Pršelo. Krev obětovaného buvola zbarvila prašnou zem a lidé ji roznesli na svých nohou… Muž sedící na bambusové tribuně pod vysokým křesťanským křížem se otočil směrem k nám: „Bůh požehnej vaše kroky za to, že o nás píšete. Napište, ať sem lidé přijedou, protože tak mohou ještě za svého života vidět ráj. Jeden je na nebi, druhý na zemi, tady u nás…“
Toraja není jen Rantepao Číst více »
Před fotbalovým zápasem mistrovství světa 1998 visely na štítové stěně domu, zasvěcené fotbalu, jen prázdné televizní obrazovky. Během hry malíř zachytil zajímavý moment utkání a v okamžiku ukončení zapsal závěrečné skóre a rychle zmizel. Představte si úžas diváků opouštějících blízký olympijský stadion, kteří uviděli výsledek právě skončeného utkání na zdi! „Vždyť jsem vám to říkal, že je všechno domluvené, vždyť dokonce věděli výsledek předem…“
Malované zdi v Lyonu Číst více »
Veliký pěvec Orfeus, syn říčního boha Oiagra a Músy Kalliopé, žil v daleké Thrákii. Orfeovou manželkou byla krásná nymfa Eurydiké… (N. A. KUN – STAROŘECKÉ BÁJE)
Když roku 1565 obléhali Maltu turečtí vojáci, přešli její hlavní město téměř bez povšimnutí. Natolik jim připadalo bezvýznamné. Cestou domu a s hořkou porážkou v kapse pak mohli přemítat nad tím, jak nešťastně se zmýlili. Ironií osudu začala brzy nato Mdina své postavení na ostrově ztrácet a časem se skutečně stala bezvýznamnou…
Mdina – Příběh města ticha Číst více »
Kamenné sochy a sošky buddhistického světce (tzv. bódhisattvy) Džizóa jsou v Japonsku k vidění úplně všude – ve volné krajině, na vesnicích i ve městech, v maličkých svatyních i v honosných chrámech. Někde jsou jich pohromadě stovky až tisíce v nejrůznějších velikostech. Jejich celkový počet v Japonsku nelze ani domyslet…
Džizó – kamenný bůžek s úsměvem Mony Lisy Číst více »
K jménu amerického státu Kalifornie se často přidává – a nepochybuji, že oprávněně – přívlastek slunná. Platí to určitě po většinu roku, ale zřejmě nikoli pro únor. Zejména druhý měsíc roku 2000 byl v západní části Spojených států spíše deštivý než slunečný. Los Angeles, největší městská aglomerace v Kalifornii, se sice utápí v dešti a hlavně ve smogu, ale snad by neměl být problém před nepřízní počasí ujet. Vždyť na americké poměry vzdálenost „pouhých“ tří hodin jízdy autem k jednomu z nejsušších míst v Kalifornii, poušti zvané Joshua Tree National Park, není žádný problém…
I v poušti může padat sníh Číst více »
Že spouštěcím signálem pro první světovou válku bylo zastřelení následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d´Esteho v Sarajevu, to umí odrecitovat každý školák znalý dějepisu. Že po střelbě zůstaly někde stopy arcivévodovy krve, asi každý předpokládá. Málokdo však po nich pátrá. Proč by to také dělal? Sarajevo je daleko a událost se stala před téměř devadesáti lety. O to větší překvapení čeká na neinformovaného návštěvníka na Vysočině, v zámku ve Velkém Meziříčí…
První kapky krve první světové války Číst více »
Výstava v londýnské Royal Academy of Arts nazvaná jednoduše Aztékové je dosud největší expozicí seznamující s kulturou tohoto starého středoamerického národa, jedněch z původních obyvatel Mexika. Její organizátoři ji připravovali více než šest let…
Černý letec blížící se k písečné pláži přestane mávat křídly a letem plavmo navede své tělo k velké kolonii kormoránů císařských. Těsně před přistáním, v místě kde již nedosahuje voda, začne prudce křídly brzdit a pták se staví do svislé polohy. Z rychlého dopadu udělá jen pár krůčků a okamžitě mizí mezi své druhy. Ti ho jako na pozdrav, chtějí zobákem štípnout. Kormorán se pyšně vzpřímí, protřepe křídly a zbaví se posledních kapek slané vody. Využívá ještě poslední paprsky slábnoucího rudého kotouče mizícího za obzorem. Opar Atlantiku zahalí pláž a po pár okamžicích nastává tma a znatelné ochlazení. Noční Patagonie jde spát a s ní i poloostrov Valdés.
Lidé z konce světa aneb poloostrov Valdés Číst více »
Prachovské skály jsou mezi všemi skalními městy východních Čech nejznámější, a patrně také nejkrásnější. Před okouzleným návštěvníkem se zvedají až čtyřicet metrů vysoké věže a těsné uličky v parteru jej vedou do labyrintu soutěsek a šerosvitu svažitých chodeb.
Nejznámější skalní město Číst více »
Tam v Sobotce na náměstí pruští koně z kašny pili, teď z té kašny v noci pije bělohřívý měsíc, přestane pít, zdvihne hlavu, aby viděl, kdo a koho vyprovází domů…
Sobotka nejen Šrámkova Číst více »
„Hrad je tvrdý jako kost a kost patří psovi,“ řekl znechuceně Jan Žižka a po dlouhém marném obléhání hradu zavelel svým husitským bojovníkům na ústup. Obránci se zachránili lstí. Z hradeb svrhli do nepřátelského ležení poslední kus masa a soudek vína, aby dali najevo, že ještě mají dost zásob. Nepřátelé se nechali přesvědčit a odtáhli.
Kost a údolí Plakánku Číst více »
Součástí turnovského Muzea Českého ráje je také galerie s nepřehlédnutelným obrazem od Mikoláše Alše a jeho spolupracovníků. Olejomalba s rozměry 8,5 x 10 metrů patří k největším v Evropě. Město Turnov o tento obraz usilovalo už od chvíle, kdy skončila jeho premiéra na slavné Národopisné výstavě českoslovanské, která se konala v Praze roku 1895. Podivným řízením osudu a nesmrtelných úředních šimlů byl však superobraz nakonec navinutý na hřídel a dlouhá desetiletí různě skladován, a jen výjimečně i vystavován.
Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou Číst více »
Na vlhkých loukách podél potoků, na stráních a na světlých okrajích listnatých lesů, které prostupovaly skalními městy, rostly kdysi vstavače, prstnatce, okrotice, vemeníky, střevíčníky, hlístníky a další druhy orchidejí v poměrně hojném počtu. Jejich česká, ne právě líbivá jména naznačují, že naši předkové měli k těmto rostlinám zcela nepoetický vztah. Není bylina, aby na něco nebyla, říkávaly staré báby kořenářky a bylinkářky, procházející krajem.
Není u nás mnoho míst, kde by stopy osídlení sahaly hluboko do pravěku. Okolí vrchu Mužský, nejvyšší bodu náhorní planiny Hrada, tyto pozůstatky lidského žití vydalo. Právě zde najdeme raritu, která by při návštěvě Českého ráje neměla nikomu uniknout…
Největší pýchou Mnichova Hradiště je barokní zámek a jeho divadelní sál. Od roku 2000 na jeho pódiu ožívají stará divadelní představení a zní tam barokní hudba. Každé operní představení se stává velkou kulturní a společenskou událostí, která daleko přesahuje hranice malého města na okraji Českého ráje.
V zámku a v podzámčí Mnichova Hradiště Číst více »
Ulice Smiřických prudce stoupá podél zámecké zahrady k historickému středu Jičína a na rohu zámecké zdi, pod polygonální věží, náhle přejde do obdélníkového Valdštejnova náměstí s honosným zámkem po boku, vedlejším kostelem Jakuba Staršího Většího a mnoha historickými domy nad obloučkovitými podloubími podél všech čtyř stran. Také rod Smiřických dlouho úspěšně stoupal vzhůru, a když dospěl ke svému vrcholu, náhle se všechno jeho bohatství ocitlo v široké náruči Albrechta z Valdštejna. A právě v Jičíně se prazvláštní osudy Smiřických a vítězného vojevůdce třicetileté války podivným způsobem propojily.
Smiřičtí a Valdštejn Číst více »
Podivuhodná harmonie odpradávna vládne v čarovném kraji pod Troskami: idylická zákoutí svěžích luk a políček střídají temné lesy s dramatickou kulisou bizarních skalních měst. Poetické jméno Český ráj přisoudila líbezné krajině mezi Jičínem a Turnovem česká vlastenecká společnost, navštěvující lázně Sedmihorky u Hrubé Skály, ve druhé polovině 19. století. Výstižný název se rychle vžil a později se rozšířil i na okolí Mnichova Hradiště, Sobotecko, Maloskalsko i Semilsko s Železnobrodskem. Lze však vůbec přesně vymezit hranice pro krásu a určit, kam až sahá její nepostižitelné kouzlo?
Sen o ráji zakletý do krajiny Číst více »
Největším bohatstvím Českého ráje je jeho krajina. Podivuhodná a dramatická, v níž se střídají pískovcové plošiny se skalními městy na okrajích a mělké pánve s osamocenými sopečnými suky uprostřed. Množství vyhlídek na skalních plošinách i na vrcholech čedičových trosek, případně z rozhleden, hradů a zámků, které jejich temena zdobí jako koruny, nabízí poutníkovi možnost přehlédnout tuto rajskou krajinu se všemi jejími dominantami a v celé její nádherné přírodní architektuře.
Příběh sta milionu a jednoho roku Číst více »
Zámeček Humprecht na zalesněném čedičovém kopci nad Sobotkou nechal postavit hrabě Jan Humprecht Černín z Chudenic, aby nemusel obývat studenou Kost. Patřil k nejbohatším příslušníkům české pobělohorské šlechty a působil jako císařský velvyslanec v Benátkách.
