Jméno autora: Země světa

K pohořím skládajícím Porýnskou břidličnou vrchovinu patří i Eifel, který na jihu a východě jasně vymezují Mosela s Rýnem. Na severu už jeho hranice není zdaleka tak výrazná, určuje ji zhruba spojnice Kolína nad Rýnem a Cách, a výrazná není ani na západě, kde Eifel přechází do Belgie a Lucemburska, aby tam volně navázal na geologicky příbuzné Ardeny…

K pohořím skládajícím Porýnskou břidličnou vrchovinu patří i Eifel, který na jihu a východě jasně vymezují Mosela s Rýnem. Na severu už jeho hranice není zdaleka tak výrazná, určuje ji zhruba spojnice Kolína nad Rýnem a Cách, a výrazná není ani na západě, kde Eifel přechází do Belgie a Lucemburska, aby tam volně navázal na geologicky příbuzné Ardeny…

V úseku rýnského údolí mezi Bad Salzigem a Bonnem se pravý břeh toku dotýká dvou pohoří, která jsou součástí Porýnské břidličné vrchoviny (Rheinisches Schiefergebirge) – Taunusu a severněji ležícího Westerwaldu. Obě se mírně svažují k malebnému údolí, jež hluboce zaklesnuté mezi nimi vede v četných zákrutech řeku Lahn k soutoku s Rýnem v Lahnsteinu před Koblenzem. Na posledních padesáti kilometrech jsou obě pohoří sice údolím horopisně oddělena, jejich přilehlé části však bez ohledu na tuto hranici skládají přírodní park Nassau, který na území o rozloze 590 km2 chrání vedle mnoha rostlinných a živočišných společenstev i typický ráz po staletí zušlechťované zemědělské krajiny…

Necelých dvacet kilometrů východně od Wormsu, tam, kde se dnes rozkládá hesenské město Lorsch, stával původně jenom klášter, jenž mezi 8. a 10. stoletím patřil k nejznámějším poutním místům tehdejší franské říše. Po třicetileté válce upadl v zapomnění, nicméně v posledním půlstoletí k němu lidé opět v hojném počtu váží cestu, i když z úplně jiných pohnutek. Přicházejí si prohlédnout to nemnohé, co z klášterního areálu zbylo, hlavně však jednu nevelkou patrovou stavbu, která budí obdiv svým architektonickým ztvárněním a dráždí fantazii svou neproniknutelnou minulostí…

A jedním dechem dodejme, že také významné historické centrum židovské kultury a jedno z nejstarších měst v Německu vůbec – tím máme všechny hlavní charakteristiky Wormsu, osmdesátitisícového města na levém břehu Rýna, pěkně pohromadě…

Studený vítr žene nad Rýnem nízké šedivé mraky a jen co silnice zamíří od města Landau in der Pfalz k úpatí Falckého lesa, hustě se rozprší. Na to, že je polovina září, si nejteplejší a nejslunnější kout Německa obstojně kazí renomé, když ale vystoupím z auta na parkovišti před zříceninou hradu Landeck, která trčí z lesa vysoko nad rýnským údolím, déšť naštěstí ustává. Ještě že tak, v lijáku by nemělo smysl ve výletu po jižní části Falckého lesa pokračovat…

Lidé nemají úctu před ničím, to je známá věc. Bylo tomu tak odjakživa a ještě dlouho bude. Když byla v 19. století písčitá lavice v ústí Mosely, pozůstatek někdejšího ostrůvku, spojena hrází se břehem, aby tak vznikl nouzový přístav, neváhali občané Koblenze tenhle novotvar na soutoku Mosely a Rýna nazvat „Honsschwanz“, Psí ocas. Místo u soutoku přitom mělo už dávno své jméno daleko vznešenější – Německý roh…

K Rýnu patří víno, tedy alespoň v Německu až kousek pod Bonn. Vymezíme-li Porýní nejširším možným způsobem, jako území odvodňované Rýnem, zjistíme, že na něm leží jedenáct ze třinácti německých vinařských oblastí, v nichž se pěstuje réva určená pro výrobu jakostních a přívlastkových vín. Nevejdou se sem jen dvě malé oblasti na východě, saská na Labi a sálsko-unstrutská podél stejnojmenných řek. Převedeno do řeči čísel to znamená, že 98,9 % německých vinic leží v Porýní…

Navzdory lákavému nadpisu se nevypravíme na jedno Kölsch, kolínské, mimochodem svrchně kvašenou jedenáctku tradičně čepovanou do úzkých válcových skleniček „Stangen“ o objemu pouhých dvou deci – cíl naší cesty bude podstatně vznešenější. V historickém centru Kolína nad Rýnem stojí plný tucet románských bazilik, které představují pozoruhodný umělecký soubor nejen stavební. Proslulostí je možná trochu zastiňuje „unescový“ dóm, ale ojedinělostí konkurenci nemají široko daleko…

V dobách své největší slávy byl Trevír (německy Trier) znám jako „druhý Řím“. A nebylo to kvůli množství kostelů či sedmi pahorkům, což bývají nejčastější důvody podobných srovnání. Označení odkazuje do období pozdní říše římské a vyjadřuje význam, který tehdy město mělo…

Já nevím, proč stesk ve mně zraje / a smutek probouzí;
proč dávno umlklá báje / v duši mi pláče a zní.
Chlad podvečerní už vane / a tiše plyne Rýn;
jen temeno hory plane, / na údolí pad stín.
Nahoře krásná panna / sklání svou líbeznou tvář;
hledí jak očarována, / ve vlasech sluneční zář.
Hřebenem zlatým je laská, / píseň si prozpěvuje
a nápěv, mocný jak láska, / ozvěna opětuje.
Však plavce v lodičce malé / se zmocní divoký žal,
vzhůru jen dívá se stále, / nedbá již vírů a skal.
Já myslím, že skončí ta trýzeň, / až ve vlnách najde svůj ráj;
a tím je vinna tvá píseň, / spanilá Lorelei.
(překlad Jindřich Flusser)

Před válkou jich prý bylo po městě rozeseto více než tři sta – Madony malé i velké, staré i novější, nad vchody, ve výklencích, na kašnách a další skryté v kostelích. Dnes jich je v Mohuči asi o něco méně, ale možná je to jen zdání. Mnohé jsou docela nenápadné, ale když víte, že je máte hledat, najdete jich při toulkách historickým centrem desítky…

V německy mluvících oblastech se píše Rhein a vyslovuje „rajn“, stejně jako v anglofonních zemích, kde však užívají psanou formu Rhine. Francouzi mají Rhin („rén“), Nizozemci Rijn („rejn“), u nás se název jedné z nejznámějších evropských řek píše i vyslovuje stejně – Rýn. Současné podoby názvu Rýna se od sebe více či méně odlišují i v jiných jazycích, ale kdybychom zkoumali jejich genezi, různými cestami bychom nakonec dospěli ke keltskému pojmenování Renos. Jeho etymologie nebývá vysvětlována úplně jednoznačně, a proto se protentokrát spokojme s tím, že nejspíš znamená „řeku“…