „In“ má od té doby Festival také tzv. Off-program, v němž může vystoupit kdokoli, kdo k tomu najde odvahu. A přibývá i různých méně tradičních akcí, happeningů, seminářů a diskusí. Dnes už historickou zajímavostí spojenou s naší zemí je, že v roce 1982 proběhla v rámci Festivalu Noc pro Václava Havla.

Letos se uskuteční již jubilejní 60. ročník. Festival se roztáhl skoro na celý červenec a hraje se téměř všude – v nejrůznějších sálech, na ulicích, pod cirkusovým šapitó, v továrních halách. Odhady průměrné návštěvnosti se trochu liší, ale číslo 120 000 patří k těm střízlivějším. Není divu, že mnozí divadelníci označují Avignonský festival za každoroční divadelní olympiádu.