Pobaltí

1.71 

Vydání: leden 2006

Pobaltí, země rovná jako stůl a na ní silnice přímé jako pravítko si prolamují mezi lesy spojení od města k městu. Desítky kilometrů úzkých cest nabízejí většinou výhled do borového lesa…

Není skladem

Katalogové číslo: pobalti Kategorie: , , ,

Země rovná jako stůl a na ní silnice přímé jako pravítko si prolamují mezi lesy spojení od města k městu. Desítky kilometrů úzkých cest nabízejí většinou výhled do borového lesa. Jen občas se na mýtinách objevují zcela zapadlé vesnice – pár chaloupek uprostřed políček – a člověk se musí ptát, z čeho tady ti lidé vůbec žijí. Když reliéf neviditelně poklesne o pár desítek metrů, lesy hned ochotně ustupují loukám. Jejich vysoké trávy a rákosiny zcela jistě skrývají kdesi ve svém středu nějaké jezero, ne-li rovnou celý jezerní roj nebo alespoň bažinaté močály a rašeliniště. Kulturní krajina s obdělávanou zemědělskou půdou leží převážně na jihu a v centrálních částech pobaltských republik. A ve střední části Lotyšska se navíc zvedají pahorkatiny, které se táhnou až na jih Estonska. To jsou zdejší „hory“, které v Lotyšsku vrcholí kopcem Gazina Kalm vysokým 312 metrů..

Všechny tři pobaltské republiky leží na okraji Východoevropské roviny, jejíž průměrná nadmořská výška je v této oblasti asi 142 metrů, a celkově se sklání k Baltskému moři. Její geologický základ tvoří velice starobylá platforma pokrytá až kilometrovými vrstvami starých, většinou prvohorních sedimentů. Samotnýí reliéf, je naopak velice mladý. Krajina se tu vlastně teprve znovu rodí, a to od doby, kdy ji asi přes 16 až 12 tisíciletími postupně opouštěl poslední kontinentální ledovec. Ledové, pomalu se plazící monstrum postupující k jihu, hrnulo obrovské množství kamenů a hlíny, takzvané morény, které zaplnily všechny terénní prohlubně. Zmizely pod nimi kotliny a říční údolí, a když se řeky do této zplanýrované země znovu vrátily, začaly vytvářet svá údolí zase úplně od začátku. Až na jedinou – řeku Gauju. Protékala po lotyšské Vidzemi, také hledala ztracené údolí a na rozdíl od jiných je našla, když na svém dnu ucítila málo odolné morénové výplně. Dala se jimi vést, a tak začala nevídanou rychlostí znovu otvírat své staré údolí. Za pár tisíciletí se propracovala až 85 metrů pod úroveň okolní krajiny, odkryla staré prvohorní sedimenty a vymlela podél řečiště i malé jeskyňky. Dnes je její údolí osou největšího národního parku Pobaltí.

Pobaltská krajina nezná strže a říční kaňony, nezná skály ani hory – poslední vzpomínkou na ně jsou ledovcem zbroušené centrální pahorkatiny –, a proto je každá terénní nerovnost předmětem obdivu místních obyvatel. Při výběru svých turistických cílů to musíme mít vždy na zřeteli, abychom nezažili zklamání. Vždyť i geneticky zajímavé údolí řeky Gauji je nakonec jen obyčejné říční údolí a například populární vyhlídkový Obří kopec Milzikouns u lotyšského Tukunsu je ve skutečnosti vysoký jen 118 metrů. V okolní ploché krajině ale vypadá docela velký.

Avšak to, co každého ve zdejší krajině nadchne, jsou tisíce jezer a zajímavé mořské pobřeží.

Pásmo jezer, jezírek, mokřadů, rašelinišť a vlhkých luk sleduje východní hranice všech tří republik. Je to mokrý, travnatý a téměř neprůchodný kraj s dalekým horizontem, který patří hlavně divokým zvířatům – bobrům a prasatům, rysům a jelenům, liškám, vydrám, majestátným losům a nejvíce ptákům. Mnozí tady hnízdí, jiní se na jezerech jen na pár dnů zastaví na svých pravidelných tazích. Mezi tím vším ptačím hemžením jsou zcela nepřehlédnutelní čápi. Bílí i černí. Jejich hnízda se černají v korunách stromů, balancují na střechách domů, a dokonce i na telegrafních sloupech. V celé jezerní oblasti byla vyhlášena řada chráněných území s pozorovacími věžemi a pro vyznavače lovů beze zbraní jsou pobyty v těchto jezerních národních parcích velkým zážitkem.

Když o posledním zalednění říkáme, že zásadním způsobem utvářelo pobaltskou krajinu, platí to beze zbytku i o zdejších jezerech. Prohlubně pro většinu z nich „vyležely“ v morénovém podkladu odlámané ledovcové kry, které za sebou ustupující ledovec trousil, zatímco velká jezera většinou vznikala před jeho tajícím čelem. Jinou ledovcovou nadílkou jsou různé kopce a valy morén, pozůstatků čelních morén a také pod dnem ledovce vzniklé eskery, kopce protáhlé ve směru tekoucích podledovcových řek. Tyto novodobé kopce na mnoha místech proměňují plochou zemi v docela zajímavou krajinu. Valy morén leží například v litevské přírodní rezervaci Žuvintas soustředěné kolem stejnojmenného jezera. A další litevský park Pukštaitija je dokonce přehlídkou mnohotvárného působení ledovce na krajinu. Najdeme tady 126 velice malebných, rákosím a travinami zarůstajících jezer a protáhlé oblé drumliny zarostlé lesem. Podobné ledovcové kopce jsou na mnoha dalších místech, například v neobyčejně malebném estonském kraji Vorema, který se doslova vlní drumlinami zrcadlícími se v modrých jezerech uložených mezi nimi. Nejkrásnějšími vzpomínkami na ledovce jsou však obrovské bludné balvany, odlámané ve skandinávských horách a roztroušené na nejrůznějších místech. Každá z republik má svůj obdivovaný největší bludný balvan.

Největším darem posledního ledovce je však samotné Baltské moře. Jeho pobřeží patří vedle jezer k nejpřitažlivějším místům této oblasti. Jsou to stovky kilometrů bílého písku mezi mořem a borovými lesy. Zdánlivě nekončící pláže nejsou nikdy přeplněné, dokonce ani v letovisku Jürmala u Rigy. Ale i toto poklidné pobřeží s nádhernými západy slunce má své neobvyklé podoby. Na samém jihozápadě, u litevského letoviska Klaipeda vybíhá do moře Kurská kosa, která jako písečný mořský most spojuje Litvu s ruským Zelenogorskem v Kalinigradské oblasti. Zajímavá je i nedaleká delta Nemunasu s podmáčenými ostrůvky mezi jednotlivými říčními rameny. Na některých kopečcích dokonce stojí malebné rybářské vesnice. A navíc právě litevské písečné pobřeží je po tisíciletí největším nalezištěm baltského jantaru.

Masivní Kuronský poloostrov vybíhá nejdál do moře mysem Kolka, v jehož okolí je geologicky zajímavý národní park. Písečné valy zarůstající lesem dávají svědectví o tom, že byly ve zcela nedávné minulosti mořským dnem. V okolí, podél břehů stojí několik starých majáků a ze sovětské éry tady zůstal obří Irberský radioteleskop, na jehož provoz nemají Lotyši dost finančních prostředků, a tak slouží aspoň jako turistická atrakce a trochu drahá rozhledna. Avšak výhled od teleskopického talíře je velkolepý. Poloostrov je zajímavý i tím, že Lotyši jsou přesvědčeni, že právě na něm leží pomyslný střed Evropy.

Nejdramatičtější, a tudíž i nejkrásnější pobřeží však má severní Estonsko. Plochá zemská kra mezi městy Kohtla-Järve a Püssi se kvestovitě zvedá nad moře svým strmým, až 50 metrů vysokým klifem, z něhož na jednom místě stéká drobná stužka vodopádu Valaste. Je vysoký 24 metrů – nejvyšší v Pobaltí, ale protože vodu přivádí jen slabý potůček, při málo deštivém počasí skoro vysychá. Ze všech pobřežních zajímavostí jsou nejkrásnější a fotograficky nejvděčnější stáda bludných balvanů v okolí Tallinnu, zatímco nejčlenitější pobřeží na západě Estonska pokračuje v moři několika rozlehlými ostrovy. Největší z nich je Saaremaa s vysokým klifem na severu a meteoritickým kráterem na jihu.

Když po pár týdnech opouštíme Pobaltí silnicí přímou jako pravítko, odnášíme si nejen mnoho zážitků a dojmů, ale i poznání, že i krajina rovná jako stůl má svá tajemná romantická zákoutí a dramatické přírodní scenérie.

Hmotnost 0.17 g

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.