Maroko 2

Maroko
Gibraltarský průliv má ve svém nejužším místě šířku pouhých čtrnáct a půl kilometru. Tak nepatrná je vzdálenost mezi Marokem a Španělskem, mezi Afrikou a Evropou. Průliv sloužil od nepaměti jako spojnice mezi oběma břehy, zároveň se však v průběhu věků stal pevně vymezenou a dnes pro mnohé nepřekonatelnou hranicí.

V roce 1803 se přes Gibraltarský průliv vypravil s odvážnou misí Domingo Badía y Leblich, katalánský dobrodruh, špión a arabista. Předsevzal si nemalý úkol: nasbírat strategické informace o severoafrických zemích, proniknout do uzavřené islámské společnosti a využít nestabilní situace v Maroku pro imperiální záměry španělské koruny. V Tangeru se vylodil už coby syrský princ, Alí Bej. Zatímco plavba trvala jen pár hodin, Alí Bej nabyl dojmu, že byl vysazen na cizí planetě. Ve svém spise pak dodává, že zatímco u sousedících národů dochází obvykle k vzájemnému prolínání jazyka, zvyklostí a obyčejů, neplatí toto pro opačné břehy Gibraltaru.

Během 19. stol. se cesta do Maroka stala pro evropské romantiky únikem z šedé, buržoazní Evropy a jako v jiném časoprostoru se můžeme na mnoha místech této země cítit i dnes. Al-Mamlaka al-Maghribíja, Marocké království, je totiž vzdálené i blízké zároveň. Nikdo přitom tento rozpor nevnímá silněji než jeho španělští sousedé.

Společné střípky středomořské kultury, které zanechali na obou březích Féničané, Kartáginci, Římané i Byzantinci, našly pokračování v úzkých historických a kulturních vazbách, které se vytvářely mezi Marokem a Španělskem od příchodu muslimů na Pyrenejský poloostrov roku 711. Zatímco Španělsko se ale s vítězstvím reconquisty roku 1492 pevně a natrvalo přimklo k Evropě a křesťanství, Maroko pokračovalo svou vlastní cestou, zastřešenou pěti pilíři islámské víry.

Maroko má dnes více než 33 milionů obyvatel. I přes velkou rozmanitost místních náboženských tradic, které odrážejí etnickou a kulturní pestrost této severoafrické země, jsou Maročané téměř bezvýhradně muslimové a sunnitský islám je státním náboženstvím. Právě s islámem se začíná rodit pojem Maroka jako takového. Poprvé zemi sjednotili roku 789 arabští Idrísovci, i když šlo o jednotu velmi relativní. Místní obyvatelé, hrdí a kočovní Berbeři, sice přijali velmi rychle islám, ale už nebyli ochotni podřídit se cizí autoritě.

To se nezměnilo ani tehdy, když se do čela země postavily dynastie berberské. Moc Almoravidů, Almohadů a Merínovců se sice rozpínala po celém africkém severu a zasahovala až na Pyrenejský poloostrov, svobodomyslné berberské kmeny se ale do slavné „maghrebské říše“ nikdy začlenit nepodařilo. Za Almoravidů se dokonce ustálily dva klíčové pojmy: bilád al-machzan (území plně podřízené) a bilád as-sibá (území svobodné, na němž byl sultán uznáván pouze jako náboženská autorita). Dodnes žije většina Berberů na území historického bilád as-sibá, tedy v horském pásmu Ríf na severu, v pohoří Atlas a v oázách jižně od něj.

Roku 1549 se na výsluní marocké politiky vrátily dynastie arabské. Nejprve to byli Saádovci, kteří se postavili Portugalcům a otomanským nájezdníkům, a po nich v 17. stol. Alawité, kteří se pro změnu postarali o odchod Angličanů a Španělů z pobřežních měst Tangeru a Larache.

Maroko poté na nějakou dobu zmizelo z evropského hledáčku, kam jej znovu uvedla až imperiální politika západních mocností na přelomu 18. a 19. stol. Jednotlivci jako Alí Bej i nejrůznější početné delegace pronikali na marocké území, aby jednou provždy poodkryli tajemství a bohatství této uzavřené země. Následné spory mocností o politické rozdělení marockého území vedly ke složitým diplomatickým manévrům, jejichž důsledkem bylo rozdělení Maroka na Španělský a Francouzský protektorát v roce 1912. Mimo toto rozdělení zůstal Tanger, strategický přístav a sídlo zahraničních diplomatů, kterému byl udělen status mezinárodní zóny.

Na papíře bylo Maroko i nadále suverénním státem a sultán nejvyšším vládcem, ve skutečnosti však o všech důležitých otázkách rozhodovaly protektorské země. Již od počátku se kolonizátoři setkali se silným odporem, zejména ze strany rífských Berberů na severu země. Ve 30. letech se proti koloniálním vládám začala vytvářet organizovaná opozice podporovaná sultánem a roku 1956 získalo marocké království opět svou nezávislost.

V současnosti je Maroko značně stabilní zemí. To samé ale nelze říci o jeho hranicích. Na severním pobřeží jsou předmětem sporů autonomní města Melilla a Ceuta, historické španělské enklávy, které Maroko považuje za okupované území. Dodnes nedořešenou záležitostí je 1600 km dlouhá hranice s Alžírskem. Na některých mapách je dokonce vyznačena pouze přerušovanou čárou nebo od 34. rovnoběžky na jih zcela chybí. Po sporech v roce 1994 byla pozemní hranice s východním sousedem navíc zcela uzavřena a hraniční závory se od té doby zvedly jen ve třech výjimečných případech – naposledy v březnu roku 2013 pro britskou humanitární karavanu vezoucí materiální pomoc do palestinské Gazy.

Nejspornější část marockého území se ale nepochybně nachází na jihu země. Jde o oblast bývalé španělské provincie, tzv. Západní Saharu. Nevyhraněná politika Španělska a Spojených národů, vměšování jiných států a velkou měrou i ozbrojené potyčky, trvající do roku 1991, vedly k současné patové situaci. Roku 1976, okamžitě po stažení Španělů, tu byla vyhlášena zástupci nacionalistického hnutí Polisario Saharská arabská demokratická republika. Dnes ji uznává asi 60 států světa, na evropských a marockých mapách ji ale nehledejte. Západní Sahara je ožehavé téma, a pokud se nechcete dostat do problémů s marockými autoritami, vyškrtněte ji nejen ze svého itineráře, ale i z diskusí. Tak to ostatně dělají všichni evropští politikové, kteří se do Maroka vydávají s cílem uzavřít výhodné smlouvy a obchody.

Maroko není bohatou zemí jako sousední Alžírsko a jiné arabské státy, které disponují ropou. Jeho ekonomika je ale na druhou stranu výrazně rozrůzněná. Hospodářskými pilíři jsou bezesporu rybolov a těžba fosfátů. Odhaduje se, že na marockém území (včetně Západní Sahary) leží až dvě třetiny všech světových zásob fosfátů. V posledních letech dochází také k významnému rozvoji metalurgie, elektrotechniky a strojírenství, které tak nahrazují klesající poptávku po tradičním marockém textilu a kožedělných výrobcích.

Důležitou roli hraje zemědělství. Kromě oliv se pěstují datle, citrusy, opuncie, luštěniny, cukrová řepa a třtina. Rostlinným pokladem Maroka je argánie trnitá, nízký strom, ze kterého se získává vzácný arganový olej a který je navýsost vděčným fotografickým motivem – to když se „obsype“ místními obratnými kozami, které za jeho drobnými plody šplhají v době sucha. Různé druhy argánie, kdysi rozšířené po celé severní Africe, se dnes vyskytují pouze v omezené oblasti jihozápadního Maroka.

Rozsáhlé prostředky věnuje Maroko na rozvoj turistického ruchu, kvůli kterému dokonce založilo speciální ministerstvo. V posledních letech ale rozvoj tohoto sektoru nepříznivě ovlivnila hospodářská krize evropské zóny a nepokoje v severoafrických zemích po arabském jaře v roce 2010. I přesto snad Maroko dosáhne svého nového cíle – mít do roku 2020 nejméně 16 milionů návštěvníků ročně. Má k tomu všechny předpoklady. Stačí letmý pohled na mapu, aby si člověk udělal představu o neobyčejné rozmanitosti země. Zatímco sever lemuje vlídné středomořské pobřeží, na západní břeh narážejí vlny Atlantského oceánu, za kterými čím dál častěji vyrážejí surfaři z celé Evropy. Zemi protínají čtyři rozsáhlá pohoří, Ríf, Střední Atlas, Vysoký Atlas a Antiatlas. Ve Vysokém Atlasu se nachází 4167 m vysoký Džabel Tubkal, nejvyšší hora severní Afriky, a od listopadu do dubna si na několika místech Maroka můžete dokonce zalyžovat. Největší lyžařské středisko Oukaimeden přitom neleží na severu země, ale jižně od Marrákeše.

Lyže za sandboard můžete vyměnit, pokud se z Marrákeše vydáte na jihovýchod. Oázy „Země datlí“ v horkém údolí Dráa vás povedou k písečným dunám Erg Chigaga, jejichž pohyblivé vrcholky dosahují výšky až 300 m. Kdysi touto cestou putovaly karavany do mytického Timbuktu, obtěžkané solí na cestě tam a zlatem a otroky při svém návratu.

Fascinující kapitolou jsou marocká města. V řadě z nich se totiž zachovalo historické centrum nejen jako architektonická kuriozita, ale i jako nesmírně složitý a životem pulsující organismus. Ponořit se do medíny Tetuánu, Marrákeše nebo Meknesu znamená opustit svět globalizace a vplout do osobitého prostoru staletých spletitých vztahů a pohyblivých hranic mezi osobním a veřejným, kde se na malém prostoru tísní většina článků hospodářského řetězce – zpracování surovin, výroba, distribuce i prodej.

Úředními jazyky země jsou moderní standardní arabština a také berberština. Marocká „lidová“ arabština známá jako darija není sice uznána oficiálně, je to však rodný jazyk většiny obyvatel země. Přibližně 40 % obyvatel mluví berbersky. Součástí místního jazykového vybavení je také francouzština a na severu hojně rozšířená španělština. Komunikační schopnosti místních v obvyklých turistických destinacích ale neznají mezí. Z úst výrostků i ctihodných kmetů zaznívají věty v celé řadě světových jazyků, mezi nimiž nechybí ani ty slovanské.

Je dobré mít se na pozoru, tak jako kdekoliv jinde ve světě, ale je také dobré vědět, že místní mají daleko nižší komunikační bariéry, než na jaké jsme z Evropy zvyklí. Zavést hovor s „hostem“ či potencionálním „kupcem“, kterým cizinec přirozeně je, patří k dobrým mravům. Když nebudete mít na diskuse čas a chuť, vyplatí se odmítnout rázně, ale s úsměvem. Ve většině případů na vás nebudou naléhat, popřejí hezký den a dodají, že v jejich zemi, Maroku, jste vítáni.

Maroko