Filipíny, země tisíců ostrovů anebo také země tajfunů, hrají ve srovnání s dalšími zeměmi jihovýchodní Asie z pohledu turistické návštěvnosti zatím spíše druhé housle. Přitom pobřeží lemují krásné pláže, pod hladinou se otevírá neuvěřitelné bohatství podmořského světa, ve vnitrozemí se vypínají skvostné kužely aktivních vulkánů a ulicemi se valí hudba doprovázející desítky pestrých svátků a festivalů.
Filipíny se rozkládají na 7107 ostrovech na ploše 300 000 km2. Severní části souostroví dominuje největší filipínský ostrov Luzon, kde žije asi polovina z více než 96 milionů obyvatel země. Leží na něm hlavní město Manila i skvostné rýžové terasy v Kordillerách. Střední část souostroví vyplňuje pás ostrovů souhrnně nazývaných Visayas. Patří sem např. ostrovy Leyte, Bohol s neobvyklými „čokoládovými“ kopci, Cebu, Negros a Panay s nejznámější filipínskou pláží Boracay. K jihozápadu vyčnívá z filipínského archipelagu Palawan, jižní podbřišek země tvoří zejména Mindanao.
V minulosti pokrývaly většinu ostrovů deštné lesy, vinou rozsáhlého odlesňování však dnes zabírají jen asi desetinu povrchu. Filipíny se rozkládají na západním okraji tzv. tichomořského ohnivého prstence, známého svoji četnou sopečnou aktivitou i zemětřeseními. Většina ostrovů je vulkanického původu, nejvyšší sopka Mount Apo (2954 m n. m.) leží na ostrově Mindanao. Na Luzonu se nachází známý Mayon, který je díky svému dokonalému kuželovitému tvaru považován za nejfotogeničtější filipínský vulkán. Další z aktivních luzonských sopek Pinatubo se zapsala do dějin mohutnou erupcí v roce 1991, která přispěla k rozhodnutí americké armády definitivně opustit svoji velkou základnu Clark. Sopečná činnost však nepřináší pouze zkázu, Filipíny se řadí na druhé místo na světě ve využití geotermální energie.
Filipíny mají typické horké a vlhké tropické podnebí. Během roku se střídají tři období, po horku a suchu od března do května, přicházejí deště, které trvají až do listopadu a poté jsou vystřídány chladným suchým obdobím. Zejména v srpnu a září, a někdy také v listopadu, sužují Filipíny tajfuny s často katastrofálními následky. Poslední z nich, tajfun Hayian, na Filipínách nazývaný Yolanda, v listopadu loňského roku zcela zdevastoval zejména části ostrovů Samar a Leyte. Svojí rychlostí více než 300 km/h se Yolanda stala vůbec nejsilnějším tajfunem v dějinách.
Izolovanost filipínských ostrovů umožnila vývoj unikátní fauny. Na Filipínách se vyskytuje okolo 200 druhů savců a 580 druhů ptáků. Nenarazíte zde na žádné větší šelmy, zato se tu můžete setkat s jedním z nejmenších vyšších primátů na světě, nártounem filipínským, nebo s hlaváčkem luzonským, sladkovodní rybkou dorůstající nejvýše něco přes dva centimetry, která se dostala až do Guinnessovy knihy rekordů jako „nejmenší konzumní ryba na světě“. K mimořádně vzácným druhům patří kriticky ohrožený orel opičí, který se vyskytuje pouze na Mindanau a v nepatrném počtu ještě na ostrovech Luzon, Samar a Leyte. Filipínská příroda je plná pestrobarevných motýlů, zejména na ostrově Palawan. Nesmírně bohatá jsou také moře, plná ryb, korálů a dalších bezobratlých. Filipíny leží v tzv. korálovém trojúhelníku, oblasti tropických moří mimořádně bohatých na korály, která se táhne od východního pobřeží Bornea a Filipín až po Šalomounovy ostrovy. Přírodní park Útesy Tubbataha uprostřed Suluského moře, východně od Palawanu, je zapsán na seznamu Světového dědictví UNESCO.
Hlavním městem Filipín je Manila. Žije v ní „jen“ asi 1,6 mil. obyvatel, ale hustota 43 079 osob/km2 patří k nejvyšším na světě. Největším filipínským městem je Quezon City, kde žije 2,7 mil. lidí. Obě města dohromady tvoří velkou aglomeraci Metro Manila.
Filipínci jsou převážně malajského původu, ale postupně došlo k jejich mísení s Číňany, Španěly i Američany. Asi šest milionů Filipínců patří k zhruba 60 etnickým skupinám tzv. kulturních minorit, žijících většinou na severním a centrálním Luzonu, Mindoru a Mindanau. Mezi nejznámější etnika patří Ifugaové, Kalingové, Batakové, Bontokané, Tboliové a Negritové, kteří přišli na ostrovy jako vůbec první lidé někdy před 30 000 lety. Na Filipínách se mluví 175 různými jazyky, úředními jsou však pouze angličtina a filipínština, která představuje standardizovanou verzi jazyku Tagalogů používaného v Manile a jejím okolí. Moderní doba přinesla ještě jeden neoficiální jazyk. Každý den proteče filipínskými mobilními telefony až jedna miliarda SMS zpráv, Filipínci patří k nejhorlivějším uživatelům mobilních sítí na světě.
Společně s Východním Timorem jsou Filipíny jedinými dvěma asijskými zeměmi, kde převládá křesťanství. Tuto víru, převážně římskokatolickou, vyznává asi 90 % Filipínců. Muslimové žijí převážně na Mindanau, k islámu se hlásí asi 5 % obyvatel, 2 % tvoří buddhisté, hinduisté nebo animisté. Islám se začal po souostroví šířit ve 14. stol. v souvislosti s aktivitami arabských obchodníků. Nejstarší mešita na ostrově Mindanao pochází už z roku 1380. Expanzi islámu zastavili až Španělé.
Pro Evropu objevil Filipíny portugalský mořeplavec ve španělských službách Fernão de Magalhães, který sem dorazil v březnu 1521 během své cesty kolem světa. Filipínská zastávka se pro něj stala osudnou. Krátce poté, co zde nechal vztyčit první kříž a pokřtít první domorodce, se dostal do potyčky s místním náčelníkem Lapu Lapu, ve které byl zabit. Ani tato tragická epizoda však neodradila další výpravy. Před příchodem Španělů byly ostrovy kontrolovány prostřednictvím jednotlivých království a městských států barangays, jejichž izolovanost a vzájemná řevnivost usnadňovala Evropanům postup. V roce 1564 se Španělům pod vedením Miguela Lópeze de Legazpi podařilo převzít nad mnoha do té doby nezávislými komunitami kontrolu. K ovládnutí Manily jim přitom stačily tři stovky mužů, kteří rychle zlomili odpor místních muslimů. Základnou, ze které Španělé začali spravovat nově získaná území, se stala zdmi obehnaná pevnost Intramuros. Na konci 16. stol. již Manila patřila ke komerčním centrům regionu. Své nové kolonii, kterou měli ovládat po tři staletí, dali Španělé jméno Las Islas Filipinas podle svého krále Filipa II.
Španělská koloniální vláda přispěla ke sjednocení celého souostroví a položila základy dominantnímu katolictví. Během koloniálního období vznikly nemocnice i školy, odkud vycházeli studenti, kteří patřili k nejvzdělanějším v celé Asii. Španělé zanechali své stopy i v kultuře, hispánské kořeny mají filipínské tance i písně. Domácí historici oceňují vše pozitivní, co koloniální nadvláda zemi přinesla, zároveň nezapomínají na stinné stránky. Postupně sílící odpor vůči evropské správě vedl ke zformování protikoloniálního hnutí. K jeho čelným představitelům patřil národní hrdina José Rizal, na jehož pomníky narazíte po celých Filipínách a také v Litoměřicích. Mezi nejbližší Rizalovy přátele totiž patřil litoměřický učitel Ferdinand Blumentritt. Osobně se sice setkali pouze jednou, ale udržovali spolu čilou korespondenci a právě Blumentrittovi Rizal adresoval svůj poslední dopis, který napsal v Manile krátce před tím, než tam byl 30. prosince 1896 popraven.
Povstání inspirované José Rizalem se časově překrývalo s obdobím španělsko-americké války vedené v roce 1898 na Kubě. Američané podporovali filipínské vlastence, kterým se podařilo s výjimkou Manily ovládnout celý Luzon, vyhlásit nezávislost a první demokratickou ústavu v Asii. Filipínská svoboda však měla jepičí život. Již těžko udržitelné državy se Španělé v roce 1898 dohodami z Paříže zbavili výměnou za dvacet milionů dolarů vyplacených Spojenými státy. Američané filipínskou nezávislost neuznali, takže se filipínští vlastenci jednoho pána zbavili a druhého obratem ruky získali. Záhy se na Filipínách opět rozhořely boje, tentokrát proti novému nepříteli. Američanům se podařilo filipínské gerily během tří let zdolat a celou zemi postupně učinit závislou na americkém trhu. Hospodářská krize ve 30. letech však naklonila americké mínění k myšlence poskytnout Filipínám nezávislost. Chod dalších událostí však tento plán pozastavil – 7. 12. 1941 byly Filipíny bez varování přepadeny japonskými vojsky a americký generál Douglas Mac Arthur se musel stáhnout z Manily, kterou 2. 2. 1942 začali okupovat Japonci. Na začátku března dostal Mac Arthur rozkaz Filipíny úplně opustit. Americký generál odešel se známým slibem „I shall return“ (vrátím se), který splnil 20. 10. 1944, kdy se vylodil se svými vojáky na ostrově Leyte. Bitva v zálivu Leyte se stala největší námořní bitvou druhé světové války a snad i největším námořním střetnutím v dějinách. Vítězná americká armáda se poté probíjela na další ostrovy a po těžkých bojích mohlo být 5. 7. 1945 celé území Filipín prohlášeno za osvobozené.
Půlstoletí, které Filipíny prožily pod americkou správou, je v zemi patrné dodnes, ať už v masovém rozšíření angličtiny nebo v popularitě rychlého občerstvení a americké popkultury. K nejoblíbenějším sportům v zemi patří basketbal a také box, zejména zásluhou novodobého národního hrdiny, rodáka z Mindanaa a mistra světa v několika váhových kategoriích, Mannyho Pacquiaa, při jehož zápasech se doslova zastavuje život v zemi. Spojené státy zůstávají pro mnohé Filipínce zemí zaslíbenou.
Dne 4. 7. 1946 se Filipíny vydaly na vlastní nezávislou cestu. Prvním prezidentem znouvuobnovené republiky se stal Manuel Roxas. Poválečnou obnovu sice ztěžovaly boje s komunistickými gerilami, do nové éry však Filipíny vstupovaly v nadějné pozici země, jejíž ekonomika v regionu byla druhá nejsilnější po Japonsku. To se však mělo změnit. V 60. letech se v prezidentském paláci objevila silná osobnost v podobě Ferdinanda Marcose, jehož vláda prostoupená korupcí a porušováním lidských práv učinila z Filipín nemocného muže Asie. Pouliční demonstrace a násilnosti zavdaly Marcosovi v roce 1972 záminku k vyhlášení výjimečného stavu, který zůstal v platnosti po dobu devíti let. Když byl 21. 8. 1983 po svém příletu na letiště v Manile zavražděn vůdce opozice Benigno Aquino, jeho smrt se stala roznětkou k protimarcosovským bouřím. V roce 1986 se Marcosova pozice stala neudržitelnou a musel se svojí rodinou opustit zemi. Nenásilná revoluce lidové moci se stala předobrazem podobných pokojných změn totatilních režimů i v dalších zemích. Marcosovým nástupcem se stala vdova po zavražděném Aquinovi, Corazon. Původně ženu v domácnosti postavily dějiny do nelehké úlohy, se kterou se však dokázala vyrovnat se ctí. V jejích stopách pokračuje i její syn, současný filipínský prezident Ninoy Aquino.
Filipíny mají prezidentský systém, kde prezident, volený každých šest let, stojí v čele státu i vlády. Ne každé ze zvolených hlav země se však podařilo dočkat konce svého funkčního období. Bývalý herec Joseph Estrada zvolený v roce 1998, byl o dva roky později odvolán na základě obvinění z rozsáhlé korupce. Složitá ekonomická situace, nezaměstnanost i chudoba přispívají k tomu, že v zahraničí pracuje na osm milionů Filipínců. Tato skupina známá pod zkratkou OPW (Filipínci pracující v zahraničí) posílá zpět domů více než 14 miliard dolarů ročně. V přepočtu na HDP tato částka představuje více než 13 %, žádnému jinému státu jeho v zahraničí pracující občané nepřinášejí tolik. Jejich podpora představuje zahraniční investice svého druhu. Filipíny do celého světa vysílají své zdravotní sestry, ošetřovatelky, pomocnice v domácnostech, po světových oceánech plují filipínští námořníci, v různých zábavních klubech vystupují filipínští zpěváci. Podle některých ekonomických prognóz by zde nemuseli zůstat navěky, mluví se o tom, že Filipíny mají dobrou perspektivu a do roku 2050 by se země měla stát 14. největší ekonomikou na světě.
Ale i leckdy těžkým časům hledí Filipínci vstříc s optimismem, který jim je vlastní. A zítřek leží příliš daleko na to, abyste si jím zatěžovali dnešek. Ostatně i filipínský turistický úřad vábí návštěvníky sloganem tvrdícím, že na Filipínách si můžete užít více: Itʼs more fun at the Philippines.